LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM



... láska prochází žaludkem... v Itálii to platí dvakrát víc... Ischia, 5.3. večer... Marylin Monroe svůdně zpívá do večera při svíčkách... před sebou mám mísu špaget ponořených v rajčatové omáčce s kousky křupavé cukety, bohatě zasypané parmezánem... vrcholné dílo mé domácí kuchyně... stává se ze mě poctivej Ital, pomyslím si s úsměvem a upiju ze sklenice sicilského červeného vína... při tom pobaveně koukám na hřbet knihy "Život bez jídla", kterou jsem si s sebou dovezla v jakémsi naivním domění, že se tady - v Itálii - do jejího obsahu s chutí pustím... Idea stravování se pouze vesmírnou energií v podobě Prány se mi velice zamlouvá a zajímá... ovšem... za hranicemi Itálie se nalazení na pránu jaksi samovolně přelazuje na vitríny s čerstvými cornetti, když ráno čekám na svůj šálek cappuccina... na voňavý chléb, který ke svému nákupu dobrovolně a bez mučení přidávám v místním obchůdku s pruhovanou markýzou... a dokonce jsem zašla až tak daleko, že když si nezaběhnu pro horkou pizzu za roh, uvařím si špagety... nějak jsem totiž přišla na to, že se i po spořádání několika krajíců toho chleba obloženého mozzarelou nebo výše zmíněné mísy zapité trochou prosluněného vína, cítím stejně dobře jako když tam u nás jím jen ovoce a zkouším si pohrávat s tou Pránou... že by tady Pránu záhadným způsobem do jídla přidávali? Nebo jednoduše platí to, že co člověk dělá s chutí, přináší mu radost a plno energie? I co se jídla týká? Když se zadívám na houfy staříků postávajících před místními bary, zvesela gestikulujícími a smějícími se na plné kolo, asi přikloním k těm špagetám... A jak to tak vidím, na knížku se bude asi ještě chvíli snášet jemný ostrovní prach... Život bez jídla si totiž v Itálii ani nedovedu představit!

#Cesty #Itálie #Životsúsměvem