NEAPOL? JEDNODUŠE: LÁSKA.



... nádherný den... vám všem... a už zase s vůní kávy... jedné z nejlepších na světě... kdo jednou pil kávu poblíž Neapole, ví, o čem mluvím... ano, už jsem zase TADY... zpátky na ostrově jménem Ischia...

... vrátila jsem se ve středu a už před pár dny jsem chtěla napsat aspoň pár řádek... jenže tady trochu foukal vítr a tak wi-fi prostě nešla... a tak jsem nemohla udělat víc, než si s úsměvem na blažené tváři vychutnat další božské cappuccino...

... když jsem ve středu brzy ráno jela na letiště v Barceloně, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem to neuspěchala... tolik se mi v tom městě líbilo... objevila jsem v koutech své duše nějaké zapomenuté myšlenky, které mi tohle město a celé ono setkání v něm pomohlo oprášit...

... a tak jsem si říkala, jestli jsem neměla ještě chvíli pobýt... ani v letadle to ještě nebylo úplně jasné...

"Mohla jsem ještě zůstat..." hlodalo mi v mysli jako neodbytný červík...

"Přestaň! Už jsem se rozhodla, jsem tady, tak je to tak dobře, nejlíp, jak může být a hlavně se na to soustřeď... neotravuj mě tím „co by bylo, kdyby..."

... ale stejně... mysl si někdy nedá říct a žije si svým vlastním životem, kterým si ta má přestala jako mávnutím kouzelného proutku žít v okamžiku, kdy se otevřely jezdicí dveře od výstupu z letištního prostoru, tedy prostoru, kam mohou jen ti, co právě přiletěli a já jsem zahlédla už trošku známý barový pultík na neapolském letišti... ... ta vůně... ta... pohoda?... něco... NĚCO se tam okamžitě a doslova hmatatelně vznášelo ve vzduchu... NĚCO, co bylo tak silné, že to i mou mysl okamžitě pohltilo... omámilo, okouzlilo... co to je???... ptala jsem se jako v mlžném oparu...

... LÁSKA... bylo jediné, co se mi v následujícím okamžiku jako neon rozzářilo v naprosto vyprázdněné a uvolněné mysli... AMORE... láska k životu... láska k tomu, co děláš... děláš to srdcem... káva, pizza, chleba... zastavení na kus řeči... polibek, objetí... prostě LÁSKA... a byla jsem TAM...

... byla jsem TAM a byla jsem v tu ránu tolik šťastná... a smála se doslova od srdce... nechápu to... rozumem to člověk nepochopí... ale vzpomněla jsem si na rozpravu s Neapoletáncem, kterého jsem v Barceloně potkala... tohle je TO, po čem se mu tam stýská... prostě TOHLE... TOHLE něco... co už na spoustě míst dnes nenajdete... tohle origninální, nepřibarvené, nefalšované TO... zkrátka... TO od srdce...

... a tak jsem popovezla svůj kufr k onomu pultíku a objednala si své první neapolské cappuccino... šťastná... že jsem PRÁVĚ TEĎ A PRÁVĚ TADY... že tu mohu být... že mohu být skoro-malinko-součástí... téhle velké rodiny... jak zvláštní... jak neuchopitelné a myslí naprosto nepochopitelné... a přece... jak opravdové... mé srdce se vznášelo jako čerstvě zamilované... ... cappuccino chutnalo, vždyť víte, jak... uvařené s LÁSKOU... con amore... a pak ty úsměvy, ty pohledy... ta řeč... to místní nářečí... chtěla bych se mu jednou naučit... zatím aspoň odposlouchávám a snažím se vyslovovat jednotlivá slovíčka... zatím mi to tolik nejde... i když mě to praví místní učí... nejde mi to vyzpívat tak, jak to jen oni umí... musím se do toho víc opřít... víc to procítit...

... to jejich nářečí je píseň... musíte mluvit srdcem... celým svým srdcem... celou svou bytostí... stejně jako když šleháte mléko do kávy... když se pozdravíte s vaším známým... není to jen letmé „ahoj“... ale vychází až z hloubi srdce...

„Benvenuta!!!“, které jsem pak na Ischii slyšela tolikrát i od lidí, co mě znají jen od vidění a ani nemohli vědět, že jsem byla nějakou dobu pryč, mi jedno po druhém vhánělo slzy do očí... ... stejně jako přivítání mých domácích, od kterých jsem dostala pořádný kus domácího dortu spolu se sklenkou likéru na uvítanou... vyzvedla klíče od domku na pláži, který už je zase volný... pro mě a má další přání... a inspirativní psaní... a sladké nicnedělání...

... a tak... ještě než jsem došla na zastávku Alibusu, co mě doveze do známého přístavu, byla jsem v tom zas až po uši... zamilovaná... do toho, čemu nerozumím... ale co mi nějakým velmi opravdovým způsobem pomáhá víc a víc otevírat moje srdce... a užívat si každý i ten „nejobyčejnější“ okamžik... jako ten úplně nejvzácnější...

... a tak se to všechno budu snažit sem tam otisknout do slov, která po mořských vlnách pošlu vám... kéž vás zahřejou jako pravé neapolské objetí...