UVNITŘ SEBE NAJDEŠ VŠE

Aktualizace: 24. úno 2019




... krásný modrý slunečný den...

... vrátila jsem se z procházky a "ranní" kávy vychutnané na vyhlídce u místního kostela... zapisovala jsem tam do notýsku nové inspirace a dílky, co jsem potřebovala objevit, ale mozek mi je ne a ne vyprodukovat, když jsem se na ně snažila myslet... samozřejmě... nech to plavat... a ono to přijde samo, přirozeně, v pravý čas...


... někdy na něco "chceme přijít" a tím to úplně zavíráme... doslova zazdíváme... opravdu je nejlepší nechat to být a jít se třeba projít... a najednou se to objeví... Vesmír a i ten náš vnitřní Vesmír je prostě kouzelný... a hravý... má rád spontánnost a svobodu... dá nám všechno, co potřebujeme, ale nechce, aby se na něj tlačilo...

... a protože jsem (si) slíbila, že se podělím o pár dalších zážitků z místního života, hned navážu na předchozí úvahu o přenechání běhu věcí vyšším mocnostem...

... začnu tím, že moje auto je stále bez blinkrů... Claudiovi jsme volali před několika dny a ten nám sdělil, že onen zoxidovaný díl hledají (!), a že až ho najdou, dá nám vědět...

... představila jsem si hned jednoho z Claudiovo zaměstnanců neboli okounějících chlápků, opřeného o futra s cigaretou v koutku úst a s mobilem v ruce, jak "hledá" chybějící díl do mého auta a trochu mě přešel optimistmus... ALE... ve Vesmíru se vše děje v pravý čas a tak jsem tu představu zase rychle opustila... ostatně, zatím je času dost... tady si vystačím i bez blinkrů (ještě že mi nezoxidovalo kolo) a během pár týdnů to přece někde vyštrachat musí... internet je, stejně jako Vesmír, bez limitu nebo snad ne?...


... minulou neděli jsme vyrazili na výlet kolem ostrova... celých cca 34 km (!!)... to je na místní podmínky něco velkolepého... třeba jako když se spontánně rozhodnete dopoledne u snídaně, že povečeříte v Paříži... jenže já nejsem ostrovan a ten můj ostrovan ode mně chytá kontinentální móresy... takže od té doby, co jsme se na ostrov vrátili, jezdíme jednou za několik dní prostě kolem dokola... oba máme potřebu cítit "vítr ve vlasech" než za pár týdnů zvedneme kotvy... i když "cítit vítr ve vlasech" je tady trochu nadnesené, jelikož po místní (jediné) silničce, co vede kolem dokola, se dá šlápnout na plyn jen na několika místech a to tak, že rychlost nepřekročí 60 km/h... neuspěchaný ostrovní rytmus... la dolce vita?... v tomhle ohledu rozhodně ano...

... objevujeme nové podniky, kde se stavíme na kávu nebo nějakou ochutnávku a oba pozorujeme místní život jako turisti...

"Díky tobě se dívám na život na mojem ostrově úplně novýma očima..."... a nejen očima...

... vysvětlila jsem mu, že žasnu z každého detailu... oloupané domy, patina, kam se člověk podívá... zchátralá stavení vyvolávající romantické představy... místní figurky, o nichž by se daly psát celé romány... rituály, co se opakují s pravidelností vteřinové ručičky... je to kino... hotové divadlo!... a do toho ten místní styl (dá se TO opravdu nazývat "stylem"?!)...


... tohle místo mi někdy (hodně často) připadá jako úplně vystřižené z reality... tolik absurdních výjevů na tak malém prostoru... situací... chování lidí... zvyků... plus to, že místní té jejich realitě oddaně věří a mají za to, že jinak to ani jinde není...

... třeba věci, před kterými varují pohádky a co nám rodiče od mala vtloukají do hlavy, jsou tady mnohdy převrácené úplně na ruby... po ulicích se procházejí roztodivné a často bizarní kreace, velké nápisy upozorňující na velké značky... perfektní vlasy, perfektní řasy, bez make upu ani na nákup... mužům žehlí jejich ženy (matky) snad i tepláky... na vlastní oči pozoruju dnes a denně, že čemu věříš, tím se staneš, a že když víc lidí věří jedné společné věci, ač je sebeabsurdnější, potom jedinec, co vyčuhuje z davu a tvrdí, že pravda je přece jasně opačná, bude za blázna...

... život na tomhle ostrově je velkou zkušeností... ostatně, jako život v jakékoliv kultuře, kde jste se nenarodili... vždycky budete žasnout a nerozumět... nerozumět tomu, co jde proti přirozenosti, ale vždycky se určitě najde i plno toho na druhé straně... protože v životě přece existuje balanc... a to je i tady pravda... navzdory tomu, co jsem popsala, setkáváte se tu také denně s ukázkami lidskosti v té nejčistší formě... vstřícnost, ochota... soudržnost... láska...


... náš nedělní výlet, který jsme tentokrát začali procházkou v Sant Angelu, mezi bílými domky, co jsou nastavěné jeden vedle druhého a skoro jeden na druhém, v úzkých uličkách, co vedou vysoko nad mořem, pozorováním západu slunce z místa, na kterém jsem se cítila jako svořitel světa... jsme téměř na konci 34 km kolečka zakončili večeří v kruhu ostrovanových bratranců... neboli skupinka zhruba stejně vysokých i podobně vypadajících sympatických kluků a několika slečen...

... když tady byla mamka a já jí poprvé představila ostrovana, pořád mi potom zmateně říkala:

"Já všude vidím toho tvojeho, mě připadají všichni stejný!"... má samozřejmě tak trochu pravdu... oni tady opravdu vypadají všichni hodně podobně... protože je to prostě baví... nebaví je vyčuhovat... mnozí ani neví, co to znamená... co to znamená být sám sebou... ale to je prostě tak... ne každý se chce pídit po smyslu života... a ten můj ostrovan se od ostatních samozřejmě liší vzhledem, vždyť je přece můj! ale právě že se liší i tím, že se pídí...


... k večeři nám z nedaleké pizzerie dovezli vysokou hromádu kartonových krabic... přiznávám, že jsem měla tendence to fotit a sdílet, protože to bylo tak autentické... ale urdžela jsem se v přítomnosti... pilo se červené víno, za zády mi běžela televize s nejnovějšími italskými hity... mluvilo se převážně místním nářečím a čím večer postupoval, tím i hlasitěji... a samozřejmě často jeden přes druhého... vzpomínali na zážitky z dětství a rodinné příhody...

... často jsem nerozuměla ani slovu, ale bavilo mě to prostě jen tak pozorovat... jako film... můj ostrovan mi držel ruku a byl rád, že jsem tam s ním, i když věděl, že bych radši seděla někde v tichu a jedla zeleninu a poslouchala třeba jazz a nebo taky nic... ale já, i přes to, že to samozřejmě není můj svět, vnímala jejich upřímnou radost... z toho, že jsou pospolu... třeba z nových bot... z trička s obřím nápisem jedné slavné značky... z pizzy plné lahodného sýra... z plátku výborné šunky, co si oni umí vychutnat...

... na závěr jsme každý dostali pořádnou porci domácího tiramissu, s láskou vyrobené přítelkyní jednoho z bratranců... bylo to... jiné... ale bylo to jejich... jejich svět, jejich realita... jejich opravdová a upřímná radost...


... po večeři jsme uzavřeli kolečko, zaparkovali auto nad mořem, a i když foukal dost silný vítr, šli jsme se ještě projít ztichlou ulicí... potřebovali jsme oba čerstvý vzduch... a konečně jsme mohli i ten vítr cítit ve vlasech... sedli jsme si ještě na chvíli do studeného písku a jen tak beze slov dívali do noci... a poslouchali moře...

... a to bylo ono... to byl svět, kterému rozumím... který znám, ačkoliv jsem se tady nenarodila... svět, co promlouvá zvenčí dovnitř a otevírá cestu... do prostoru, kde je úplně všechno...

... a jako krásnej bonus tam v tu chvíli seděl někdo se mnou... někdo, kdo by před časem radši zůstal v teple a tyhle dveře by pro něj zůstaly zavřený... i když opravdu každej k nim má ve svojí ruce klíč... jen ho chtít použít...

... pro to moře jsem sem tehdy přijela... pro ještě užší propojení s tímhle světem... pro víc odpovědí... a taky... s přáním potkat někoho, s kým budu moct tenhle svět obývat... zkoumat... a milovat...