... kde se tak dobře rozjímá, tvoří, čte, existuje... a také vychutnává lahodná sousta nejen každého okamžiku, ale všech možných kreací, co vznikají většinou z pouhých pár ingrediencí, na malé lince za mými zády... Na sobě mám jen minimum a nechávám se ovívat příjemným vánkem, co sem proudí jako svěží potůček, přinášející s sebou vůni všeho možného kvítí z okolí, od velkých dřevěných dveří naproti, okolo mně a potom směrem nahoru, ven otevřeným komínem... kde si ho představuji, jak putuje jako lehounký baldachýn nad vinicí vzhůru do modrého nebe, po kterém dnes plují nadýchaná mračna...
Miluji probudit se do zataženého dne v létě a ještě raději mám, když prší... pro balanc... Stejně jako v průběhu dne miluji tady na ostrově období siesty, kdy se - stejně jako po půlnoci - všechno, včetně okolního zvěrstva a hmyzu, utiší a usebere k odpočinku, čerpání sil na druhou půlku dne...
Snad proto, že jsem se do místní kultury nenarodila, nemám zvyk siesty vrytý pod kůží. Naopak si užívám privilegia, že jsem plně bdělá a mohu pozorovat, vnímat tu zvláštní, až nadzemskou atmosféru, tisíckrát vzácnější teď v létě, kdy se ostrov na mnoha místech promění v barevné vřící mraveniště... Ale teď a tady si připadám, že tu snad bydlíme sami. Kromě zvláštního ptáka, co s námi komunikuje podivuhodnými pravidelnými skřeky od rána do večera, ale ještě nikdy se nám neukázal. Myslím, že je to papoušek. Cizinec na tomhle ostově jako já. Jen v jiném přestrojení. Možná sem také dorazil s jednosměrnou letenkou před lety... a cítil se tady tak dobře, že se tady na neurčito usídlil...
Za tu dobu, co obývám tento ostrov, jsem měla možnost zažít tady všechna období, každý měsíc a mohu říct, že mám ráda všechny. Snad je to tím, že je ostrov malý, všechno je tu nějak intenzivnější. Chutě, barvy, vůně, pocity... A každý měsíc jako by byl svou vlastní osobností se specifickými vůněmi, novými květy, rostlinami, živočichy, co vylézají ze svých skrýší, možnostmi... Ty tišší měsíce mám ráda o špetku víc. Ale i tohle období, co je trochu výzvou pro nás, kdo vyhledáváme spíš osamocená poetická místa k rozjímání, jsou třeba. Pro ten můj oblíbený balanc.
Miluji tady celoročně intenzitu každého sebeobyčejnějšího úkonu, činnosti, zážitku, ať už jde o šálek kávy, nákup jídla, večerní piknik na pláži, sedánky u tohoto stolu... Mám pocit, že všechno se děje teď a tady, nemusím o tom přemýšlet, snažit se vracet do přítomného okamžiku, soustředit se na to, co se děje. Jednoduše tady jsem. Doopravdy jsem. Tělem, myslí i duší.
"Mám pocit, že když jsem tam, tak doopravdy žiju," řekl mi jednou jeden známý, můj krajan, po tom, co se vrátil k nám domů, a co tady na ostrově také několikrát strávil několik měsíců v roce. Vím, co tím myslel. Mám to stejně.
"Mám tady pocit, že ať tady dělám, co dělám, jsem, kde jsem, jdu, kam jdu, že už jsem na místě," řekla jsem minulý týden mojí sestře, která tu strávila další dva týdny v tomto rytmu, a cítila to samé. Plnost života poskládaného z obyčejných denních rituálů.
A přesně to, styl života, kterým tady můžu žít... cítit se bohatá díky docela obyčejným denním zážitkům a činnostem, je jedním z důvodů, proč jsem - možná jako ten záhadný papoušek - po několika letech stále ještě tady, ačkoliv můj původní plán byl strávit tady pouhý jeden týden...
Comentários