NA CESTĚ V BARI



... posílám přání ke krásnému dni... dnes z Bari... kam jsem včera docestovala vlakem z Neapole...

... už se těším, až vyrazím šmejdit do uliček, ve kterých jsem se včera večer trochu ztratila, jako v důmyslném labyrintu plném úžasných detailů na každém kroku... květin... nazlátlého světa... domků ze světlého kamene... kouzelných vchodů a okenic a taky balkonů... a výklenků...

... nádherná říše... ze které mě včera večer vysvobodil muž ve světle modré košili, co po půlnoci venčil svého elegantního dlouhonohého psa, jak to nejspíš dělá každý den...

... zachytím pár řádek... k vaší kávě... a já si pak na tu svojí sednu do nějaké kavárny a budu s očima navrch hlavy pozorovat místní život, jak mě to baví... vnímat kouzlo pocitu, když jste někde úplně poprvé a ještě k tomu sami...

... včera odpoledne mě na recepci hotýlku přivítala celá italská rodina, jako bych se octla u nich v obýváku... na booking.com měl tenhle baráček nic moc hodnocení, ale intuice mi pošeptala, že to bude v pohodě... líbila se mi pozice a tak jsem si řekla, že než ztrácet čas vyhledáváním lepšího a lepšího, radši se půjdu projít a užiju si den... tak jak tak tam jen přespím...

... recepce hotýlku vypadala spíš jako místnost, kde se odehrávají veškeré rodinné záležitosti... taková reality show... na ošoupané pohovce poklimbával děda, vedle něj švitořila nějaká žena s jinou ženou... u ušmudlaného stolku tvořily dvě malé holčičky s vodovkama a rozmachovaly se štětci s takovou vervou, že jsem si musela dávat pozor, aby nějaký cákanec nevydekoroval část mého pozadí...

... těhotná žena vzezření nápadně neapoletánského, co se krčila za pultíkem, za kterým se možná skrýval dřez a kuchyňská linka, se mě zeptala, jestli chci vidět pokoj před tím, než zaplatím, protože mi nebude moct vrátit peníze, když se mi pokoj nebude líbit...

... trochu mě to zarazilo... nic podobného se mi ještě nikdy nestalo... "Je ten pokoj tak hrozný?" zeptala jsem se napůl žertem a napůl trochu vyvedená z míry... bylo půl osmé večer a já byla po celodenním cestování docela upajdaná a už jsem se těšila, až se zbavím kufru a půjdu si někam sednout na skleničku vínka...

... žena se usmála a řekla, že pokoj je jednoduchý... usmála jsem se také, a řekla, že to beru... ... do pokoje mě doprovodil podivný mladík... snad rodinný příbuzný... tři patra po schodech s potrhaným kobercem... připadala jsem si trochu jako někde v Bangkoku... nebo aspoň tak si myslím, že to tam někde může vypadat... a nebo vlastně taky v Neapoli... takže nakonec skoro jako doma...

... pravda... pokoj by potřeboval, stejně jako celý hotel, trochu zrenovovat... ale je snad tolik důležité, že opěradlo židle, která kdysi sloužila, je opřené za židlí, protože se ulomilo? ... že okénka jsou malinká a působí spíš jako v nějakém bunkru a také by jim nevadilo trošku umýt... a pár dalších "drobností"... ... postel jsem našla čistě povlečenou, teplá voda teče, podlaha je čistá... a ručník jsem dostala také... sice až po té, co jsem se vrátila z mé toulky a sice jen takový, co spíš připomíná předložku před vanu, protože ospalý muž, který byl v noci na recepci, větší nenašel... a s příslibem, že ráno dostanu větší, mi popřál dobrou noc...

... spalo se mi tu parádně... a dokonce je tu tak akorát místečko, kde jsem si mohla zacvičit ranní yogu... ... slunce, co se odráží na tmavě oranžové fasádě protějšího domu, a na kterou vidím tím bunkrovým okénkem, napovídá, že venku je nádherný den... dole z ulice slyším hlasy, sem tam skůtr, ruch a šum...

... a tak... odesílám všem pozdrav.... s přáním... ať se nezapomínáme radovat z důležitých detailů.... a ty nedůležité, ať prostě hážeme za hlavu... budeme jí mít o tolik lehčí... a s ní i celý náš život... na každém kroku...

... a budeme mít daleko víc prostoru užívat si vzácné minuty... vzácné nádechy a výdechy... a budeme schopní vidět kouzla a zázraky, které existují všude kolem nás... když je chceme vidět... když jim nebráníme zbytečnostmi... a nezdržujeme náš čas...

... prostě buďme... tady a teď... veselí... hraví... zvědaví... usměvaví... jako malé děti...

... pamatujete? ...vadilo vám snad, že je nějaký stolek trochu ošoupaný?... hlavně, že se na něm dalo pěkně malovat! a navíc, takovému ošoupanému stolku nevadí ani další barevná skvrna navíc... takže se místo hlídání a strachování můžeme (nejen štětcem) pořádně rozmáchnout...

... nádherný den prožitý s tím nejkrásnějším úsměvem a plný zázraků v každém nádechu a výdechu...

... P. S. schválně pak napíšu, jestli jsem dostala větší ručník... i když, upřímně... ta koupelnová předložka je vlastně moc fajn...