ROZDÁVEJTE RADOST



... krásný den všem... sedím na kávě, vyřizuju nějaké věci, ke kterým je třeba internet, který u mě doma teď nemám a královsky si toho užívám...a stala se mi tady krásná příhoda, kterou hned musím sdílet...

... sedím v jedné kavárně, v krásné úzké uličce v městečku Forio, kam se chodím projít, když potřebuju zeleninu a ovoce, nebo čerstvou mozzarelu a nebo také trochu "poúřadovat"... sedím, poslouchám hudbu, švitoření místních a žasnoucích turistů... koukám se, kochám... ... a v tom zahlédnu pouličního prodavače šperků... Inda oděného do bílého a co mu stále září úsměv na tváři... i když si dovedu představit, že jeho život není v každém okamžiku tím, o čem si všichni z nás sní... a nebo možná i je?

... od té doby, co ho tady vídávám, od loňského roku, se na sebe vždycky usmějeme, on se zeptá, jak se mám... odpovím, že báječně a zeptám se, jak se má on... on odpoví, že také báječně... pak si popřejeme báječný den a rozloučíme se...

... po každém setkání s ním, které netrvá déle než pár vteřin, mi vždycky zůstane rozzářený úsměv na tváři a na srdci to hřeje...

...sdílení pár slov plných prosté radosti je jedna z nejlepších věcí, kterou můžeme sami pro sebe i pro druhé udělat... kdekoliv a kdykoliv...

... když jsem ho dnes zahlédla, zamávala jsem na něj na znamení, že bych si od něj ráda něco koupila... nenosím šperky, jen občas jeden ze dvou prstenů, které vlastním... jinak nic, ale dnes jsem dostala pocit, že od tohoto slunečního muže toužím vlastnit nějaký talisman... a že i jemu udělám malou radost tím, že podpořím jeho "podnikání", jeho úsilí, které vykonává den za dnem se zářivým úsměvem...

... ne všichni jeho kolegové, které tady vídávám, vyzařují stejné světlo...

... posadil se vedle mě a jeho úsměv zářil ještě víc...

"Jsem překvapený, že si chceš něco koupit... nikdy ti ani nic nenabízím, jsem vždycky jen rád, že tě vidím, a že ti můžu popřát krásný den... "

... krásné uvažování... už pro ta slova setkání s ním za to stojí...

... prohlédla jsem si náramky a vybrala jeden s přívěškem slona... pro štěstí... a pak jsem chtěla vybrat jeden pro mamku a jeden pro mou sestru, které za pár dní uvidím... protože tyhle náramky, ač nejsou z pravého stříbra, jsou těmi "nejpravejšími" na světě... jsou prozářené energií tohoto muže... a zrovna včera jsem přemýšlela, co za dárky bych mohla "mým ženám" dovézt... tyhle budou zaručeně nejkrásnější...

... prohlížela jsem cinkrlátka a rozmýšlela se mezi červenou a zelenou barvou kamenů...

"Ještě mám černé"... pravil sluneční muž a vyndal z tašky pěkný náramek s černými kameny..." "Hm.. pěkné, ale trochu smutné..." řekla jsem vracejíc do jeho dlaní černý náramek... "Ale vůbec ne..." odpověděl s tím jeho úsměvem od ucha k uchu, "on není smutný... žádné barvy nejsou smutné, všechny jsou krásné... jako život... jen ho musíme žít

s úsměvem!" pravil indický guru převlečený za pouličního prodavače...

... sice jsem nakonec vybrala kameny bílé pro mamku a kameny lahvově zelené pro mou sestřičku, ale jeho slova rezonovala ještě dlouho v mé duši... rozšířila hranice a limity mého vnímání a rozředila filtry, skrze které někdy věci vcelku nevědomky soudím...

... všechno je krásné, jen to musíme vnímat za pomoci radosti, která s námi stále je...

... někteří lidé stále pracujou, honí peníze... A pak... co pak?... kdy si vlastně udělají čas na to, aby se potěšili všemi barvami, co nám život v každém okamžiku, v každém obyčejném setkání, nabízí?...

... a tak, nechť tenle krásný příběh rozšíří obzory nám všem a připomíná, že je opravdu krásně na zemi... a všechny barvy tady mají své místo a všechny jsou opravdu nádherné... ... když budeme život se všemi jeho odstíny ze srdce milovat, pak se už vždycky budeme na svět radostně usmívat...