MILUJTE I TO, CO VÁM VADÍ



... nádherné odpoledne... zase ve stínu stromů...

... je pěkné vedro a i ty holubi, co jsou vždycky všude vidět, jsou někde zalezlí a nezajímají je ani drobky po cornetti, co tu zbyly po dopoledních hostech... ale i to vedro tady miluju... ani to vedro nesmaže úsměv z mé tváře... a jsem ještě stále ve Foriu, na jednom malém náměstíčku v době siesty...

"Ty se pořád směješ," povídala paní Lucia v pátečním rozhovoru, chvíli před tím, než mi se svým manželem spontánně nadělili dárek v podobě bonusového týdnu v domku u pláže... "Ono, s úsměvem jde všechno líp... smát se je prostě lepší, veselejší... nic to nestojí, ale tolik to mění... s úsměvem se prostě žije líp... ale vy se taky pořád usmíváte!" řekla jsem na oplátku a docela pravdivě...

... a snad i ten můj úsměv mi trochu k tomu báječnému bonusu pomohl...

... musím říct, že tenhle ostrov, který ve mě zpočátku vyvolával hodně rozporuplné pocity, mi pomohl zbořit hodně tlusté zdi, o kterých jsem si myslela, že kolem mě vůbec neexistují... ... tlusté a vysoké zdi, které si občas my, co jsme vyrostli blíž severu, uprostřed Evropy, vzdálení moři a blíž různým novinkám a pěknému uspořádanému prostředí a fungování věcí, snad nevědomky stavíme...

... žijeme uzavření za těmi stěnami, buď v malých spolcích nebo jako jednotlivci... a vadí nám pak všechno, co je skrze ty zdi slyšet... ... zvýšené hlasy, nějaké to nepohodlí, lidi, co si sednou těsně vedle vás a začnou si hlasitě vyprávět... lidi, co se zastaví před vaším vchodem a prostě řvou... skůtry, auta, volně pobíhající psi... zdánlivě bez majitele... děti, co se sami procházejí po ulicích i po půlnoci a taky hulákají... ... to, co na mě zpočátku působilo jako prostředek k dokonalému pošramocení nervů, teď kreslí úsměv na mé tváři, na duši i na srdci... jasně, že se pořád učím, objevuju taje místní kultury a procházím různými zkouškami, kdy nejsem tak osvícená a pořád se dovedu pořádně (a většinou tak zbytečně) rozčílit... ale, rozhodně se děje něco, co jsem vůbec nečekala... já to všechno, co jsem dřív přímo nesnášela, začala milovat!...

... tím neříkám, že už nikdy nechci zažít pocit napojení v tichosti přírody, v dokonalé harmonii... i tu si tady vyhledávám, a podle potřeby dávkuju mezi tu zhuštěnou esenci života, která tady doslova prýští z každého ostrovana, každého obyvatele tohoto energií nabitého vulkanického ostrůvku...

... ale světe div se... s velkou radostí a chutí si jdu - a dnes odpoledne taky půjdu - lehnout na pláž mezi ty početné rodiny, co se rozhodně nevyznačují tím, že by v tichosti rozjímaly a zasněně pozorovaly mořský obzor... ... já si tam mezi ně lehnu a budu se doslova tetelit v té jejich obří náruči, která hravě pojme "další dítě" navíc...

... a už chápu dokonce i ty psi... oni nejsou bez majitele, to jen jejich majitelé jim dopřávají opravdové svobody... jako svým dětem, jako sami sobě... ať si dělají, co chtějí (právě se jeden pěkný ušmudlaný oříšek prochází sám po hlavní třídě)... a tak se už ani těch psů tolik nebojím... a nepřestávám se smát, ani když mi nějaký ten vořech přeběhne samou radostí ze svobody div ne přes hlavu...

... je toho tolik... mé srdce je naplěné zvláštní směsicí tak intenzivních pocitů, které nedovedu dost jasně rozluštit... snad všeobjímající láskou, kterou tady dostávám na každém kroku... od prodavače zmrzliny, který s pravou láskou nabírá kopečky do kornoutu... od muže v kavárně, jež jen co mě zahlédne, už ví, že si dám cappuccino a za chvilku mi přistane na stolku... od slečny prodavačky v onom obchůdku, který jsem zmínila nejednou, kde prodávají oblečení pro mořské víly a ostrovní bytosti...

... byla jsem tam zrovna šmejdit předevčírem... vyhlédly si mě totiž jedny krásné šaty z bílé krajky a s korálkovou výšivkou na sedle... dřív bych si takové šaty nedovedla ani představit nosit... totiž... nejen, že tu člověk zboří zdi izolovanosti kolem sebe, ale probudí v sobě pravou podstatu toho, kým je... muž mužem, žena ženou... a být ženou je opravdu krásná výsada... a být mužem vedle takové ženy je pak čiré potěšení... potěšení na obou stranách... ale samozřejmě všeho s mírou...

... došlo mi, že zase a sice odbíhám od původní myšlenky, ale jak jsem psala... je toho tolik, co tenhle malý kousek země člověka učí... že se to z mého srdce dere jedno přes druhé...

... tyhle lidi, co žijí v mnoha ohledech tak, jak žili lidé dříve... než vtrhl do života spěch a shon a honba za jakýmsi přeludem někde v budoucnosti... než se ženy převlekly jen do kalhot a začaly si hrát tak trochu na muže... mají prostě něco v sobě... a hodně vás tím něčím, inspirují...

... oblékám teď daleko častěji šaty a sukně a ženské věci, než jak tomu bylo před životem na Ischii a opravdu si to užívám... a tím neztrácím nic z mé duše, co ví, že dokáže cokoliv, že si vybrala trochu nezvyklý způsob života...

... co jsem to chtěla říct??... už vím... slečna prodavačka v obchůdku pro mořské panny... vždycky si vyměníme pár vět, hodně úsměvů... což mi zase připomíná, jak miluju vidět to něco v očích lidí, co tu dělají, ať dělají, že si toho, co právě dělají, doopravdy váží... že nezávidí těm, co jdou k moři, zatímco oni dlouhé dny tráví vlastně službou ostatním...

... povídaly jsme s touhle zářivou slečnou a ona se svěřila, že letos, po sezóně, pojede se svým přítelem k moři, asi na Kanárské ostrovy, kde je i v zimě tepleji, než tady... na dlouhé prázdniny... vloni si to slibovali, ale pořád to odkládali, až to nevyšlo... "Musíme si plnit věci, co jednou řekneme... jinak jdeme proti sobě, je to jako by jsme se znásilňovali... a tak letos, hned jak skončím, prostě jedeme... bez čekání... a ty si užij svou cestu a pak mi povíš, jaké je to na Sardinii, udělej pár fotek a já se pak z nich potěším... měj se nádherně, gioia (poklade!!!)..."... poslala mi vzdušný polibek, podala taštičku se zabalenými šaty z bílé krajky a už odbíhala k dalším ženám, co se chtějí odít do nádherných závojů a pozvednout tak svou ženskou krásu ještě o stupínek výš...

... život je nekonečný... prostorné hřiště... nikdy nevíme, čím nás obdaruje, co nám nabídne... když máme srdce otevřené a věříme... i v okamžicích, kdy se kolem nás rozprostře tma, nebo se dostaneme na okraj propasti... když věříme, že až uděláme další krok vedený srdcem, tma se rozplyne a propast se změní v pevnou půdu pod nohama... pak se k našim snům, i k dalším pokladům posbíraným po cestě... bezpečně dostaneme...

... a tak... zkuste bořit všechny zdi, které kolem sebe máte... pusťte na svobodu duši, svou lidskost, otevřete své srdce dokořán, nechte do něj vplout oceán lásky a do toho oceánu zvěte všechny ostatní... bude se vám krásně žít a dýchat ... tvořit a létat... třeba až ke hvězdám...

... začnete potkávat lidi, kteří vám začnou nezištně pomáhat... a vy to budete posílat dál... protože tak to je... jsme tu na jedné zemi... jsme jedna velká rodina... s velkým srdcem plným lásky pro všechny...

... a vy, kdo jste ženami... přidejte do šatníku víc sukní... ať je ten náš svět ještě krásnější... vždyť my ženy jsme těmi nejkrásnějšími květinami pod sluncem... a uvidíte, že i muži v sobě otevřou to, co jim ty naše kalhoty nedovolí...