VĚDOMĚ, ŠŤASTNĚ



... krásné pondělí všem... a krásný celý další týden... včerejší odpolední procházka mi přinesla inspiraci na tenhle článek a tak s radostí pro radost vaší sdílím...

... bylo zataženo a navzdory tomu, že když prší, byť jen drobně mrholí, Italové se zabarikádují ve svých příbytcích a někteří se dokonce ukryjí do postele, kde v teple vyčkávají, až nepřízeň počasí pomine a bude jim zase dovoleno svobodně korzovat ulicemi bez újmy na účesu, či naleštěných botkách... se mi včera podařilo jednoho z nich přesvědčit, že to není tak strašné a že nám trochu deště dokonce dá příležitost mít ostrov vlastně skoro jen pro sebe... ... protože já tedy vážně nejsem Ital, zkouším italskou nechuť k zatažené obloze přeměnit v příležitost i v očích italských... hmmm... pěkných očích... ale o tom teď přece psát vůbec nechci... chci psát o tom, o čem jsme si včera, korzujíc pod deštníkem po přístavním prázdném molu, povídali...

... zaparkovali jsme v blískosti moře a prošli se po krátké promenádě kolem jachet čekajících na další sezónu a potom stočili naše kroky na prostorné betonové molo, co slouží jako zeď chránící přístav před bouřlivými vlnami...

... v zadní části přístavu byla zaparkovaná obří bárka... přímo u mola!... můžete se jen tak procházet kolem desítky metrů dlouhého zrezavělého trupu nákladní lodi přivázané ke břehu obřími provazy... fascinovaně jsem na loď zírala a žasla nad tím, že se jí můžu dokonce dotknout!... ... já vím... taková blbost... a můj společník v dešti se nad mým žasnutím usmíval... pro něj je to normální... narodil se tady... lodě a zaparkované trajekty pomalu u obrubníku, jsou pro něj docela normální... stejně jako cítit mořský vzduch... slyšet racky... každý den vidět moře... palmy... "Dochází ti, že spousta lidí, včetně mě, sní o tom, že jednou budou žít u moře? A ty se tady prostě narodíš... Hotovo. Sen je uskutečněný, ani ses nenadál..."... on se usmíval... "Máš pravdu... když se na to takhle podívám... kolikrát si uvědomuju, jaký mám štěstí... teď daleko víc, než když jsem byl o hodně mladší... Narodíš se na ostrově a chceš vidět víc... město, jiný lidi... ale čím víc mi dochází, jak je život tady úplně jiná realita... Ve městě nikoho neznáš, cítíš se trochu ztraceně... tolik provozu a ty velký domy, málo slunce... hodně lidí tam pořád někam chvátá... "... zamyslel se nahlas... a já pokračovala:

"Musím říct, že mě žití tady naučilo a dalo příležitost ještě víc využívat život... prostě k žití... tím, jak tady "nic není"... nejsou tady obří nákupní centra a spousta příležitostí, který tě lákají... je to tady v určitým ohledu rozhodně omezený... malý ostrov, všichni se znají, málo příležitostí... ale to ti právě dá příležitost prostě být... vychutnávat si tak nějak všechno... jinak... doopravdy... uvědomit si, že toho potřebuješ ke šťastnýmu životu docela málo... když jsi ve městě, máš pořád pocit, že chceš tohle a ještě tamto... a pak máš spoustu věcí, skrze který kolikrát přestaneš vidět doopravdy... a pořád někam chodíš... což je taky někdy fajn, myslím vidět nový věci, místa... ale když teď jedu mimo ostrov, vnímám daleko víc, proč třeba mojí duši tolik neseděl život v Praze, když jsem tam bydlela... moc ráda tady jsem právě kvůli tomuhle prostoru... co mi dává možnost... prostě tak nějak dýchat... a vidět daleko víc..." "Jo, je to tak... i když samozřejmě jsou tu věci, co tě štvou... je to tady omezený... tím, že vidíš dokola ty samý lidi... ale to je jen zimní období... jak přijde teplo a jaro, ostrov se začne hemžit lidma z celýho světa... co si tady užijou svý dovolený a věřím, že odjíždějí spokojení... slunce zase hřeje a chodíš k moři, jak můžeš... a na ty věci, co tě tady někdy třeba štvou, vůbec nemyslíš... protože na to je tu příliš... prostě hezky... vlastně, jak říkáš ty... je to sen... máš pravdu... a jsem rád, že mi to připomínáš... spousta lidí tohle vůbec nevidí... narodíš se tady a to, o čem ty mluvíš, ti přijde normální... a chceš to, co nemáš... ale pak zjistíš, že i jinde jsou věci, co ti nebudou sedět... a dojde ti, jak seš šťastnej, že ses narodil a můžeš žít právě tady..."...

... ještě chvíli jsme na to téma povídali a na závěr našich filosofických úvah o šťastném životě jsme společně, jako tolikrát za poslední dobu, nahlas zvolali: "Hurááááááá, jsme na ostrověěěěěě!!" ... a mezitím přestalo pršet a šli jsme na kávu...

... do přístavního baru, který vlastně vůbec není útulný a hezky zařízený a nehraje tam muzika, a kde musíte sedět v bundě, protože je tam zima... jako ve většině míst tady... ale káva je úžasně intenzivní, stejně jako čirý pocit, jak jste šťastní, že jste právě teď a tady...

... nezapomeňte si připomínat, jak jste šťastní za to, kde právě jste, kde žijete... určitě je spousta věcí, proč vaše místo máte rádi, proč jste se pro něj rozhodli... i když vám někdy hodně věcí leze na nervy... nezapomeňte žasnout nad "obyčejnými" detaily, které míjíte třeba každý den...

... zastavte se a obdivujte... krásnou římsu, pouliční lampu... cokoliv...

... jste to vy, kdo ovlivní, jak moc si budete všímat a vážit toho, co máte nebo lamentovat nad tím, co byste ještě chtěli mít, a tak si nechali utíkat spoustu vzácných okamžiků, které už nevrátíte zpět a které můžete prožít v radosti, s úsměvem a pocitem opravdového štěstí...