PRAVÉ VĚCI SÍLÍ ČASEM



... nádherný den... zalitý sluncem, trošku zahalený tajemným oparem...

... babí léto?... jak se vůbec tohle nazývá tady... na "mém" ostrově?... nevím, ale vím, že jsem zase zpátky... nejen tady... ale, "tady", u sebe... zvláštně blízko sobě... své duši? srdci?... já vážně nevím...

... mozkem nevím... ale něco ve mě se doslova od srdce směje a chvílema skoro samým štěstím brečí od okamžiku, kdy jsem zase spatřila ten známý bárek na neapolském letišti... zase "doma"...

... jak se tohle mohlo stát? jak se kdy člověk jako já může cítit tolik "doma" mezi lidmi, jejichž životní styl je zdánlivě na hony vzdálený tomu, o jakém jsem si vždycky snila? ... ha ha ha... ... jak málo toho mozkem víme... ... před lety jsem žila ve Španělsku... ostrov Mallorca jsem dlouho nazývala domovem mého srdce (a vždycky v mém srdci bude mít své doma), mým doma... krásný... upravený... najdete tam život i tiché pláže... dlouhé pláže... a nádherné uličky... živé i tiché kavárničky... spoustu inspirace... usměvaví Španělé... ale stejně jsem si tolik přála podívat se ještě jinam... nějak jsem pořád cítila, že to ještě není úplně všechno... a nebo... že tam nějak není všechno... ... a tak jsem před necelými třemi lety konečně popojela... a dorazila sem... na ostrov Ischia... aniž bych o tomhle ostrově kdy snila... jednoho lednového večera... do ztichlé uličky na břehu moře... střežené dozorem tajemného hradu na skále...

... přes všechny možné zážitky, setkání, zamilování, odjezdy, příjezdy, přes emoce všeho druhu... přes absolutní zamilovanost do tohoto ostrova až po absolutní přesvědčení, že už se sem nikdy nevrátím... to všechno nějak vybublalo... až do dneška, kdy jsem prostě tady... a šťastná... ... další ráno v mém oblíbeném bárku, kde se také cítím, jako doma... ze židle naproti mě se směje bílá igelitka se dvěma parádními ubrusy z trhu s použitými věcmi za 3 eura, kterými přikryju plastový stůl na terase a tím druhým nahradím ten plastový, který dekoruje stůl v kuchyni... a jedna modrá igelitka naditá několika vlněnými svetry, co jsem vyhrabala v barevných kopicích... též za 3 eura, nemohla jsem odolat, a i když nic takového samozřejmě "nepotřebuju", snad na oslavu toho, že jsem se vrátila, jsem k těm svetrům jako bonus přihodila naprosto neodolatelný a rozhodně kouzelný bílý kožíšek... snad svatební!! ha ha ha... "Takhle ho musíš vytřepat, uhladit... a budeš jako modelka! ten je tady za tu cenu omylem!" předvedl mi neapolský prodavač, když jsem se snažila usmlouvat malou slevu (z ceny 10 euro) za to, že má na zádech malý flíček... ... smlouvat neumím, to jsem nikdy neuměla a to se asi nikdy nenaučím... ani tady... ani nikde... ale to vůbec nevadí... učím se tady jiným věcem, které jsou podle mě pro život daleko důležitější ... když jsem dnes u mě doma - opravdu mohu konečně po těch téměř 3 letech! - říct, že mám někde doma... je to poprvé od doby, kdy jsem sem dorazila - původně na jeden týden - kdy jsem si pronajala nějaký domov na období alespoň půl roku dopředu... jaký krásný pocit...! ale o tom později... teď zpátky k tomu, co jsem psala...

... takže ráno, u té kávy jsem si pomyslela, že se mi prostě a jednoduše líbí, kým se tady víc a víc stávám... s místy je to stejné jako s lidmi... jsou lidé, vedle a díky kterým se my sami stáváme lepšími, máme pocit, že chceme být lepšími a pomoct na světlo těm vlastnostem, které se nám na nás líbí... s místy je to to samé... jsou místa, která nám pomáhají rozvíjet ty dobré vlastnosti, a jsou místa, která je v nás naopak potlačují...

... uvědomila jsem si, že se tady stávám daleko víc otevřenější, sdílnější, že mě to učí lidé, co mají otevřené srdce, co dělají věci, protože jim přijdou přirozené... jsou to malé každodenní záležitosti, které jsou těmi nejdůležitějšími, kterými se jako lidé můžeme dnes a denně odměnit... ... líbí se mi pozdravit kavárníka, prodavače na trhu, popovídat s domácími, povyprávět, kde jsem byla a nechat se srdečně přivítat... po očku pozorovat skupinku dospívajících hochů u vedlejšího stolku, jak s dokonalými účesy na svých italských hlavách a s nehranou chutí míchají své šálky kávy a potom je do sebe na jeden lok vyklopí...

... jak vymění pár slov s nějakým známým, který se prostě opře o vstup do kavárny, zapálí si cigaretu a beze spěchu se rozvypráví o právě končící sezóně... tím jejich nářečím...

... hned bych se do hovoru přidala... ale zůstanu u toho tichého obdivu... a svého psaní...

"Tutto al posto," ukončí nakonec debatu a odejde dovnitř na bar vyklopit do sebe svůj malý náprstek... všechno na svém místě... všechno v pořádku... naprosto, protože už i já jsem zase TADY!...

... líbí se mi pozorovat mladé dívky, tak krásně učesané a nalíčené, jak před sebou s láskou tlačí své malé ratolesti v kočárcích, jak si hrdě vykračují, nádherné a oslnivé... "Těm se nikdy nevyrovnám... taková nikdy nebudu..." pomyslím si a vůbec jim nezávidím...

... líbí se mi, jak svůj život žijí a líbí se mi žít ten můj... právě teď učesaná-neučesaná... nalíčená? ani náhodou!... na nohou tenisky a dnes ani ta sukně...

... každopádně... žít tak, jak mé srce radí... i když je to možná pro spoustu lidí divné... jenže... my víme, každý víme, jak si přejeme žít... co chceme na sebe dát i ze sebe dát a co nám radost přináší... a tak se nebát a neostýchat za tím jít a tím být... i když to třeba není ratolest, které předáme svou lásku, i když je to třeba něco jiného, co si přejeme světu dát, to je to pravé... co jsme sem přišli udělat... a za čím bychom měli jít a před sebou s láskou jako ten malý kočárek vézt...

... a tak se mi líbí žít tu vedle nich...

"Je to tady jako neustálý film," napsala jsem před pár dny jednomu známému... když se ptal, jak se mi líbí zpátky na ostrově...

"Proč?" chtěl vědět... "Já nevím... prostě každým okamžikem... ti lidé žijí... každým nádechem... plným, bohatým, intenzivním... nemáš potřebu tu dělat tolik věcí... za něčím se hnát... neděláš tu tolik věcí, ale každou si dosytosti vychutnáš... člověk se tu pořád baví... a je mu pomalu škoda chodit někam do kina..."...

... jsem vděčná, že jsem navštívila jižní Španělsko a Madrid... místa, co jsem měla na srdci... viděla jsem, jak jinde lidé žijí... pozdravila jsem svou madridskou kamarádku a mám tak zase ve světě další spřízněnou duši... a zase jsem pochopila o pořádný kus víc, proč se zrovna tady a zrovna já, cítím momentálně tolik šťastná... tady, kde toho v očích mnohých "moc není" ... ono záleží, co každý z nás ke štěstí doopravdy potřebuje, nebo, co si myslí, že pro dokonalé štěstí potřebuje... tady je prostor na procházky, je tu spoustu slunce, protože mu žádné velké domy nebrání, je tu spousta času, protože tu není tolik věcí, co člověka rozptylují... je tu zkrátka spousta prostoru pro prosté bytí... a to je to... co mě sem vždycky zpátky jako magnet přitáhne...

... v knize Jednosměrná jízdenka jsem vyprávěla příběh, co mi jendoho večera vyprávěl jeden místní... a nejen on... o tom, jak ti, co se tady narodí, vnímají silné pousto ke svému domovu, ke svému ostrovu... nazývají svůj ostrov "svým kamenem", po kterém se jim už za krátkou dobu, co z něj odjedou, tolik stýská... a proč z něj tolik z nich ani odjet netouží... tehdy jsem tím byla dojatá a toužila jsem cítit k nějkému místu to samé... tohle pouto ze srdce... ... vzpomněla jsem si na to, kdy jsem předevčírem tichou nocí mířila posledním trajektem zpátky na ostrov... hvězdy byly zase vidět, seděla jsem na horní palubě, zabalená do bundy... pozorovala jsem nasvícené pobřeží a v srdci se mi rodil obří úsměv, něco tam začalo hřát jako slunce...

"Jedu zpátky domů... na ostrov... jednu na můj kámen...," zaznělo mi v srdci... ozvěna oněch slov... které se nyní staly stejně tak i mými... ... ať to bude, jak to bude... nevím, jestli na pořád... ale právě teď a právě tady... jsem s tímhle ostrovem ve svém srdci spojená...

... a navíc... jsou tady jedny a nejkouzelnější oči na světě...

... když jsem začátkem července odjížděla na tu několika měsíční cestu bez přesného plánu, i bez přesného plánu, jak a kdy se vrátím, a během které jsem se na ostrov vrátila jen párkrát, vždycky na pár dní, přemýšlela jsem tehdy, jestli něco/někoho neztratím...

jestli příliš neriskuju... ale bylo to tak, že jsem ze srdce chtěla odjet, prozkoumat další ostrov, a také nebylo vůbec jasné, jak to vlastně mezi náma je...

... a tak jsem se rozhodla... že nebudu čekat na to, jak se to vyvine, že nebudu čekat na místě, že neobětuju (jako v minulosti) můj sen ze srdce... protože co je pravé, to časem jen zraje... to nikdy neztratíme, to ještě přidá na své intenzitě...

... a když jsem se tou nocí blížila k ostrovu a věděla, že tam na mě čeká... i přes ty dlouhé týdny, vlastně měsíce... uvědomila jsem si ještě víc, jak ta cesta byla třeba... pro mě... pro všechno... že se tím nic neztratí, ale vyjasní... a že co pokračovat má, to opravdu nic nezastaví...

... mějte nádherné dny, nezapomínejte na to, co je v životě nejdůležitější... umět se zastavit a jen tak být... vzít si čas na své známé... radovat se z maličkostí... vnímat lásku v každičký okamžik...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon