JAK SE NECHAT SRDCEM VÉST I PO POBŘEŽÍ



... po návštěvě kouzelného Livorna jsem toho dne otevřela ještě další bránu do pohádky...

... můj plán bez plánu zněl jednoznačně:

pokračovat po pobřeží, zastavovat se, kde mi intuice napoví a nakonec zakotvit tam, kde srdce zaplesá...

... mrkla jsem do mapy a v mém směru se mi z jakéhosi důvodu zalíbil název Castiglione della Pescaia... tohle místo se nachází kousek pod městečkem Piombino, odkud plují lodě na Elbu... ale tam zase příště... tentokrát mám namířeno na jiný ostrov...

... uháněla jsem opravdu malebnou toskánskou krajinou (není to jen mýtus, je to pravda!), krk vykroucený od věčného otáčení se za další úchvatnou vilkou, políčky jak namalovanými, loukami a hájky... a když jsem o něco později dorazila do "mého cíle", zase se mi potvrdilo, že srdce je ten nejlepší kapitán... Castiglione della Pescaia bylo na první pohled nádherné a navíc přesně to, na co jsem měla náladu...

... dlouhatánská písečná pláž... kolem staré domky, tam někde na vršku starobylý hrad... doslova pohádkové kulisy... srdce prostě ví... souhlasně a nadšeně pokyvuju, jako by si se mnou snad někdo povídal a parkuju na nejbližším možném místě... je osm večer...

... beru notebook a jdu najisto směrem k pláži, kde najdu příjemný bárek s možností připojení k wi-fi... slunce se právě sklání k západu... snad kdybych si to dopředu naplánovala, nevyšlo by to takhle perfektně... objednávám si skleničku bílého vína, protože vím, že dnes už řídit nebudu...

... booking.comhraje se mnou... nabídne mi útulný pokojík pouhých pár desítek metrů za mými zády, dvě ulice od pláže... za zvýhodněnou cenu... může to být přesnější? kdo potřebuje navigaci, když máme instinkt a naše srdce? ... objednám, potvrdím, zaklapnu notebook a věnuju se přítomosti, byla by škoda jí propásnout... opravdu, když člověk jde podle hlasu srdce, ať už v jakémkoliv případě, ušetří mu to mnoho času a zbytečného zdržování... a může jít rovnou k věci... věnovat se životu...

... k vínu jsem jako pozornost dostala malý talířek s olivami, pár krajíčků chleba s výbornými pomazánkami, a štráfky vaječné omelety... jak jednoduché... nic neřešit... nevymýšlet, neplánovat... nechat se vést hlasem srdce...

... procházkou se pak jdu ubytovat... jako další bonus dostanu zapůjčení kola na druhý den gratis... život si jednoduše plyne po svém... a jak překvapivě bohatě!

... přeparkuju auto blíž k mému vigvamu a po noční procházce po pláži si starobylými ztichlými uličkami vyjdu ještě na hrad... vždyť jsem se dneska ani neprošla, dělám si sama ze sebe legraci při vzpomínce na Livorno a další místa...

... když se proměním v objevitele, nikdy nemám dost... cosi mě žene, abych nahlídla ještě za ten další roh a opravdu už to bude poslední... jenže... ten další vypadá zase tak lákavě... co nadělám... žijeme jen jednou... a na světě je tolik zajímavých rohů... nemůžeme otálet...

... dost je příliš málo... jsem uchozená, unavená a radostná a chce se mi být všeho ještě víc... už jsem zase v tom báječném stavu připomínající trans... malinko blouzním únavou a to mě právě baví... energie se odkudsi plní a tak jí plně využívám...

... jdu, funím do kopce a říkám si:

"Co mě k tomu sakra vede, vždyť už jsem dnes nachodila asi 1000 kilometrů... po pláži, po městě... teď do kopce v dalším městě a kde ještě?" ... třeba mě tady nahoře zavřou na obří dřevěnou petlici, co jsem viděla na hradních vratech... přemýtám... ale není mi pomoci... navzdory možnému uvěznění na hradě nedám si říct... a jdu zdolat ten vrchol... kličkuju kamennými uličkami, které voní po jasmínu... blahem se rozplývám jako v pohádce... nahlížím za ty rohy a žasnu nad tolika detaily...

... několik koček mi přeběhne přes cestu... ale jinak jsem tu samotným hostem... jsem hradním pánem, tedy spíš hradní paní... můžu si hrát na cokoliv...

... a najednou mám zase plno energie a hvězdy se mnou tančí... nad mou hlavou omámenou... jsem nejen hradní paní, jsem paní celého Vesmíru... a Život je mým hřištěm... to je má pohádka... to je to, co vidím... a jsem šťastná a vděčná za tu svojí všetečnou povahu, která mě pohání a nedá mi jen tak v klidu být, i když už sotva lezu...

... na samotném vršku se potom s díky svalím na lavičku, která si tu jako zázrakem trůní usazená v příšeří nad "mou" pláží... vysoko až skoro v nebi...

... nebeské odměny dostane se všem přemožitelům vlastních hranic... těm, co prokouknou závoj falešné únavy, pohodlnosti, co brání rozpomenout se, kým vlastně jsme... že jsme dětmi, co mají k dispozici obří nekonečný herní plán... v každém okamžiku... jen si na to vzpomenout... a rozběhnout se třeba na nejbližší kopec... i když na něm zrovna není žádný hrad... postavte ho třeba z písku... postavte ho z vaší fantazie... vy můžete... jen vyběhněte a nadechněte se toho vzduchu, který je tolik svěží mimo to, co zavání zvykem a pohodlností...

... básním a filosofuju a lítám někde ve hvězdách a hlavně jsem šťastná, tam nahoře a říkám si, kolik může mít jeden obyčejný den hodin? 24? 42? 420? ... a další minuty vyplněné ryzí radostí plynou směrem do nekonečna...

... někdy po půlnoci se snesu se zpátky blíž k zemi... poděkuju za to představení... za ty osvěžující myšlenky... a pak proběhnu z kopečka... neznámými uličkami, ve které se teď necourá už ani jedna kočka, a které mi snad za těch pár chvil stačily trochu přirůst k srdci... a už si představuju, kam si ráno zajdu na první kávu... vlastně na ní pojedu na kole!... to je vážně sen... na kole... toskánskou krajinou a navíc okolo moře!

... neplánovala jsem nic.. a zažila jsem daleko víc, než jsem si vůbec dovedla představit...

#Cesty #Radost #Itálie #Životsúsměvem

To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon