Kdykoliv jsem zahlédla nebo se osobně dotkla někde, v časopise, filmu, na cestách místa, které na první pohled - pro mnohé - nic nemělo, bylo tak prosté, obyčejné, moje duše zašeptala okamžitě: tady bych chtěla alespoň nějaký čas žít a zažít, co ta jednoduchost může v člověku otevřít, připomenout cosi, co v sobě má každý, ale na cestách životem se různě poztrácí.
Teď a tady, sedím u našeho dřevěného stolu v kuchyni, dveře ven otevřené, naslouchám dešti a říkám si, to je přesně ono. Tady, kde toho moc není, má člověk čas na to, co jednoduše je. Život. Naplno. A tím mám na mysli vnímat ho do detailu. Všímat si opravdu bohatství, které tu všichni máme.
Na tenhle ostrov jsem před pár lety přijela i s tímhle přáním. Zažít opravdovost, otevřít v sobě to něco trochu zapomenuté. Esenci. Znovu pocítit čistou radost, třeba jen z toho, že prší a já dešti mohu naslouchat, dívat se, jak průhledné kapky, malé diamanty padají na zem z listů palmy. A plno dalších věcí. Mít čistou hlavu a v tom prostoru zachytávat zprávy tam z hloubi... duše, světa, zprávy od samotného života, co nás všechny navádí k tomu samému: nenech si utéct ani jednu vteřinu. Nekomplikuj si život věcmi a dalšími zbytečnostmi, ať ho můžeš stále vnímat, jako když jsi byl malý. Čistým pohledem dítěte, co se umí radovat i z obyčejných kapek dešťové vody.
Comments