LIVORNO, UDĚLEJ VŽDY O KROK NAVÍC


... zastavení v Livornu...

... o tom městě jsem nevěděla nic kromě toho, že mi leží v cestě... a že by bylo škoda nenavštívit další italské pobřežní místo, když jím tak jak tak projíždím...

... včera jsem s téměř těžkým srdcem opustila Marinu di Pisa a vydala se po pobřeží směrem dolů na jih... jak rychle člověk přivykne místu, kde se cítí jako doma... a neplatí to jenom o místech... jako bychom byli oblepení žvýkačkami, které se přichytí na spodek kavárenského stolku a ne a ne se/nás pustit...

... ale naštěstí se nemůžu dočkat toho, až se zase poplavím na malý ostrov v blízkosti Neapole, který mi jakýmsi záhadným způsobem učaroval... moc se mi líbí přibližovat se k němu kousek po kousku... připadám si totiž jako dávný dobyvatel... i když od těch mám hodně daleko... vlastně, když se nad tím zamyslím, možná ne zas tak daleko...

... řekla bych, že častokrát působím ve své současnosti tak trochu jako bych do ní bez varování vpadla právě z minulosti... z různých časových úseků... potuluju se tady sama někde po Itálii... v autě, co už lecos zažilo (a doufám, že ještě zažije)... bez navigace a dokonce stále ještě bez internetu v mobilu... a navíc s mobilem, kterému se smějí i malé děti... (opravdu, jednou v létě se mi na ischitánské pláži posmívala zhruba 6-ti letá holčička)... ale papírovou mapu mám... dokonce celý autoatlas Itálie!

... a tak jsem včera kolem poledne zaparkovala u dlouhatánského kanálu plného malých loděk barevných někde uprostřed Livorna... první kolemjdoucí jsem se zeptala, jestli se nacházím blízko centra?

"Cérto!" rozmáchla se typickým italským gestem a potvrdila mojí domněnku... asi mám navigaci zabudovanou rovnou v hlavě (a myslím, že za to může právě fakt, že se musím spoléhat na svůj instink, který je jedinou mou dostupnou navigací... nejen po italských silnicích...) pochválila jsem se potichu a vydala jsem se objevit nějakou pořádnou livorňáckou kavárnu...

... něco mi na tom městě bylo od prvního momentu sympatické... navzdory tomu, že na jeho začátku mě přivítal zrovna nevábně vyhlížející průmyslový přístav... ale jak už jsem zmínila... den před tím jsem navštívila slavnou Pisu a i přes její malebnost mě vůbec nenadchla... na můj vkus jí chybělo autentické kouzlo... zatímco Livorno jsem měla celé pro sebe... nikde žádní turisté s foťáky...

... jen místní obyvatelé, místní kavárny, bary a pekárny... a úžasná vřelost, jež mi vháněla slzy do očí...

... za pár drobných jsem si odnesla z malé pekárničky tašku věcí, ze kterých se mi sbíhaly sliny... malou pizzu jsem si vybalila na kamenné zídce nad dalším kanálem, jež se vyloupnul zpoza jednoho rohů a docela mě překvapil... slunce svítilo a den si ubíhal po svém... byla jsem v Livornu, obědvala pizzu na jakési bezvýznamné zídce a přesto jsem se cítila naprosto výjimečně...

... po malém pouličním pikniku, který měl pro mě hodnotu oběda v nejlepší restauraci, jsem se původně chtěla vrátit k autu a pokračovat v cestě... těšila jsem se, jaké poklady mě po cestě čekají a kde asi dneska přespím?... ale na tuhle otázku je ještě fůra času... vždyť je teprv něco po poledni... proč pospíchat...

... a tak jsem se podívala ještě kousek dál... aspoň malý kousíček... kdy se zase octnu v Livornu? teď je teď a teď musím využít tuhle jedinečnou příležitost... a po pár krocích, jež samovolně vedly ve směru onoho kanálu stojím před cedule s nápisem Quartiere veneziano... neboli spleť kanálů a úzkých uliček, krásných malých domků... jednoduše... malé benátky ve velkém městě... hotový poklad skrytý za nenápadnou fasádou tohoto na první pohled obyčejného města...

... bez váhání jsem po mostě vplula do čtvrti s tak romantickým názvem... a doslova se na nějaký čas ztratila v čase i prostoru... na chvíli jsem se přenesla úplně jinam... zázračné kouzlo za bílého dne...

... ať jste, kde jste... nemusíte jezdit daleko... do exotické země nebo do slavného města... stačí jen popustit uzdu naší zvídavosti... nebýt leniví a sami sebe motivovat k tomu ujít vždycky ještě o kousek dál... kdo ví, co můžeme objevit?

... ty nejúžasnější zázraky, největší poklady... se pro nás otevřou, když jim vyjdeme naproti...

... byla to nádherná zastávka po cestě... co po milionté potvrdila, že samotná cesta je cíl...

... a tak, choďte s očima i srdcem dokořán... s úsměvem na tváři a třeba to někdy zkuste bez mapy... nechte, ať vás vaše intuice vede, ať vám instinkt otevře brány od pohádkových říší...


#Cesty #Itálie #Objevování #Inspirace