RELAXAČNÍ TERAPIE? NICNEDĚLÁNÍ!



... dobré sobotní ráno... také se dnes máte tak... krásně líně?...

... miluju modrou oblohu a modré moře... a taky snad stejným dílem miluju rána, kdy déšť bubnuje na okno a já se nemusím cítit provinile, když se mi prostě nechce vysvléct z pyžama... a jen tak si v něm usrkávat ze šálku voňavou kávu a koukat na moře... a při tom... v duchu nebo i na papír... do notýsku... do mého čarovného Lexikonu kouzel zachytávat různé myšlenky, díky za to, co se plní... nové vize... a znovu spoustu děkování...

... přesně to teď dělám... sedím u okna, na židli vystlané dekou, v kostkatých flanelových kalhotech, tlustých ponožkách, dodekorovaných chlupatýma pantoflema... svetr, vlasy "na indiána"... a jako dokres k jemnému šumění moře, co se prodírá i skrze zavřené dveře... jazzové melodie 20. a 30. let... jak málo stačí ke štěstí... a je to pravda...

... docela obyčejné věci... co máme každý pořád po ruce... ten můj milovaný západ slunce... hvězdy na obloze... kouzelné procházky... a taky ty naše šálky kávy... úsměvy... a pak taky jedna... co ty ostatní vlastně tak trochu spojuje... i k jejich užívání přirozeně inspiruje... a to... připustit si a dovolit si... být v životě tím, čím si naše srdce přeje být...

... jak málo a někdy přece - zdá se - tak hodně - ke štěstí stačí...

... v okamžiku, kdy objevíme, že nám ten úsměv nějak nejde dostat na tvář... nebo že nám deštivé ráno místo inspirace zavrtat se v posteli a užít si tenhle báječný dárek přírody, spíš navodí smutnou náladu... pak je tady něco, co je lepší objevit... vyštráchat v sobě jako staré nepotřebné oblečení zašité ve skříni... vyštráchat to, podívat se na to... a podívat se na to, jak se toho starého oblečení co nejsnáz zbavit... vždycky existuje cesta, kudy začít...

... tak třeba... úplně jednoduše... když se uvolníme, když se prostě jen tak posadíme... vezmeme si třeba ten kus papíru a napíšeme na něj... co mi právě teď brání v úsměvu...? prostě si to napsat a podívat se na to... a pak s tím začít hýbat... se sebou trochu zahýbat... ... aby... až se příště probudíme do takového báječného zataženého rána... jsme se i přes to šedé počasí... jako slunce usmívali... a byli... prostě... jen tak... čistě šťastní... že jsme... právě teď a právě tady... na své cestě... jak si naše srdce pro nás i ostastní upřímně přeje...

... ani jsem nemyslela psát tak "vážně"... ale ono si to řeklo... tak snad vás to inspiruje... k pohodě a radosti...

... mávám od šálku vychladlé kávy... za oknem se blýská... ha ha... na všechny lepší časy... i když... co je lepší, než právě teď? ... už vím! ... "každé právě teď prožité s upřímným úsměvem a láskou v srdci!...

... tak kéž se takhle všichni co nejčastěji usmíváme... huráááá... zpátky do peřin!!

... krásnou sobotu