ZÁZRAKY ZE SRDCE



... nádhernou neděli... od kulatého stolku skrytého ve stínu korun stromů tvořených drobnými šťavnatě zelenými lístky... na dalším doslova pitoreskním náměstíčku... stále ještě v mém milovaném Foriu...

... káva mi dělá společnost a na židli vedle mě odpočívá nákup surovin na večerní piknik na pláži... na který jsem pozvala jednoho speciálního člověka...

... trhovci nabízející naždou neděli různé starožitné šperky, tajuplné obrazy, tepané svícny a nádherné nádobí, kterým si třeba v blízké budoucnosti vybavím svůj ostrovní příbytek, a jiné pozůstatky snad pirátských pokladů, s klidem uklízejí své pojízdné živnosti... povídají se známými, smějí se... do toho pobíhají děti, psi... některé rodiny se zastavily na aperitivo před obědem... oranžový aperoll spritz perlí ve sklenkách... okolo nohou židlí vyzobávají všudypřítomní holubi popadané kousky slaných oříšků...

... stolky vedlejších restaurací se pomalu plní a lidí z uličky ubývá... čas siesty... a já jsem se zastavila na jednu kávu, připojit se k internetu, ke kterému jsem se nepřipojila už 3 dny a posdílet další krásné zážiky, co jak věřím, vykouzlí úsměvy na vašich tvářích a zahřejí u srdce jako sluneční paprsky...

... předevčírem se stal další zázrak, další důkaz, že lidé s otevřeným srdcem existují (a hlavně tady!), a když to naše srdce také otevřeme dokořán, vytvoříme most, po kterém dojdeme ke dveřím světa naplněného láskou a sdílením toho, co zrovna máme a co druzí zrovna potřebují...

... v pátek dopoledne sbalila své věci v domečku u pláže a šla jsem se rozloučit s majiteli, co bydlí na konci té samé ulice... o pár domků dál...

... samozřejmě se takové loučení nemůže obejít bez kávy... a tak jsme se usadili ke stolku u nich doma a pustili se do povídání... připadala jsem si jako jejich adoptivní dcera... už snad i díky tomu, že zbytek věcí, které na svou objevnou cestu po následující týdny potřebovat nebudu, mi s ochotou schovali u nich doma... jen tak... protože mohou... i když jsem pro ně vlastně docela cizím člověkem... ale tady už to tak hodně lidí má...

... mezi povídáním mi paní Lucia řekla, že jim dnes dopoledne zavolali lidé, kteří měli od následujícího dne mít pronajatý můj domek u pláže, že nemohou přijet, protože jeden člen rodiny vážně onemocněl...

... paní Lucia ale místo toho, aby lomila rukama nad tím, co si teď počnou a že kvůli těm lidem teď budou mít 14 dní prázdno a přijdou o peníze, se kterými počítali, projevila největší obavy o zdraví člověka, díky němuž o své peníze přichází... "Hlavně aby se uzdravil, aby bylo všechno v pořádku...," svěřovala se s nehranou starostí v dobrotivých očích... úplně mě z toho mrazilo a zároveň tolik hřálo u srdce... jak vzácné je v dnešním světě potkat takto smýšlející osoby...

... děkovala jsem ještě jednou mnohokrát za to, že jsem u nich mohla bydlet a jak mi ty dva měsíce pomohly doskládat další dílky do puzzle mého ostrovního bydlení... a tak... jak to bylo úžasné...

... nakonec jsme se mezi dveřmi objali jako bych se na pár týdnů loučila s rodiči a než jsem odešla, jen jsem zmínila, že bych si klidně ještě na pár dní ten domeček nechala, ale že cena, kterou teď v létě chtějí a také samozřejmě dostanou, je opravdu příliš vysoká...

... na to si paní Lucia s manželem vyměnili pár slov a pak mi bodrý děda v rozepnuté košili, ze které na mě vesele vykukovalo jeho dobře vykrmené bříško, pravil... "No, jestli chceš, tak můžeš pár dní ještě zůstat... s tím, že když přijde někdo, kdo bude chtít domek pronajmout a vidět ho, můžeme s ním vejít dovnitř a domek ukázat a když se mu bude líbit, může si ho od následujícího dne pronajmout..."... "Bez problému!!!" vyhrkla jsem okamžitě, protože jsem si přesně o takových pár dnech navíc tajně snila...!! ... a dokonce jsem si ani den předem nekoupila lístek na loď, kterou jsem se to odpoledne chtěla přeplavit na Sardinii...

... prostě jsem měla pocit, že chci ještě pár dní zůstat tady na ostrově, ale že ani nemám hledat na těch pár dní jiné ubytování... něco mi říkalo, že si mám užít pláže, západu slunce a ráno, až se sbalím, se to samo naváže... a tak jsem důvěřovala... a neplýtvala čas zbytečnostmi...

... a když jsem tam pak stála následujícího dne v poledne, klíče od domečku u pláže znovu v ruce... koukala jsem na to doslova s otevřenou pusou... ale na to jsem se vzpamatovala, protože mi došla zásadní věc: "No jo, ale kolik za ty dny vlastně budete chtít?"... "Jak chtít? Nic... prostě zůstaň, než přijde někdo jiný..."... řekli oba s úsměvem o obličejích, jaký známe z pohádek... víte, takové ty moudré stařenky, co se objeví na konci pohádky a řeknou zásadní moudro, které vám zahřeje srdce natolik, že vám z toho vyhrknou v očích slzy...

... a přesně to se stalo mě s rozdílem, že jsem se nekoukala na pohádku... ale stála jsem tam... opravdu... ty lidi i ty klíče byly opravdové... a já jsem nemohla nic jiného, než že jsem spontánně skočila k paní Lucie kolem krku a pevně jí objala a pak i dědu... a slzy jsem jen tak tak udržela v očích...

"To nic není... když to můžeme udělat, tak to uděláme... třeba zítra moje dcera bude potřebovat přesně něco takového a já budu vděčná, když pro ní někdo jiný udělá to, co můžeme udělat my pro tebe... prostě si tu ještě pár dní užij... chceš s náma teď poobědvat?"... dodala paní Lucía a já jen mlčky přikývla...

... a pak jsme společně vešli k nim domů, kde jsme připravili salát a spolu se sklenicí červeného vína si připili na krásné léto, na otevřené srdce a na malé zázraky, které mohou provázet každý náš den, když jim to dovolíme, když si to dovolíme a když se tomu otevřeme...

... věřte... otevřete své srdce a nechte zázraky vplout do vašeho každodenního života... nechte intuiici, ať vás vede, ať vám radí... věřte srdci a nechte mozek někdy odpočívat... srdce vám připraví ty nejkrásnější zážitky, co vám v něm zůstanou navždycky...

... a hlavně, co vás inspirují k tomu se ještě víc otevřít a posílat tuto zprávu dál... chovat se také tak... dát, nabízet, poskytnout a podělit se o vše, co zrovna máte a co někdo jiný může potřebvat, aniž byste od něj žádali cokoliv na oplátku...

... nic, než jen také otevřené srdce... a touhu předávat tuhle štafetu dál... a tím otevírat další srdce a pomáhat tak tvořit ve světě doslova světelnou síť... co ho třeba jednoho dne pomůže uzdravit...

... P.S. a to, že jsem chtěla ještě pár dní zůstat, bylo samozřejmě tak trošku i kvůli jedné speciální osobě... ale... to je stále ještě tajné ... každopádně... přejte mi to nejlepší... protože má oči, co jsou fakt kouzelné...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon