ZJEDNODUŠIT ŽIVOT


... krásnou sobotu... a vůni kávy... a zase pár řádků (nebo spíš odstavců, protože já prostě neumím psát stručně, když už se do toho pustím:) k zamyšlení a inspirace k radosti...

... jednoho odpoledne mě k tomuhle zamyšlení inspirovala spontánní a naprosto upřímná reakce toho "mého" ostrovana... je to už pár týdnů, ale mám to pořád v hlavě a chtěla jsem se o to podělit... protože je to něco tak jednoduchého, co ale může zásadně proměnit mnohé "neznáze" a nepříjemné situace... ... nebylo to poprvé, co jsem u něj podobnou reakci zažila a musím říct, že mi jeho úhel pohledu na určitou věc pootevřel oči a opravdu... v mnohém - v různých situacích - zjednodušil život... protože...

... kdo si život dělá často složitý? ... jedině my sami... naším úhlem pohledu... a je tak osvobozující transformovat ulpělé představy a naučené reakce, které k pohodovému životu vůbec nepřispívají... v ty, které pomáhají rozšiřovat pole radosti... kolem nás, v nás... vůči druhým... a tak být... jednoduše... a obyčejně... daleko víc v pohodě a prostě nekomplikovaně šťastní...

... jednu lednovou sobotu jsme se vydali na pěší výlet... pane jo! pěší výlet s Italem... a nemluvím o pár desítkách metrů do kavárny, v jejíž bezprostřední blízkosti mají Italové v lásce zaparkovat své vozidlo... často se dokonce procházka odehrává prostřednictvím auta! ... nedělám si legraci... procházka na čtyřech kolech je tady běžnou záležitostí... ... ale tenhle to má naštěstí i jinak... vydali jsme se tedy na pro nás oba neznámou "tůru" do úpatí místního vršku... cílem naší výpravy mělo být místo, kde ze země vyvěrá horký vzduch, a které jsme nakonec navzdory pomoci navigace v telefonu, nenašli... ale to náš výlet nezkazilo... v baťohu jsme měli trochu sušenek a termosku s kávou a porcelánovými hrníčky a v pravý čas, když se slunce chystalo zapadnout, jsme se utábořili na vyhřátém obřím kameni na úpatí oné hory a jako bozi shlíželi na představení, které se před námi i pod námi doširoka otevíralo... miniaturní domky Foria, které z výšky vypadaly jako maketa Betlému... a obzor všude, kam jsme dohlédli... otevřený... svět v celé kráse jako na dlani... "Je to záhada, že jsme to místo nenašli... to jsme přesně my... oba děsný turisti... ale to nevadí... cesta je přece cíl...," pravil, když ze šálků kouřila horká káva (tak přece nějaký ten horký vzduch!), naše odměna za sportovní výkon... ... děláme si totiž legraci, že za všechno, co člověk udělá, by se měl něčím odměnit... šálkem kávy... dobrým slovem... pohledem na krásnou věc... "Myslím, že naše dnešní největší odměna je tohle..." a ukázal před nás na slunce nořící se tam někde v dálce před námi do moře...

... to byla nádherná odměna... ale tou reakcí, co mě přiměla k zamyšlení, bylo ještě něco po cestě...

... když jsme to odpoledne stoupali po úzké silničce linoucí se mezi domky... a pěkně v tichu... došli jsme na plácek s krásným výhledem, kde byla ale BOHUŽEL usídlená skupinka hlučných teenagerů na skútrech... jen co jsme se vyloupli ze zatáčky, začali jeden po druhém své stroje tůrovat a projíždět se ve dvojících tam a zpátky po oné cestě, kde jsme právě kráčeli... BOHUŽEL už ne v tichu... což mě LOGICKY rozčílilo: "Proč zrovna tady musí dělat takovej hluk?! Dole je milion míst, kde je hluku už tak dost a jim asi nejde o to meditovat v tichu... Je tak bezohledný rušit klid lidem, co tady bydlí..." ... brblala jsem jako podrážděný důchodce, co ztratil veškerý nadhled a stěžuje si na dnešní mládež, zatímco on, stále s pohodovým úsměvem na tváři a bez změněné energie, reagoval na můj podrážděný výlev naprosto nečekaně: "Třeba se jen potřebujou naučit jezdit a tady můžou... nejspíš hodně z nich není ani patnáct a tak by dole trénovat nemohli... Taky jsme to takhle s klukama dělali..."

... a tak jsem se zase jednou cítila jako kus sobce, co přes svůj vlastní prospěch nevidí na obyčejné potřeby druhých... jasně, bylo to od těch puberťáků i trochu bezohledný, ale jak se zdálo, jedinou osobou, kterou to napadlo, jsem široko daleko byla jenom já... ... jak nádherně otevřený přístup!... jak osvobozující... žádný lamentování... jen čistý a upřímný pochopení... opravdu mě to pohnulo a vzpomněla jsem si na jeho podobnou reakci z loňska, když jsme se úplně ze začátku poznávali... ... jedno odpoledne jsme se domluvili, že spolu strávíme pár hodin na pláži... bylo léto, odpoledne a pláž byla samozřejmě narvaná... "Ježíš, tady je lidí...," pronesla jsem spontánně, co mě první napadlo při pohledu na jedno tělo nacpané na druhé... "Pláž je všech...," řekl jen tak... bez jakéhokoliv náznaku, že by mě chtěl poučovat... prostě tak, jak to cítil... a jak to opravdu jednoduše JE... ... mám radši pláže, kde není tolik lidí a když jsem bydlela na Mallorce tak tím, že je to o hodně větší ostrov, bylo víc možností i v létě takové pláže najít... ale nikdy jsem se na to nepodívala takhle...

... tahle jeho věta mi i později mnohé usnadnila...

... i když mám pořád moc ráda tiché pláže, umím si teď úplně jinak vychutnat i momenty, kdy jsem na pláži plné lidí... ... jak málo ke šťastnému životu stačí... jenom změnit úhlel pohledu a všechno kolem nás se hned promění... otravná situace vypadá... vřele... hezky... nahlas mluvící lidi už nejsou bezohlední, ale jen se spontánně projevují... vždyť nakonec i taková pláž s mnoha lidmi je hotovým ztělesněním radosti... veselí... uvolnění... a pohody... ... opravdu... připomínám si jeho slova, a nevím, jestli ví, jak moc mi můj život usnadnil... tenhle člověk, co nečetl žádné duchovní knihy... jen je tak nějak obyčejně lidský... jako další lidé tady na Ischii, a co i mě učí prohlubovat lidskost v mým srdci...

... věřím, že i vám tohle zamyšlení třeba pomůže mnohé "nepříjemné" situace přetransformovat na ty, které si naopak s radostí vychutnáte a obohatíte své srdce o novou zkušenost, ktreré jste se do teď bránili a sami sebe tak zbytečně omezovali... ... krásnou uvolněnou sobotu s mnoha opravdovými odměnami...