VĚŘÍM V TO NEJLEPŠÍ



... krásný den všem... krásný den zalitý sluncem... provoněný mořem... ... jak asi mnozí z vás ví... měli jsme tu před pár dny jedno nečekané pozdvižení... co nám zase připomnělo, jak důležité je vážit si každého teď... co mě osobně ještě víc potvrdilo, jak mi tenhle ostrov přirostl k srdci... ne jen jako kousek hlíny... jako kousek skály, zanedbatelná tečka na mapě porostlá bujnou zelení a lemovaná nádherně zabarveným mořem... mám tohle místo ráda jako živou bytost... víc, než jen prostor k žití... mám ten ostrov ráda díky všem, co ho obývají... co se mezi nimi cítíte jako ve velké rodině...

... když se tenhle malý ostrůvek, snad díky tomu, že toho na něj na konci srpna už prostě bylo příliš, tak trošku zatřásl, byla jsem zrovna dole v přístavu Lacco Ameno... zastavila jsem se na salát a sklenku vína po tom, co jsem se vrátila z jednodenního výletu do Říma... do srpnového Říma, který mě přede 2 lety inspiroval k napsání knihy Roma mi Amor... chtěla jsem se s Římem pozdravit, poděkovat...

... když jsem na večer dorazila do Neapole, zalila mě vlna radosti... "zase doma..."... přede 2 lety jsem z Neapole, co mi naháněla vším živoucím plynutím strach, prchala... a teď to mám naopak... hrnu se se vší radostí do její náruče... ... po cestě z hlavního nádraží do přístavu, kterou už si teď často vychutnávám pěšky, jsem se zastavila nejdřív na kávu a pak na smažený kužel z rýže slepené mozarellou a kousky šunky...

... za zády mi troubila auta, večerní sluneční paprsky mě šimraly na obličeji... lidé se usmívali... turisté koukali trochu vyplašeně... na skútru opodál seděli 2 pěkně vykrmení muži a opájeli se podvečerní svačinkou, stejně jako já... kuchař z malého bistra si vyšel zakouřit na chodník... na židli přede mě se posadila holčička indického vzezření a začala se na mě usmívat... kolik vjemů se dá doslova nacpat do pouhých několika minut... žasnu zas a znovu, jen co se vyloupnu v těhle končinách... "jsem doma..."

... žij, jeď, mluv, řvi, projev se, miluj, nenáviď... všechno naplno! nikdy nevíš, co se stane v dalším okamžiku... v Neapoli to tak mají... díky tomu vulkánu, co se tyčí na pozadí... ale je to stejné všude jinde... s vulkánem, i bez vulkánu... žij naplno v každém teď!

... když jsem seděla na palubě lodi směrem k našemu malému ostrůvku, nastavovala jsem svůj obličej větru a koukala, jak se slunce pomalu blíží k západu... Ischie i její sestra Procida, kdesi v dálce Capri a celé místní pobřeží vypadaly jako ze sna... ty barvy! ty tvary! ty emoce!... ... když jsem pak slyšela tu ránu a pak jsem i cítila, jak se zem pode mnou pohnula, říkala jsem si, že to musí být velký ohňostroj...

"Zemětřesení," poučili mě dva dědové, co seděli v onom bárku opodál... a dál v klidu popíjeli svá piva...

... na ulici ale vypukla panika...

... na pár minut vypadla elektrika... lidé byli vyplašení díky tomu, co se dnes ve světě děje... ale nebyl důvod k tak velké panice... ta panika a to napětí vlastně živily samy sebe...

... bylo to zvláštní... byla jsem klidná a pozorovala to dění jako bych ho ani sama nebyla součástí... pomalu jsem měla chuť objednat si ještě sklenku vína a počkat, až panika opadne... jenže po pár minutách nám barman oznámil, že musí zavřít... že je to teď nebezpečné... tak jsem se já i dědové zvedla a šla jsem si sednout na břeh moře, kde z té paniky bylo slyšet minimum...

... vůbec jsem se do toho nechtěla nechat zatáhnout... tam, kde jsme všichni právě byli, se kromě té rány, která trvala jednu sekundu, nezměnilo nic...

... asi po půl hodině jsem se vydala k místu, kde jsem na těchto 10 dní měla své doma... bylo to trochu do kopce a po cestě jsem míjela skupiny lidí sedících před jejich domy na židlích, shromážděné... sem tam popadaných pár kamínků... všichni telefonovali... ano, bylo to divné, ale opravdu nebylo vidět žádné změny... dovedu si představit, jak toto popisovali v novinách... .... když jsem došla k mému místu... no, dobře, trochu jsem pocítila paniku i já.... bylo tam pár policejních aut a zatarasená silnice... vybrala jsem si totiž zrovna zónu, aniž bych o tom věděla, která už od historie, na tyhle otřesy trpí... no a tak to tam bylo trochu víc znát... na několika domech byly viditelné praskance... ale nic víc... tam, kde jsem bydlela já, u Cira... tam to bylo znát bohužel víc... popadané květináče, prasklá stěna... rozbité talíře na podlaze... "Co se tu stalo?" říkám jen co zahlédnu Cira... "Zěměsřesení... takové jsme tu ještě nezažili... pojď, dáme ti na dnešek jiný pokoj a pak se rozhodneš, co dál... vklidu... vrátíme ti peníze, když už tu nebudeš chtít být..."

... došli jsme společně do mého pokoje... na posteli bylo trochu spadané omítky.... Ha ha ha... pomyslela jsem si v duchu, ještě že jsem si rovnou z Říma nešla odpočinout.... ještě že jsem se zastavila dole na ten salát... tady ty otřesy byly cítit i znát o dost silněji...

... dostala jsem pokoj, který byl údajně celý ze dřeva... takže úplně bezpečný...

... když Ciro odešel dolů napravovat vzniklé škody... malinko na mě začala doléhat celá situace... a nebudu lhát, taky trocha paniky... půjdu spát do auta a zítra odjedu?... ale já nechci odjet... přála bych si být tady...

... nemůžu přece z ostrova zbaběle prchnout a jen tak ho opustit! je to můj ostrov, mé doma... já to tady miluju....ale trochu se tu bojím spát, to je pravda...

... za pár minut mi napsal kamarád, co bydlí na druhé straně ostrova, mimo "nebezpečnou" zónu... jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuju místo k přespání... nabídl mi volný gauč... a já jsem ho bez dalšího rozmýšlení se vší vděčností přijala...

... když jsem se loučila se členy Cirovo rodiny, bylo mi tak líto každého kousku, který z jejich vřelého místa, kde jsem se cítila opravdu jako doma, nebyl na svém místě...

"Musíme věřit, že to bude dobré..." řekla mi Cirova žena, když jsme se loučili, v očích měla něco tak hlubokého, co se opravdu dá vidět jen tady... a já z celého srdce věřím, že to bude dobré...

... a když jsem včera po cestě na mou oblíbenou pláž potkala jednoho známého, překvapil mě, že první, co zmínil, nebyla ona událost... "Ty ses teprve před pár dny vrátila a už jsi opálená víc než já!"...

"Byla jsem na Sardinii... mrzí mě to, co se stalo..." povídám... "No, aspoň odjeli všichni, co tu dělají "casino"/místní výraz pro situaci, která je prostě příliš... - "aspoň to tu teď zase máme pro sebe!" ... upřímně se zasmál, popřál mi pěkné odpoledne a odjel na skútru...

... nic víc... život jde dál... a navíc bez "casina"...

... na pláži bylo včera už o trochu víc lidí... a trochu víc se usmívali... život jde dál... trosky se opraví... a to, co se přihodilo, překryje nová vrstva zážitků... život jde dál... musíme ho žít s úsměvem, pozitivní myslí... a být v každém okamžiku naplno...

... a být tam, kde si ze srdce přejeme být... protože to stojí za to... i když se to tam v případě, že je moc "casino", může malinko zatřást...

... musíme věřit a uvědomovat si, že se k naší přírodě budeme chovat tak, aby si nás ve své náruči chtěla opečovávat... a ne se nás zbavovat...

... a všichni, kdo chtějí, mohou se přidat k mým přáním, jakýmsi "mantrám" ze srdce, které ostrůvku a jeho obyvatelům (mé rodině) od toho večera vysílám: JEN TO NEJLEPŠÍ... VŠEM JEN TO NEJLEPŠÍ... DĚKUJEME TI, NÁDHERNÝ OSTRŮVKU A PROSÍM, VĚŘ, ŽE SE K TOBĚ BUDEME CHOVAT SE VŠÍ LÁSKOU... PRO VŠECHNY TO NEJELPŠÍ...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon