VYSÍLEJ LÁSKU



.. krásné odpoledne... posílám prokukující slunce mezi mraky... a další inspiraci k zamyšlení, co mi přišla už včera, ale doslova jsem se opřela do úpravy svých webovek a jejich transformaci na blog, a které se už krásně rýsují a já z toho mám velkou radost a těším se, až je spustím... že jsem se k dalšímu tvoření už nedostala...

... a taky protože je dobré umět si včas říct: "Tak to už stačí, dneska jsi udělal dobrý kousek a teď si dej třeba kousek koláče nebo se jdi projít... a zítra budeš se svěží myslí a probuzeným tělem s lehkostí a jasností tvořit dál..."

... určitě to sami znáte... někdy dovedem být pořádní mezci a místo, abychom se v pravý čas zastavili a vychutnali i jiné radosti dne... říkáme si: "Ještě kousek... jen pár minut a už skončím..." ... no a pak se divíme a koukáme, kde se vzala ta tma a proč jsme tolik unavení... a proč ten den (a někdy dokonce měsíc... rok?!) tak rychle utekl!!... ... a tak jsem si včera místo dalšího koukání na obrazovku notebooku zacvičila a potom vykouzlila večeři pro mě a mojí společnost... už si dávám hodně pozor na to, aby mi dny utíkaly bůhvíkam... ... takže... včera dopoledne jsem chvíli četla v knize Cesta ke štěstí, kde si povídá dalajlama se známým americkým psychiatrem právě o štěstí, jehož hledání a nalezení je podle dalajlamy cílem našeho života... ... myšlenky v knize s mou duší rezonují a také přináší mnohá vysvětlení různých činů, co kolikrát možná děláme, aniž tušíme, že se za nimi skrývá další význam, ke kterému nás snad naše duše podvědomě vede... ... včera jsem četla pasáž, kde si povídali o vztazích, o lidské potřebě sdílet s ostatními... být v kontaktu... dalajlama povídal o naší obecně zažité představě a tím i potřebě potkat a mít nějakého jednoho speciálního člověka, abychom se cítili v tomto ohledu naplnění... on se díval na tu věc trochu jinak... .. onen psychiatr mu totiž položil otázku, zda se někdy cítí osamělý, a on s rozhodností odpověděl, že ne, což psychiatra zaskočilo...

... dalajlama potom povídal o svém přístupu... a to, že zastává názor, že bychom se měli o své pocity dělit s co největším počtem lidí... snažit se navázat kontakt s co nejvíce lidmi a snažit se jim být co nejblíž... myslím v ohledu svěřování se, povídání, komunikace... že vlastně všechny takovéto "vztahy" přispívají svými dílky k našemu osobnímu štěstí... co nejvíc se otevírat lidem, navazovat nová přátelství... využít každé příležitosti... prostě podporovat a otevírat v sobě lidskost...

... moc se mi to líbilo... a přimělo mě to k zamyšlení nad lidmi tady na ostrově... a dalo mi to další dílek do skládanky, proč, i když mě to tady samozřejmě někdy taky štve, se tady cítím taky hodně dobře a hodně jinak, než třeba jinde... ... protože lidé tady na Ischii mají tuhle vlastnost hodně do široka vyvinutou... je jejich přirozeností být tímto způsobem "lidští"... to je to, co nás tady fascinuje, když tu znenadání přistaneme, zvyklí na to, jak se k sobě lidé chovají v "moderním světě"...

... tady si lidé mávají na ulici a když se zdraví, srdečně se obejmou... až vás to kolikrát dojme (ano, i muži), usmějou se na vás, když jim v supermarketu vjedete košíkem na nohu... nezuří, když zastavíte uprostřed ulice a zablokujete dopravu, protože potřebujete někoho naložit, nebo něco vyložit... zastaví se na ulici a popovídají si... neženou se... mají svoje priority a jednou z nich je rozhodně lidskost... mezilidské vztahy...

... "AHA!", řekla jsem si včera po dočtení těch řádek... to je ono! tak proto jdu do místního supermarketu radši pěšky, než autem! ... protože samozřejmě kromě krásné procházky na čerstvém vzduchu, pokochání se mořským obzorem, bedlivého uvážení kolik toho nakoupím, protože to budu mused "odtáhnout" na rameni... taky po cestě potkám pár místních, kteří mě znají, byť jen od vidění, a každý mi daruje nějaký poklad... velký kus lidskosti, co mi tu dává pocit, že jsem tady jednoduše doma...

... pozdrav, úsměv, zmáčknutí ramene, podání ruky, objetí... pusy na tváře... popřání dobré chuti k obědu... protože na oběd si tady samozřejmě každý vezme čas... ... a v supermarketu se mě pak paní u kasy ptá, jak se mi daří a stejně prodavač, co váží zeleninu... a u toho si brouká nějakou melodii... potom se zastavím na kávu a mladík, co mi jí přinese, mi popřeje, ať si jí užiju a k tomu na mě zamává signora v letech, co jsem se s ní párkrát potkala na second handovém marketu, kde jsme se obě snažily v kopicích barevného oblečení za 3 eura vylovit nějaký ten zázrak... potkám bílovlasého dědu, co je vždycky ustrojený do nějakých kalhot a saka, jaká nosívali muži i běžně dřív, a i když se vůbec neznáme, pokaždé se na sebe usmějeme, on mi pokyne pravicí a popřejeme si krásný den...

... tohle jsou dary, které vás neuvěřitelně naplní... naplní vám oči slzama dojetí a každý den pravou hojností až po okraj... a i když se občas sami sebe ptáte: "Hele, vážně, co tady celou tu dobu děláš??! Vždyť je to tu šíleně malý a omezený!"... no, a pak se vydáte na takovou dopolední výpravu pro pár jablek do supermarketu a hele! už zase víte!... co tu celej ten čas, sakra, děláte...

... PROSTĚ ŽIJETE! nic víc... a je to zatraceně fajn... a je hodně důležitý si tyhle "obyčejný" dary hodně často připomínat... protože my lidi máme divnou vlastnost na tohle vzácný bohatství zapomínat...

... a proč tohle nedělat všude? proč se k sobě takhle nechovat? je to o tolik lepší, než se na sebe mračit a zbytečně se od sebe oddalovat... radši se zbližovat...

... a opravdu to jde všude... je to jen o každém z nás... přidáte se do party??