ROZPUSŤ SVOJE LIMITY



... krásnou sobotu, dnes tedy pořádně větrnou, aniž by včerejšek dal nějaké znamení... ... ale přišlo to úplně vhod... a tak na sebe prozradím, že mi to počasí nahrálo a já zůstala až do teď v posteli... ovšem s přestávkami na připravení ovocného talíře po ránu, jedné konvičky kávy a další konvičky kávy před chvílí...

... někdy, když tělo poprosí o den relaxu, úplnýho vypnutí, je přesně tohle třeba... bez výčitek a přemáhání dělat něco navíc, jednoduše zůstat v pyžamu, ohlásit přítomným, že jsem v modu RELAX a času pro sebe a nechat tělo, mysl, ducha zregenerovat, přesně tak, jak potřebuje, protože potom bude fungovat, jak po másle...

... v minulém týdnu jsem několik dní po sobě tvořila do hodně pozdních hodin a ráno se budila hodně brzy nabuzená adrenalinem, napojená na kreativní vlnu, co jede a nenechá vás odpočinout... ... miluju tyhle stavy, ale stejně tak se po pár dnech takovýho "nasazení" potřebuju odpojit od zdroje a nechat mou tělesnou schránku vydechnout... duše, ta by jela bez přestávky, ale tělo to potřebuje dávkovat... ... a tak jsem se dnes ráno pěkně učesala, na obličej nanesla pořádnou vrstvu bambuckého másla a k tomu pod oči a na čelo arganový olej, ustrojila se do flísových kalhot s hvězdičkami, tílka a vlněného, ale slušivého svetru, zapnula v posteli nahřívací dečku, pohodový jazz a pěkně si tu lebedím(e)... ... ano, nejsem tady na ten relax sama... nestydím se druhým říct, když mám náladu jen tak být... dřív jsem se kolikrát přemáhala, ale postupem času člověk, pokud chce a zajímá se, odhazuje všechny špatný vzorce a nechává sám sebe být víc a víc tak, jak doopravdy je... v každým okamžiku... ... nestydím se tedy vyhlásit tenhle RELAX stav i v přítomnosti ostrovana, nestydím se lebedit si tady s mastným obličejem oděná do svetru a tlustých ponožek... nestydím se za to být v pohodě a pohodu kolem sebe šířit a ukazovat ostatním, že i oni můžou být... stoprocentně přirození... sami sebou... tak, jak právě potřebujou... ... a tak dopřávám tělu, o co si řeklo a zatímco se regeneruje, spolu s duší čerpáme inspiraci z knížek, co mě zajímají, psaní poznámek a nápadů, cvičení se v tom úplně a jenom být a pozorovat... koukat třeba z okna, za kterým se vlní moře a dokonce je vidět malý majáček, co ohlašuje vjezd do přístavu... ... a s úsměvem si vybavuju včerejší odpoledne, kdy jsme se vypravili na pláž Maronti, nejdelší i nejširší na ostrově... teď v zimním období bez lehátek a slunečníků a jen pár skupinek lidí užívající si tu svobodu... tam se opravdu nadechnete... ... navíc má pláž "za zády" horu, kopce, co působí pomalu prehistoricky... spolu s včerejším světlem, které bylo díky jemnému oparu přímo snové, působila pláž až nereálně... ... dorazli jsme kolem 3 odpoledne, rozložili náš tábor daleko od ostatních lidí, uprostřed toho 3 km lánu písku... a před námi jen volný obzor... moře mělo barvu světlounce modrou, nádech narůžovělý... jako šaty z Popelčina oříšku... a slunce hřálo... za chvíli už jsme odložili bundy a za dalších 10 minut, při pohledu na otevřené moře volám na ostrovna, co se procházel bosýma nohama v písku: "Skočíme tam?" Otočí se a s úsměvem a bez váhání říká: "Jasně! protože můžeme!" A bez dalšího otálení v následujících vteřinách je všechno oblečení na zemi, my převlečení do plavek (které s sebou na pláž nosím prostě pořád... pro všechny případy...)... a najednou vůbec není zima... najednou je pomalu léto... skupina důchodců navlečených v plné zimní výbavě, co se zrovna prochází kolem našeho táboru, na nás užasle zírá... jedna paní si nás o chvíli později i fotí, to když už jsme na samotném břehu, chodila nám hladí mořské vlny, my se smějeme a hecujeme... "Jedna, dva, třííííííí.... aaaaaaaaaaa," a rozběhneme se... a rovnou, bez osmělování skočíme do toho širýho vesmíru... ... 22. 2., krásný datum na první letošní koupel v moři... trhla jsem všechny svý dosavadní rekordy! ... bylo to šíleně ledový, ale bylo to šíleně skvělý... ... jen co jsme se ponořili, hned jsme s jekotem zase vyběhli zpátky na písek... "Ještě jednou?" oba shodně... "Jedna, dva, třiiiiiiiii..." a na důkaz, že vše je jenom v mysli, opakujeme skok do ledového moře... ... srdce mi bije jako o závod a tak, i když bych ráda, odolávám pokušení skočit tam do třetice... zůstáváme vystavení na slunci... zima hodně rychle odeznívá a zalévá mě pocit tepla... nejdřív po těle a hned na to i někde uvnitř... moje já se směje, tleská a raduje: "To je TO správný, to se mi líbí... překračovat vlastní omezení... je to jenom na tobě, vždyť víš, tak nebuď nikdy líná a dělej tyhle blázniviny, tak budeš pořád doopravdy živá!" ... s ostrovanem se cítíme jako šťastný děti... vysvlečeme studený plavky a zahalíme se do velký šál... později se jdeme projít až na druhý konec pláže a nasloucháme tichu... koukáme na pomalu vycházející hvězdy... a já vnímám napojení... na TO... na to, co nás tady dopuje... co nás tvoří... drží pohromadě... na TO, co je asi ŽIVOT... v jeho nejčistší formě... je to odměna za malý překroční hranice... ... a jsem moc šťastná, že tam se mnou skočil i další člověk, co by si něco takovýho před časem nedovedl ani představit... ... je to jenom na nás... můžeme rozpustit svý omezení, vzdát se limitů... stačí se pro to rozhodnout a začít na tom pracovat... a pak... jednoho dne... skočíme všichni společně do ještě studenějšího moře... a bude nám moc krásně... ... přeju krásnou sobotu... pokud se vám chce, pokud vás to inspirovalo... skočte do čehokoliv, do čeho se vám ze srdce chce... uvidíte, otevře to hodně široké obzory...