OTEVŘENÝ DOBRODRUŽSTVÍ



... krásný večer... řekla jsem si, že ten čas, co teď ještě strávím na ostrově, využiju mimo jiné i tím, že zase začnu víc zapisovat... takové ty "obyčejné" příhody, zážitky, postřehy z místního života, života mezi ostrovany, co se tady dějí a co mě už připadají docela normální... a ze kterých jsem ze začátku měla oči navrch hlavy a chtěla je všechny ihned zachytit, abych nezapomněla... ... a snad i proto, že vím, že se odsud za nedlouho vzdálím, vnímám věci zase jinak... to, co mě rozčilovalo, už mě nerozčiluje, protože vím, že to není na pořád... a že i když to nezměním a prostě to nebude jinak, nemusím si s tím lámat hlavu... prostě nevysvětlím každýmu, že je tolik důvodů vnímat život jako radost a oslavu a příležitost a že s pozitivním pohledem se daleko líp žije... někdo tomu prostě nevěří a s tím se opravdu nic neudělá... ... a tak místo vysvětlování a obhajování svých názorů už se zase rozhlížím kolem sebe jako holub... s naivním úsměvem, fotím si moře... a žasnu nad detaily, které jako by byly vystřižené z filmu a nebo děje několik desítek let nazpět... ... vidím zase daleko víc toho kouzla, co jsem vnímala na začátku, když jsem ještě neviděla pod povrch věcí a koukala se kolem sebe jako užaslý turista, jemuž se všechno jeví v těch nejlepších barvách... ... snad proto je tak dobré čas od času zvednout kotvy a provětrat kabáty, aby nám věci nezevšedněly... a abysme si udrželi nadhled a svůj pohled na věc i na život... ať si kdo chce, co chce říká... ... a tak teda píšu... ... před chvílí jsem se vrátila z procházky za účelem pozorování západu slunce zapadajícího přímo do moře... nějak se tady pokaždý stane, že i když je obloha hutně zatažená, úplně celá, pár minut před západem jako by se odtáhla opona a těsně nad mořem se ta masa zvedne a vytvoří proužek volnýho nebe, aby se slunce mohlo předvýst v celý parádě... a tak tomu bylo i dneska... stálo to za to čekání ve větru... a i za procházku, do který se mi dneska úplně nechtělo, vzhledem k tomu počasí a snad i tomu, že jsem to trochu přepískla s jogou... chtělo se mi spíš padnout na postel, zapnout nahřívací dečku a grilovat se jako klobása... ... teď mě hřeje nejen myšlenka na tu sluneční podívanou, ale i 2 svetry, čaj, deka a klimatizace, co se snaží nafoukat do místnosti 25 stupňů... škrábu po dně skleničky oříškovo-čokoládové pomazánky (samozřejmě, že JE ajurvédská - nebo aspoň veganská... jak stojí na etiketě:), kterou jsme otevřeli dneska ráno k snídani... ... když jsem se svému příteli svěřila, že se mi jednou stalo, že jsem tuhle (300g) skleničku snědla na posezení, zřejmě po nějaké namáhavé činnosti, nevěřil mi... "Během celýho dne?" zeptal se nevěřícně... "Na posezení" zopakovala jsem... chudák, ani si to nedovedl představit... oni Italové nejsou jako my... oni se dovedou ovládnout... ... ale víte co? mě baví někdy se prostě neovládnout... a hlavně se neovládat skoro pořád... prostě víc být... spontánní... a uvolněná... a tím nemyslím spořádat každý den kelímek veganské nebo neveganské nutelly... ale prostě žít... smát se a tropit hlouposti... dobrý hlouposti... kterým logika moc nefandí, ale srdce si přímo lebedí... a duše jakbysmet... ... myslím, že dneska si hodně brzy splním přání z odpoledne a zalezu si pod peřinu a nechám se hřát... a budu číst a možná ještě psát... a spřádat další plány... a možná jenom poslouchat šumění moře za oknama... který teď v zimě neruší žádný hlasy a je to prostě boží... tajemný... a zadumaný... a hluboký a plný inspirace... ... a ještě jsem chtěla rychle napsat nádhernej zážitek z před pár dny... kdy se moje auto rozhodlo stávkovat a z nějakého zvláštního důvodu si vybilo baterku... snad pro ten zážitek... ... stálo zaparkované v jedné úzké (jiné tady vlastně ani nejsou) ulici, navíc směrem z kopce a vcelku frekventované... byli jsme domluvení na večer s kamarádem přítele, že přijede a auto oživíme přes kabely... ačkoliv ani jeden z nás s tím neměl předchozí zkušenost... ... přítelův kamarád se z akce snažil vyvlíknout, bylo na něm vidět, že by se šel raději projít a už vůbec se nemíchat do technických záležitostí, se kterýma nemá jedinou zkušenost... ale protože tu lidi přeci jen drží při sobě, nevzdal to a přijel na pomoc... ... jakmile dorazil, zaparkoval auto přímo uprostřed silnice, protože před ani za mým autem nebylo místo, spěšně otevřel kufr a už nám rval kabely z rukou, že to musíme rychle vyřídit... z povzdálí a v pološeru nás sledovaly další dvě mužské postavy... ... trochu se mě jímala panika, když jsem viděla Italy v akci... naštěstí můj přítel je kliďas a nemá, stejně jako já, rád stres a zastává názor, že všechno se dá vyřešit v klidu... uklidnil svého kamaráda, že to uděláme jinak... musí zaparkovat auto tak, aby nebránil v provozu a vše bude v pořádku... mezitím se k nám přiblížily ony 2 osoby z povzdálí a protože jsou tady všichni děsně zvědaví, začali se pídit, co se děje... ... nerozuměla jsem ničemu, protože ten cizí muž mluvil hodně silným místním nářečím a hodně rychle... ale měla jsem pocit, že nám nadává, co tu tropíme za zmatky... za pár vteřin už s tím cizím mužem můj přítel kamsi odešel... než jsem se stačila zeptat kamaráda, byli zpátky, a táhli spolu obří baterii, zřejmě z náklaďáku... ... postavili jí před mé auto, cizí muž vzezření středověký loupežník se chopil kabelů a začal je přicvakávat přesně v opačném pořadí, než jak jsme bedlivě nastudovali na googlu... mezitím pořád vykřikoval něco v tom jeho nářečí a mě jímala čím dál větší panika... už jsem viděla, jak auto každou chvíli zajiskří a bude po všem... ... k mému překvapení ale auto chytlo jako po másle, když jsem podle pokynů té skvadry opravářů otočila klíčkem v zapalování... nic nebouchlo, auto zůstalo celé a stejně tak my všichni... ... když jsem neznámému zachránci chtěla nabídnout nějakou odměnu, jenom máchl velkou rukou a něco zahalekal... to prý nestojí za řeč! ... no vida... tak nakonec nebylo třeba ani rušit kamaráda z jeho procházky... ten radši rychle ujel, abysme po něm nechtěli nějakou jinou "špinavou" prácičku... ... no a příště napíšu o tom, jak jsme včera jeli na výlet kolem ostrova... to by jeden neřekl, kolik se na 40 km může najít zábavy!

To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon