MYSLI SRDCEM



... nádherný nedělní podvečer z vlaku... cestuju z jihu naší krásné vlasti do Prahy... poslouchám absolutně úžasnou instrumentální havajskou hudbu... cítím se blaženě... jako bych se houpala v síti pověšené mezi dvěmi vysokánskými palmami... sem a tam... hmmmmm... ... pomalu cítím svěží vánek na své tváři... jak se těším na to, že se tam jednou budu doopravdy takhle houpat... pít kokosové mléko rovnou z kokosu... na krku pověšený věnec z hříšně voňavých květů... a na sobě... jen krásné opálení a kromě toho věnce nejspíš nic moc víc... v ráji se přece na sobě nic nenosí... hmmmm...

... ale i teď... je mi zrovna tak, jako bych tam právě byla... sice oblečená do džínů a svetru... ale i tak... záleží jen na nás, jak si každý moment dobarvíme... naší fantazií... jak se na každý moment podíváme... a jak ho prožijeme...

... koukám, jak za oknem ubíhá jistojistě ne-havajská, ale přesto uklidňující krajina... slunce po západu vytvořilo na obloze, stejně neúnavně jako každý den, nádherné představení... pro nás pro všechny... ať se nacházíme na jakémkoliv místě na světě... je na nás, jestli si na něj uděláme čas a vychutnáme jeho relaxační účinky...

... spolucestující po většinou koukají do knížek, telefonů, také notebooků nebo poslouchají hudbu... také havajskou?... někteří si povídají... za mnou štěbetá malé dítě... a havajská hudba mě drží v blaženém stavu... připomíná mi, jak krásně je na Zemi... jak je krásné se na svět i na ostatní usmívat... i přes to, že vám rozložitá paní, co sedí naproti šlápne, na nohu a nevšimne si toho... i přes to, že by si to děcko mohlo se svými rodiči povídat o trochu potišeji... i přes to, že...? ... ne... žádné "i přes to, že"... svět i každý okamžik jsou kouzelné přesně takové, jaký právě jsou... záleží jen na nás, pod jakým úhlem pohledu se na ně podíváme...

...hmmmmm... to se mi to zase filosofuje... že by za to vážně mohla ta kouzelná hudba?... hmmmm... kdo ví... možná za to může právě teď... dnešní konstelace... kombinace jednotlivých přísad... schválně jsem dnes nasedla do takového toho nového druhu vagónu, jenž není rozdělen na uzavřená kupé... ale do otevřeného prostoru, který sdílíme všichni dohromady... snad pro tohle zamyšlení...? ...tak nějak mě to dnes baví... být součástí téhle vlakové pojízdné společnosti se stejným cílem... aspoň co se našeho směru týká...

... a tak si tady tak fantazíruju a sním... jak by bylo krásné, kdyby měli všichni i další společný cíl... jednoduše poslouchat své srdce... jednoduše se na svět dívat tímhle nesoudivým úhlem pohledu, který... není za každé situace "lehké uhlídat"... ... sama se někdy přistihnu, že bezdůvodně znervózním, že na někoho povytáhnu obočí... a jak se mi to na mě vůbec nelíbí... a jak se snažím tohle ze života škrtat... jak se učím nenechat se vyhazovat z té "havajské" pohody... a to i v čase, kdy mi ta báječná muzika nemluví ze sluchátek přímo do mysli a nepřenáší mě do prostoru, kde neexistuje nic, než dobro na Zemi... ... opakuju si to nejen pro sebe, ale i pro ostatní... protože když je člověk šťastný, když se poslouchá, když se na svět usmívá, když si z blbostí hlavu nedělá... když se snaží vnímat ostatní nejen očima... je pak daleko ochotnější pomáhat i druhým na cestách k blaženosti a ke štěstí... ... a když se člověku přihodí, že se nepozorovaně chytí do pastičky a že přepne na chvilku svoje vnímání světa a událostí a rozhodování ze srdce do té hlavy... do myšlenkové sféry, může to dát pěkně zabrat...

... i když víc a víc žiju v místě srdce a podle něj konám co nejvíc každodenních rozhodnutí, nechám se občas nachytat... ale to jsou přece potřebné lekce... krůčky k dalšímu poznání... ... než jsem si před pár dny - přesně ve čtvrtek - odpoledne, KONEČNĚ - zabookovala letenku již na následující den, prožila jsem téměř 2 týdny ve společnosti, řekněme, jisté dávky podvědomého stresu... ... proč si to člověk dělá? zeptala jsem se sama sebe v pátek na lodi mířící do Neapole... sice byly vlny, ale nebyly vůbec tak velké, jaké mi je vykreslila moje fantazie na základě toho, že jsem se před 14ti dny, kdy jsem si původně chtěla zabookovat letenku, PODÍVALA NA PŘEDPOVĚĎ POČASÍ! ... ha ha ha... hodně vtipný nápad! nebo spíš, docela absurdní idea ve spojení s mou osobou...

... kdo mě znáte, víte, že nečtu zprávy, nedívám se na televizi, neznám předpověď počasí a hodně často se mi stane, že opravdu nemůžu přijít na to, jestli je středa nebo pátek... a nelžu, ale párkrát, když jsem někde něco vyplňovala, musela jsem se na chvilku zamyslet nad tím, jaký se to vlastně píše rok... ... vždyť jsou to jen čísla... informace... a ty jsou velmi pomíjivé... jedno číslo tam, jedno sem... zprávy... grafy, tabulky a předpovědi... do mého světa zkrátka nepatří... nějak se mi zdá, že i když toho spoustu nevím, nějak mi to vrásky nedělá... nějak se mi zdá, že čím víc toho "víme", tím víc na těch informacích a znalostech lpíme a tím míň jsme vlastně doopravdy schopní prožívat... teď a tady, jak to přichází... ne hlavou... ale skrze srdce... ... jenže...

... CO KDYŽ BUDE ŠPATNÉ POČASÍ A NEPOJEDOU LODĚ?... vystřelila na mě v nestřeženém okamžiku moje mysl a podařio se jí zasáhnout! ...

.. najela jsem na googlu 14ti denní předpověď a rozbušilo se mi srdce... přesně na den, kdy jsem měla v 6 ráno vyplout, hlásili velký vítr... a jak se na Ischii v zimě opravdu může stát... to pak prostě lodě nejedou a vy musíte počkat, až se moře zase uklidní...

... jasně, může se to stát... ale do teď mě to NIKDY NENAPADLO... nikdy mě nenapadlo dopředu se stresovat, jak udělám něco, co se vůbec nemusí přihodit...? vždycky jsem si řekla: "To se zvládne... to bude dobrý... to se nějak zařídí... vždycky přece najdem cestu, najdem řešení... když se držíme naší optimistické stránky... našeho hlasu srdce..."... a ten byl i v okamžiku, kdy můj zrak vytřeštěně koukal na ty ošklivé informace, dál v pohodě... ... jenže já už pila kávu se svou myslí... špatné spojenectví... a tak jsem potom po celých 14 dní! každý den znovu a znovu najížděla ty škaredé grafy, co hlásily červenými čísly nechtěné informace... ... ve čtvrtek - poslední den - už jsem se musela rozhodnout... s opoceným čelem jsem tedy po obědě a se sklenkou vína na posilněnou zabookovala letenku a v noci toho moc nenaspala... poslouchala jsem s nastraženýma ušima, jestli se vítr PODLE PŘEDPOVĚDI zvedá... a dokonce jsem párkrát v noci vysrčila hlavu ze dveří, abych zkontrolovala mořskou hladinu... jako kukačka v takových těch dřevěných hodinách, co bývají pověšené na zdech hájoven... jen naštěstí aspoň ne každou hodinu... ku ku!

... no, a jak to dopadlo? ... předpověď samozřejmě nevyšla a moře bylo následujícího rána trochu rozvlněné, ale zdaleka ne tolik jako moje nervy za uplynulých 14 dní... ... a proč? ... protože jsem nezůstala tam, kde obvykle... ... MYSLET SRDCEM A SPOLEHNOUT SE NA TO, ŽE ŘEŠENÍ SE VŽDYCKY NAJDE, KDYBY BYLO TŘEBA... A ONO MOŽNÁ ANI ŽÁDNÉ ŘEŠENÍ TŘEBA NEBUDE... PROTOŽE SRDCE NÁS PO VĚTŠINOU NAVÁDÍ CESTOU, KDE SE MOŘE, ANI JINÉ SITUACE VŮBEC TOLIK NEVLNÍ...

... tak to jsem se chtěla podělit... o své vcelku humorné "trápení" se svou vlastní hlavou, co mě někdy takhle pěkně vydusí... a já si zapisuju za uši, ať už si to nedělám... a ať se držím tam, kde se mi to líbí... v té blažené havajské síti... hmmmmmm... sem a tam... jak krásně je na zemi... když se držíme tam, kde slunce vždycky svítí... kde existuje jediná a hodně jistá předpověď: ... POSLOUCHEJ HLAS SRDCE A ŠPATNĚ NEZVOLÍŠ... ... a já končím a jdu si užívat havajské pohody a téhle společnosti, se kterou se vlastně už za chvíli rozloučím... a rozhodně se těším na středu... už opravdu jen pár dní... :)))


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon