MILUJ. KAŽDÝ DEN


... krásné odpoledne...

... na okenním parapetu se kouří z hrnku čaje z bylinek, jeho vůni podkresluje hodně příjemná muzika, co tu hraje pořád dokola už od rána.. za oknem se vlní moře a nad tím mořem lítají racci a převalují se mračna šedá a těžká a ještě víc šedá tam vzadu... na obzoru... a prší a teď se dokonce dozvídám, že na jiné straně ostrova, celých 6 km vzdálené, dokonce sněží! ... svět je bláznivý... u moře sněží a tam, kde sněžit má, zase možná svítí slunce... lidé se pořád o něco snaží... a taky se někam ženou... hodně moc pracují a pak taky hodně moc nakupují... chtějí pořád něco vědět a potvrzovat a tolik toho dokázat...

... dřív jsem to taky tak trochu měla... velikánské "plány"... ještě když jsem se věnovala oblečení, na úplném začátku, toužila jsem po tom mít obchody po celém světě... prostě dokázat něco velikého... úžasného... ... a potom... po cestě... se začalo něco měnit... po cestě, co trvá už hodně let... po cestě, kdy pozoruju sama sebe, okolí... lidi a co se s nimi děje... po cestě, kdy se dokonce v jeden okamžik otevřely dveře, co možná mohly vést k onomu velkolepému obchodnímu snu... ha ha ha... ... jenže... mě už tehdy něco došlo... že to přece vůbec není sen... ale spíš jeho pravý opak... že ten pocit, co nám v srdci ševelí čistým štěstím, se nezískává tím, že toho na sebe navalíme tolik, že se ani nebudeme mít čas zastavit... že to není o tom koukat pořád jenom výš a dál a před sebe a něco pořád vytvářet a tak se vlastně úplně zapomenout a taky nemít vůbec čas... zapomenout se radovat a život si obyčejně užívat...

... nemít třeba miliony, co se možná cestou, co vede pořád hodně vzhůru dají dosáhnout... jenže, co pak s nima, když jsme mezitím zapomněli, jak se staví hrady z písku na pláži?...

... předevčírem jsem se vrátila zpátky na ostrov... dovezla jsem si s sebou novou inspiraci, pár knih o tom, co mě momentálně zajímá... mám pár nových vizí, do kterých se chci pustit... ... a i přesto... jsem celý včerejšek a zatím i dnešek strávila vlastně... docela obyčejným... bytím... jen takovým prachobyčejným existováním a jak to nazývá moje sestřička "jen tak prostě bejt a čumět, viď?"... ... přesně... venku prší a já jen "jsem a čumím"...

... a teď taky čekám, až to na chvíli skončí, protože se půjdu projít a nadýchat se božského vzduchu... a ty zase trochu ambiciozní plány, že hned, co se vrátím, využiju čas klidu a pustím se hned do tvoření toho, co se mi v hlavě urodilo, se pěkně schoulené povalují na dně kufru pod postelí... však se na ně dostane... ale hlavně nezapomínat být... být tady... a taky teď...

... na světě je tolik času... nemusíme se pořád někam hnát... ale pořádně si vychutnat... když to přijde... prostě jen tak... že jsme tu... že jsme na světě...

... zavnímat ten pocit, že jsme tady, v tomhle těle... je to legrační, když se nad tím takhle zamyslíme... a dojde nám, že už jen to je obrovský kus cesty... velkolepé dílo... a dojde nám, že tohle chceme vnímat... tohle a schopnost vidět... doopravdy... duší, srdcem... celé to milionové bohatství, které máme kolem sebe... přirozeně... ... a třeba slavit, když nás to popadne... slavit každý "obyčejný okamžik"... kdykoliv... nejen, když je to psáno v kalendáři... nečekat... a slavit každý malý úspěch... každou radost... slavit s láskou v srdci každý den... darovat si úsměv, nebo tabulku čokolády... v jakýkoliv den... říct někomu, že ho máme rádi, pozvat ho na večeři, vykouzlit nečekané překvapení... udělat si speciální každý den...

... ano, samozřejmě mě inspirovalo dnešní datum v kombinaci s včerejším rozhovorem s tím, kdo je mi moc blízký a pro koho jsem včera spontánně uvařila večeři... ... když jsem včera večer kontrolovala bublající kari v hrnci, došlo mi, že dnes je svátek zamilovaných a s tím přišla i myšlenka, že mu navrhnu, co kdyby jsme ten den oslavili třeba v pátek nebo zrovna včera večer... kdykoliv, hlavně jindy... ne dnes, kdy "by se to mělo"... ale jen tak... jenom náš... ... a když jsme potom večeřeli, viděla jsem, že má něco na srdci... a pak to otevřel... "Víš... říkal jsem si... že zítra..." šlo to z něj jako z chlupaté deky... protože mi chtěl svěřit vlastně úplně to samé, ale trochu se bál mojí reakce... že budu smutná, že se mu prostě nechce jít v ten slavný den na večeři do restaurace... ... oběma se nám ulevilo, když jsme přišli na to, že to máme úplně stejně... a tak jsme si pak s lehkostí připíjeli na šťastné bytí... na hřejivé okamžiky... na to, že jsme na ostrově - z čehož je moje dětská duše pořád nadšená a pořád mi to připomíná, abych na to nezapomínala... na to, že tu rostou palmy! (taky můj přípitek, co se jemu moc líbí, protože i jemu připomíná, že ANO! vlastně, opravdu jsou tady palmy!! není už jen to samo o sobě úžasné?!)... na telepatii... a na spoustu dalších věcí, co si zaslouží, abychom si na ně připíjeli třeba každý den...

... a abychom si připomněli, že jsme vlastně pořád zamilovaní, když máme srdce otevřené... zamilovaní do života... se sluncem nad hlavou a s hvězdama v očích...

... no a takové zamilování se neslaví jen jeden den v roce, takové zamilování je totiž navždycky!...

... krásný dnešní svátek zamilovaných... a taky ten zítřejší a úplně každodenní!