NESUĎ



... krásný večer všem... právě jsem zažila příhodu, která mě zase jednou inspirovala zamyslet se nad sebou a nad svým chováním v některých situacích...

... dnes jsem zůstala dlouho venku... jaro je tu a už pár dní nám kouzlí tak nádherné západy slunce, až se tomu ani nechce věřit... barvy jako kýč... vzduch voní jako by se do něj vylila celá parfumerie... pláže ožívají... kavárenský stolek jsem s velkou radostí vyměnila za pareo rozložené ve vyhřátém písku a kávu piju z kelímku s sebou... ... když jsem se nabažila pohledu na hvězdy na obloze, vypravila jsem se domů... připravit si lehkou večeři a pak se ještě mrknout na poslední úpravy v nové knize, která hodně brzy půjde do tisku...

... odemknu branku do obvykle tiché zahrady a od sdílené venkovní kuchyňky slyším pěkný hlahol... jaro se přihlásilo nejen oparfémovaným vzduchem a možností pobývat na pláži i po západu slunce, ale také přílivem časných turistů... a tak i "u nás", v tichém království propuklo jaro jak se patří... Italové, co přijeli na výlet na Ischii, si chystají večeři... ... musím na sebe přiznat, že mě to trošku nazlobilo... "to musí dělat takový kravál? to jim to nepřijde hloupé? že třeba mohou rušit ostatní?"

... ale chtě nechtě, na pláži mi vyhládlo a opravdu jsem se nechtěla odbýt sezobnutím nějaké náhražky... měla jsem chuť na čerstvý salát... vyměnila jsem tedy uvolněný plážový výraz za jeho přísnější verzi a odhodlaně vyrazila připravit svou večeři...

... před kuchyňkou byla v bujarém veselí rozesazená skupinka bavících se lidí... přivítali mě bodrými úsměvy...

"Buonasera", odpověděla jsem s nakrčeným obočím a káravým výrazem ve tváři... když jsem vešla do malé kuchyňky, pozdravila mě srdečným úsměvem černovlasá slečna, co právě na plotně míchala rajčatovou omáčku a ve velkém hrnci bublala voda na špagety... ...něco jsem houkla na pozdrav a rozhlédla se okolo... docela spoušť...

... když Ital vaří, je zkrátka veselo... dívka pokrčila omluvně rameny a poznamenala, že ty rozházené misky po podlaze má na svědomí malá holčička, kterou houpala v náručí jiná Italka venku před kuchyňkou... ... zatvářila jsem se tak, jak jsem se cítila... takže nic moc... odhrnula jsem předměty na malém odkládacím stolku a chystala se na svůj salát...

... do kuchyňky vešel jeden z mužů a mlsně přihlížel dívčinému kuchařskému umění... "Najez se s náma!" otočil se na mě, jako bychom se vídali od mala a spolu se spontánním pozváním na večeři mi věnoval další úsměv od srdce... "Ne, díky, to je dobrý..." odvětila jsem stále svým strohým tónem a pomalu ani nezvedla oči od prkýnka, na kterém jsem krájela salát... ... muž se rozpačitě podíval na holčinu... a v tom momentě mi to došlo...

... já jsem tak trapná!... tak svázaná!... hraju si tu na to, že mám nadhled a otevřené srdce... a při tom tady odsoudím pár lidí za to, že si podle svého zvyku, ve své zemi, podle své tradice a podle své kultury zkrátka jen chystají večeři... a povídají si u toho (možná trochu nahlas, ale oni to tak zkrátka mají...)... a ještě mě bez otálení, aniž by mě v životě před tím viděli, pozvou upřímně k jejich stolu... ... musím říct, že už dlouho mi nebylo tak stydno...

... chtěla jsem svůj omyl aspoň trochu uhladit, tak jsem se dívky, co večeři chystala, zeptala, odkud jsou?... z Neapole... samozřejmě... kde jinde mají lidi tak otevřené srdce... odpověděla stále s oním srdečným úsměvem, který nic nesoudí... který se těžko popisuje, ale který jsem tolikrát viděla právě tady, dole na jihu Itálie... u lidí, kterých jsem se na začátku svého pobytu tak trochu... bála...

... bála jsem se jejich zevnějšků, jejich hlučných projevů... které jsou na naše poměry nezvyklé, ale stejně tak - na naše poměry - neuvěřitelně srdečné... jsou tak srdečné, jak jsme to my - tam u nás "ve více civilizované" společnosti - zapomněli...

... jednoduše a prostě být upřímně srdeční...

... dobře, možná jsou trošku víc hluční, ale řeknu vám... lepší hluční, než nehluční a tiší, ale bez srdce na dlani...

... a tak, když jsem dochystala svůj salát... popřála jsem bodré společnosti buon apetito a snažila se jednomu po druhém vyslat maximálně srdečný úsměv, který jsem myslela naprosto upřímně... ... děkuji za další nádhernou lekci... tomuto neobyčejnému ostrovu a těmto lidem... a věřím, že takových zkoušek bude v mém životě, na rozdíl od okamžiků čistého štěstí, víc a víc ubývat...