UŽÍT SI PRÁVĚ TEĎ



... krásný den... mávám všem... se šálkem čaje... pohodovou muzikou... před procházkou...

... sama se divím, že mě letos ani pohádky na moc času k televizi nepřipoutaly... spíš sedím u okna a koukám na jinovatkou potažené pole, čtu si u kávy nebo v noci koukám tím oknem na hvězdy a přibývající měsíc... celý ten tajemný vesmír... svobodný prostor bez limitu...

... včera jsme se chvilku procházely se sestřičkou po náměstí... na večer... punčové a svařákové stánky obložené veselými lidmi... město plné korzujících párů a rodin s dětmi... ulice žijící veselím... kolem kašny se letos bruslí... a před radnicí stojí krásný strom... ... korzovaly jsme zavěšené do sebe a já si všimla měsíce, co svítil jasně na tmavé obloze... přesná půlka jako ukrojená nožem... jak zvláštní... jak magické, že máme vůbec možnost koukat se na jinou planetu... ... chvíli jsme se na ten měsíc dívaly obě a pak mě napadlo zase to samé jako tolikrát, když se v noci dívám na hvězdy, když jednoduše zvednu hlavu a podívám se tam... nahoru... nebo vlastně možná dolu... prostě tam... někam... do Vesmíru:

"Stejně je to zvláštní, viď? tak si letíme šílenou rychlostí tímhle Vesmírem, co ani nevíme, kde končí nebo začíná nebo jak vlastně vypadá to, kde končí... letíme a při tom se dokonce ještě točíme... a vůbec si to neuvědomujeme... a něco tady pořád řešíme... patláme se někdy v myšlenkách a řešíme kraviny... problémy a věci... a při tom... když se tak podíváme nahoru... do toho nekonečnýho prostoru, okamžitě nám dojde, jak je veškerý to řešení srandovní... titěrný... zbytečný... Vždyť tu jsme na nějaký kouli a celý je to jako hra a my jsme malinkatý figurky... a jediný, na čem záleží, je vážně jenom teď, prostě teď... Teď tu jsme jako na výletě, na nějakej čas... Teď se tady můžeme vzájemně potkat... potěšit se... povídat si... radovat se... obejmout se... smát se... Prostě si to i s ostatníma užít a hlavně ze srdce..."

"Viď?" odpověděla moje drahá sestřička... "a zapomínáme se tam nahoru podívat, aby nám to častějc došlo... jak se někdy zbytečně stresujeme a trápíme a řešíme... Pravda, jediný, na čem záleží, je právě teď a každý teď si v pohodě a co nejupřímnějc užít..."

... stiskly jsme si paže a nalepené na sebe obkroužily naše krásné budějovické náměstí...

... jo, přesně... každé teď... hrát si tady... nezapomínat fantazírovat a snít... nezapomínat se hodně smát... a s lehkostí po světě kráčet...

... vždyť je to krásná hra... naše hra... a kdo na to zapomíná, tomu se může zdát hodně složitá... vždyť v každé hře se vítězí i prohrává... ale nakonec je to všechno jedna velká legrace...

... a tak... připíjím čajem... na další rozehraný den... ať si ho všichni užijeme s pohodou a hřejivým úsměvem... a ať nezapomínáme na to, že naší hru můžeme hrát a žít tak, jak ze srdce chcem...