ZPÁTKY V NEAPOLI



... zápisky z mé další cesty... Samotný příjezd do Neapole způsobil v mé náladě další prudký nárůst směrem vzhůru. Atmosféra v autě, ač jsem na palubě byla sama, hraničila s šílenstvím. Radostným šílenstvím namixovaným s adrenalinem z toho, jestli v té spleti vůbec kdy najdu cestu k přístavu. Navigaci nemám, intuice a nějaké cedulky u silnice s malůvkou lodě musí stačit. Podle informací mého kamaráda měla poslední loď směrem Ischia toho večera vyjíždět zhruba za hodinu a půl. Byla to legrace, dokonce jsem, netuším jak, dojela až na letiště a pak zase zpátky. Ale našla jsem to včas. Ale i přes to mi málem loď ujela. Byla jsem už s ostatními čtyřmi vozidly navedena na jakési čekací parkoviště, odkud nás měli na loď, která byla ukryta za vysokou budovou nanavigovat. Když zbývalo zhruba 5 minut do vyplutí, napadlo mě, aby na nás Neapoletánci ve svém temperamentu a veselé náladě třeba nezapomněli. Ale to snad asi ani ne... Načež se jedno z aut spontánně rozjelo směrem k lodi a tak jsem si řekla, že když ho budu následovat, nic tím nezkazím. Trup lodi čekal otevřený a žádný z mužů, kteří měli naloďování na starosti se nedivil, kde jsme se tam vzali. Jeden z nich se mě dokonce zeptal, jestli je na parkovišti ještě nějaké auto. Takže jsem asi nebyla úplně daleko od pravdy, že by loď mohla vyplout bez nás. Jak jsem šťastná, že jsem zpátky! Uvnitř trajektu mi potom další muž ukázal jedno z mnoha volných míst, kde mohu zaparkovat a řekl, že tak je to „bene“. Zaparkovala jsem tedy a než jsem posbírala bundu, batoh a láhev s vodou, které jsem si chtěla vzít na palubu, všimla jsem si, že už plujeme. Nikdo se nestaral o mou bezpečnost, nebo mi nehuboval, co tam ještě dělám, když už mám dávno být nahoře na palubě. Klidně jsem se mohla potulovat po celé lodi a nikdo by si toho ani nevšiml. Smála jsem se a dávala pozor, abych nějakou škvírou nepropadla do moře. Vzpomínala jsem na naloďování na trajekt plující na Mallorcu, v Barceloně. Musíte být připraveni nejméně hodinu před vyplutím a naloďování je potom proces velmi zdlouhavý a oproti neapolskému systému velmi organizovaný. Aby jste se courali mezi auty v podpalubí ještě po vyplutí, neexistuje. Celý prostor se zamkne a ke svému autu se dostanete až na druhém břehu. Na palubě trajektu jsem se potom usmívala doširoka, i když se mi oči proti mé vůli už samovolně zavíraly a loď se vcelku nemálo pohupovala na vlnách, do kterých se opíral silný vítr. Za normálních okolností by mi to vadilo, byla bych nervózní a sledovala spolucestující, jestli jsou v klidu, jestli je takový stupeň houpání ještě v pořádku. Ale tentokrát jsem byla jen šťastná, že tam mezi nimi sedím, i když loď vydávala zvuky dosti podobné tomu, když se něco rozpadá. Strop nad námi se klepal a třásl a mě to všechno připadalo normální, protože jsem zpátky v Neapolském zálivu, kde se takové prkotiny neřeší. Loď přece jede a víc řešit netřeba. Pobřeží mi mávalo skrze zalepené okno a když jsme se přiblížili k břehům Procidy, na mezi zastávku, vyšla jsem dokonce do toho vichru na palubu. Chtěla jsem ty miniaturní domky, nalepené na sobě jako ustrašené děti, s oprýskanými fasádami, ponechanými svému osudu celá dlouhá desetiletí, maličký přístávek a pár rozsvícených barů pro rybáře na promenádě, pozdravit. Klid, který na mě ihned dýchnul z toho zapomenutého místa, mě málem rozbrečel. Jaké to bohatství, že právě teď mohu být přítomna tomuto originálnímu ději, pomyslela jsem si a vítr mi rozmotal šálu a zadul plnou silou do obličeje. Sotva se noha posledního pasažéra dotkla procidské pevniny, odrazil se trajekt od břehu a muž, jež tahal zpátky na palubu těžké umorousané lano, ještě cosi pořvával na svého kolegu na souši. Vítej zpátky ve svém jednom doma! Slyšela jsem vzkaz pro sebe v tom větru. Malé domky zmizely během chvíle ve tmě a já už jsem netrpělivě vyhlížela první světla Ischie. Ostrůvku, na který se vracím po půl roce, na čtyři týdny, dokončit jednu knihu... a možná začít další? Kdo ví, co za příběh na mě na těch březích čeká... Vítej zpátky, pošeptal mi vítr s příslibem nového dobrodružství na malém kousku Země kousek od Neapole.

#Cesty #Itálie

You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon