VLAKEM NA JIH ŠPANĚLSKA



... krásné modrobílé ráno... připadám si jako když jsem se posunula v čase... že mě včera vlak z Madridu neodnesl jen několik stovek kilometrů na jih, ale spíš několik století zpátky... ... sedím na zvláštní terásce, která je vlastně střechou obydlí pode mnou... nerovný povrch, opršené zídky, spousta bílé, šňůry s prádlem, antény, co se dotýkají modré oblohy... kupole starodávného kostela... zdobená modrobílými kachličkami a na samotném vrcholu jako třešinka na dortu stojí racek... a rozhlíží se po tom širém světě... ... jsem v Cádizu... jedno z mých několikaletých přání... štráfek pevniny obehnaný mořem... vlastně oceánem... jižní Španělsko... a zase něco nového....

... je krásné procházet se neznámými místy... zase se ponořit do kočičího objevování... pozorování... nasávání nových postřehů a inspirací... mrknout se, jak tady lidé žijí... jak tráví svoje dny... co se jim odráží ve tvářích... naslouchat jejich řeči... a jen tak... mezi vším tím novým... chytat vzácné vzkazy ze své duše...

... je prostě nádherné zatoulat se do nových míst... obléci se podle nálady, možná jinak, než jsme zvyklí a vyrazit ven... do ulic, na pobřeží... nebo třeba na střechy...

... a rozhlídnout se po tom našem světě... do samotného nekonečna... nadechnout se prostoru... roztáhnout paže... a být jako ten racek... co se po tom, co se dosytosti vynadívá, rozletí do dálky... kamkoliv... kam se mu zachce... kam mu jeho srdce poradí... a nebo jen tak... prostě poletí... a užije si každý okamžik... protože už zkrátka... je... šťastný... prostě tím, že tady je...

... a tak si tu zase sním... šťastná, že "za humny" už zas šumí moře... no jo... jsem holt asi mořská víla... něbo převtělený delfín... nebo jednoduše praštěná... kdo ví... vím jen to, že když se včera vlak rozjel z madridského nádraží, byla jsem šťastná jako blecha...

... ne, že by se mi tam nelíbilo... je to krásné město, přímo ohromující... velkolepé, královské... jen... na mě asi příliš "městské"... a nebo mi tam jednoduše chybělo to moře... širý prostor... místo, kam se člověk po tom, co se pokochá v ulicích a nasytí ruchu, posadí a vydýchá všechny dojmy...

... místo, kde se znovu napojí... na to naše univerzum, nebo nevím, co je to, ale vím, že když jsem dlouho "polapená" v ulicích, začne se mi těžko dýchat...

... a tak jsem šťastně pozorovala ubíhající kilometry španělské pevniny... tisíce olivovníků... a dalších stromů... stovky kilometrů místa... žádné další ulice... jen drobné bílé vesničky... osamocené domy na kopcích... přímo idylické obrázky... říčky a jezírka... a ty názvy... tajil se mi dech... už jen z pocitu, že si jen tak frčím vlakem vstříc moři... skrz naskrz neznámou španělskou krajinou...

... ubytování v Cádizu jsem našla přes air.bnb... v historických uličkách... zaujal mě název místa "Buenas vistas" a fotka pořízená na (jak už teď vím) téhle improvizované terase... s majiteli jsme se pomocí zpráv domluvili, že na mě počkají na nádraží... oprášila jsem svou španělštinu a těšila se na nové dobrodružství...

... nakonec nám zabralo 20 minut, než jsme se před nádražím našli... malé nedorozumění.

... majitelé mého pokojíku mi napsali, že pro mě přijednou "Polem v hnědé barvě"... jak milé, dokonce mě vyzvednou... potěšeně jsem vydedukovala, že se jedná o model vozu volkswagen... Polo... nejsem expert, ale tohle nějak zrovna vím... jenže... to "polo" znamenalo tričko s límečkem... moje španělština trochu zastarala...

... takže... když jsem odpoledne nervózně přecházela před nádražní halou v Cádizu, nemohla se dočkat, až si namočím aspoň nohy v moři, nikdo na mě nečekal a telefon vyzváněl donekonečna, aniž by ho někdo zvednul a já začala uvažovat, co teď, nachomejtnul se ke mě postarší pár vzezření kolumbijských drogových dealerů a muž na mě začal cosi žbrblat... paní byla zřejmě posilněná nějakou kořalkou a kdyby mi řekla, že obsluhuje u kolotoče, vůbec bych se nedivila...

... snažila jsem se nepůsobit nepříjemně, a zároveň se chtěla nenápadně vzdálit jejich nechtěné společnosti... když už jsem se otáčela na podpadku, jako kouzlem jsem najednou rozluštila posledních pár písmen mužova monogolu:

"Airbnb?"...

Ne! to nemůžou být oni... chtěla jsem si myslet, že došlo k omylu, ale po tom, co jsem nenápadně přikývla, mě muž obdařil širokým úsměvem, překřtil na Cristinu, zatímco jeho paní brblala cosi o tom, že tu v tom vedru čekají už 20 minut... a dokonce došlo na vysvětlení zápletky s "polem", načež bylo jasné, že jsme všichni na správném místě...

... úžasné! 4 dny u kolumbijských drogových dealerů! vlastně se cítím skoro jako doma, v Neapoli... laškovala jsem sama se sebou v duchu, abych odlehčila svým nervům... vítej zase na jihu...! "Estamos aqui!" prohlásil kolumbijský Pedro a vyrazili jsme vstříc ke cádizkému domovu... pěšky... když jsme míjeli vchod pofiderního baru, pronesl energicky: "Gin con tonic?"... no! rázně jsem zamítla štědrou nabídku mého nového domácího... nakonec jsme s jeho paní osaměli, neb Pedro zaplul do baru a už se neukázal...

"Dovedu tě domů a pak sem pro něj přijdu..." vysvětlila paní v místním nářečí, kterému jsem k mému překvapení rozuměla... a po cestě se ukázala být docela milá...

... večer jsem seděla na pláži, kterou mám 5 minut chůze od domova... povečeřela jsem brambory s česnekovou majonézou, domácí naložené olivy a dvě sklenky výborného vína v obyčejném bárku u pláže... se spoustou hudby, smíchu... bujarého veselí... lidé mi výrazně připomínali obyvatele Ischie... i Neapole... hluční, kypří... rozverní... veselí... a bylo mi tak krásně... šťastně... ... domů jsem se přicourala o půlnoci... lehla na rybičkové povlečení a tak, jak byla, usnula šťastně jako malé dítě... myšlenky na mé domácí jsem zastrčila do nejspodnějšího šuflíku mého podvědomí... koneckonců domeček jako z pohádky... a v mém pokoji mám miniokno, kterým je vidět na panorama oprýskaných domků a střech... kdyby bylo nejhůř, můžu vždycky uprchnout... jako v dobrodružném filmu...

... v půl páté ráno si Pedro zapnul televizi... stejně jako všechny další noci... paní se ukázala být hodně milá, vřelá osůbka, jenž každý den svému muži poctivě vařila a prala oblečení...

... svých pár dní v Cádizu jsem strávila dlouhými procházkami v uličkách, couráním se po pláži... nasáváním slunce... popíjením kávy... ochutnáváním místních tapas... posloucháním španělštiny... no a taky jedním docela velkým a naprosto neplánovaným nákupem v Zara Home... (něco jako "jutové pytle" v Malaze)...

... takže nakonec na mě to největší nebezpečí vůbec nečíhalo v domě kolumbijských domácích, ale... v nádherně provoněném a úžasném obchodě plném spousty, ale spousty... naprosto neodolatelných věcí... někdy potřebných... ale někdy taky docela nepotřebných...

... a tak, když jsem se poslední ráno kodrcala se svým kufrem a velkou těžkou taškou naditou nádhernými "suvenýry" ze Zara Home, která v Neapoli není (jasně, že si to můžete objednat přes internet, ale to už není ono, jako si do přímo dovézt, vlastnoručně odpotit... až z jihu Španělska!!!) ... věděla jsem, že na svůj výlet do Cádizu jen tak nezapomenu... a také jsem uvažovala nad tím, jestli návštěva Zara Home byla tím, co mě podvědomě celé ty roky do Cádizu v mé mysli tolik lákala:))))