NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? ŽÍT.



... krásné odpoledne... tak jsem po dvou dnech zase vyrazila na internet... jako za starých časů... ne poprvé zkouším, jaké to je nemít k dispozici připojení k wi-fi 24 hodin denně... a ne poprvé zjišťuju, že to nejen jde, i když díky internetu můžu komunikovat s těmi, kdo čtou mé knihy a posouvat se dál, ale zjišťuju, že je to báječné, osvobozující, očišťující... jako nějaká terapie harmonie... na chvíli...

... že se místo k wi-fi, kterou vynalezl člověk o to víc napojuju na původní vesmírný internet, ve kterém můžeme všichni najít ty nejdůležitější informace... prostě všechno, co doopravdy potřebujeme...

... pokrok je skvělý, je báječné, jak se díky němu můžeme daleko snadněji a svobodněji věnovat tomu, co nás baví... a je také skvělé, když se i v tom pokroku dokážeme zastavit, rozhlédnout a neutopit se v novém bezbřehém oceánu možností...

... když se člověk na nějaký čas odpojí, jako by se nadechnul a zřetelněji uviděl hranici, po kterou mu pokrok slouží, a za jakou už mu naopak ubírá...

... a tak teď, jednou za pár dní vyrazím do kavárny, kde vyřídím důležité věci... a mezitím třeba píšu, skládám své myšlenky, postřehy k nové knize, která s pomaličku vzniká a rodí se v poklidu a ze srdce... místo toho, abych celé minuty a dlouhé okamžiky slídila na internetu a zamotávala se ve všech možných zajímavostech a informacích, které mi vlastně tolik nepřinesou...

... mám čas vnímat vše, co se děje doopravdy, mám čas vnímat a rozvíjet to, co mě opravdu baví a naplňuje a má nějaký smysl... ... a když se pak na internet napojím, hledím si toho, abych ten čas pořádně využila, a abych se, ani když jsem připojená, "neodpojovala"... z opravdového života... abych se sama sobě neztrácela...

... nejdůležitější ze všeho je totiž žít... žít v přítomnosti a ne s pohledem pohlceným v nějaké krabičce... kde se život odehrává jenom "jako"...

... vzpomněla jsem si ve spojení s tímhle zamyšlením na mou cestu vlakem minulou sobotu... když jsem jela z letiště domů do jižních Čech... ... cesta byla krásná... jeli jsme v podvečer... krajina zahalená do nazlátlého světla... pohádková podívaná, co povznášela duši... a přes to... ... přes uličku seděl kluk, možná muž, neodhadnu věk, co od chvíle, co na své sedadlo dosedl, nespustil ani na vteřinu svůj pohled od obrazovky svého mobilu... prsty mu netrpělivě slídily po obrazovce... ťukal, překlikával... výraz měl nepřítomný... ústa otevřená... vypadal jako prázdná tělesná schránka, co se chvílema pohybuje... byl na něj dost smutný pohled...

"I takhle tedy může vypadat člověk v tomto století...", říkala jsem si při pohledu na něj... odstrašující... kdyby byl v učebnici základních škol vyfocený, možná by se mnozí už od útlého věku takového výsledku báli... a dávali na sebe pozor...

... a stejný případ se mnou cestoval v sobotu i ráno vlakem do Prahy... zas to samé... nepřítomný pohled, zarudlé oči, nezdravá pleť... křivky těla nedefinovatelné... životní energie vyzařující z jeho osoby žádná... navíc co chvíli snad nevědomky vytáhl z ušmudlaného papírového pytlíku želatinového hada nebo jiný bombon a současně s pohledem stále nalepeným na obrazovku, přežvykoval... jako zvíře bez smyslu, bez cíle... bez cesty... opravdu divné...

... i takhle můžeme všichni dopadnout... když si nedáme pozor... když se necháme ztratit... dobrovolně...

... a tak jsem šťastná, že když jsem našla tenhle byteček, kde teď jsem, kývla jsem na pronájem, i přes to, že tam wi-fi chyběla... ... chci si tohle pořád připomínat... připomínat to i ostatním... připomínat, abychom si pokroku vážili a užívali si ho, ale abychom se nenechali začarovat, i když ho máme na dosah... když ho máme ve svých rukou... abychom se nenechali zaklít a přeměnit v neživé schránky bez duše...

... vždyť, co je na světě nejdůležitější? ... smát se, být, užívat si krásného vzduchu... krásných kulis, co máme kolem sebe... přátelské společnosti z masa a kostí... opravdového setkání... rozhovoru mezi čtyřma očima... lidské blízkosti... opravdové chuti kávy... a barev na obloze...

... to ostatní nám má sloužit, a ne naopak...

... a tak... krásnou sobotu... od pláže... kde vane příjemný vzduch, a co mám čas do plic nasávat... krásný pohled do dálky... který naše oči vnímají... radost z vašich blízkých a úsměvy pro všechny...

... P.S. a děkuji za úžasné setkání dvěma lidem, co se octli tady na ostrově, a se kterýma jsme si krásně a doopravdy po tři dlouhé večery povídali a sdíleli...