MŮŽEM ŽÍT, JAK CHCEM


... krásnou neděli všem... ... posílám mořské pozdravení... k nedělnímu zastavení... s šálkem kávy... nebo bez něho... jak a co komu nejvíc chutná... ... když jsem poslední den teď už loňského roku, přesně přede 2 týdny dorazila zpátky nejdřív do Neapole a odtud lodí na ostrov, nebyla jsem si úplně jistá, jak se tady zpátky cítím...

... téměř 3 týdny obklopena kouzelnou českou vánoční atmosférou, ukolíbána svařáky a vánočními světýlky, vyhřátými kavárnami s přívětivou atmosférou... zdála se mi potom rušná a i přes sluneční paprsky poněkud studená Neapol taková neútulná... syrová...

... a zase ti hluční lidé... pečlivě upravené a namalované dámy... páni ve slunečních brýlích, co bezostyšně pokukují po každé ženě sedící někde o samotě... rozehrané divadlo na každém rohu... je to zábavné to pozorovat, ale když máte zrovna náladu jen tak prostě být, přemýšlet si, jen tak se courat ve svých myšlenkách, tohle vám tak úplně nepasuje...

... před nastoupením do lodi jsem měla čas na skleničku a tak, a taky protože byl Silvestr, jsem se usadila ke stolku ven před bar, do vlažné sluneční lázně... mezi už bujnou silvestrovskou náladou povzbuzené Italy a zahleděla se do vln...

... vždyť je to přece na mě... jak si to kdekoliv udělám... jak se kdekoliv budu cítit... jsem tady, protože jsem si to právě teď zvolila... protože jsem si to přála... a jsem tady i přes to všechno, co bych teď třeba radši viděla jinak, hodně ráda... projelo mi hlavou...

... následovaly další sluneční paprsky... další divadelní scény... pár doušků vína, které chutnalo naprosto báječně... tak plně... opravdově... v něm italská rozšafná povaha a to, že je s láskou a od srdce dělané, pasuje dokonale... a cítila jsem, jak pomalu roztávám...

... plavbu lodí jsem strávila celou cestu venku na palubě... pozorovala jsem vzdalující se břehy velkoměsta... tmavý hrad na pobřeží... domy... zase domy a spousta dalších domů... a nechala se unášet na malinkatý ostrov... kde je taky spousta domů všude kolem dokola... ale ty domy jsou docela malé a tak je mezi nimi pořád dost místa na to, aby se do ulic dostaly sluneční paprsky... a vzduch...

... nechala jsem se unášet do dalších divadelních scén, které jsou i na tom malém ostrůvku denním chlebem místních obyvatel... zkrátka... každému, co jemu sedí...

... vedle mě se střídaly skupinky mladých i starších, co si přišly na čerstvý vzduch vykouřit několik cigaret, bez kterých se mnoho Italů neobejde... děti běhající v tom mumraji a hlučné rozhovory žen se silně namalovanýma očima a s výrazně červenými ústy namáčknuté na můj bok...

... do sluchátek jsem si pustila vánoční koledy a pozorovala mořskou hladinu... můj denní chléb...

... na Ischii jsme dorazili za deště... čekal tam na mě jeden z těch, co občas nosí černé sluneční brýle, ale co se většinou obejde i bez nich... to objetí spolu s krásně klidnou atmosférou malého přístávku olemovaného malými barevnými domky se spoustou balkonků a dalších titěrných detailů ze mě smylo velkou část zbylých úvah, jestli jsem neměla zůstat ještě pár dní a opájet se svařákovou náladou... ... Silvestra jsme oslavili ve dvou... chlebem s domácím hummusem a trochou rajčat, o půlnoci bouhli spumante a připili si na terase, odkud jsme pozorovali vzdálené ohňostroje... v pohodě a klidu... podle nás...

... a když jsem potom druhý den odpoledne tak rozjímala chvíli o samotě, v jednom speciálním koutku mého současného domova, kde se tak dobře přesně takhle rozjímá, otevřela jsem jeden speciální bloček, který používám jenom párkrát do roka a hlavně na Silvestra... na novoroční přání... a na tajné sny ze srdce... našla jsem tam modré na bílém to, co se děje právě teď... to, co jsem si vloni přála... a věřila, že když vytrvám, když to nevzdám... podaří se...

... a nemám na mysli jen to krásné velké splněné přání, že mé knihy dělají radost ostatním... bylo tam pár řádek i o tom člověku, se kterým jsem oslavila poslední den loňského roku... kouzelný důkaz... že co se vyplnit má... co cítíme i přes logiku tak nějak... zvláštně jinak... co nás lehtá u srdce a vede naše kroky cestou necestou... v pravý čas nám jako hvězda spadne do náruče...

... každý si můžeme nakreslit vlastní pravidla... kdykoliv... kdekoliv... tak, jak to vyhovuje našim srdcím, našim duším...

... někdy trochu váháme a říkáme si, jestli jsme něco neměli udělat jinak... ale nakonec je nejdůležitější uvědomit si, jestli se to, co je pro nás zásadní... důležitou esencí pro naše srdce... jestli je toho tam, kde právě jsme dost na to, aby to vyvážilo třeba i nějaké ty stránky, které bychom si možná přáli, aby byly trochu jinak...

... a pak... spolu s tím zásadním, si dovedeme vymalovat náš svět přesně tak, jak nám sedí...

... no, a když dostanu chuť připomenout si tady českou kouzelnou vánoční atmosféru... uvaříme si ten nejlepší svařák pod sluncem... ještě to ladíme... příště víc hřebíčku a skořice a taky míň citronu... krok za krokem... a pak, s horkýma hrnkama, v dekách na terase, počítáme hvězdy nad mořem a připíjíme na všechno krásné...

... je to zkrátka na nás... všude a v každém okamžiku... krok za krokem... náš život... a taky ať je, jak chce, velký náš sen... jednoduše... můžem žít, jak chcem...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon