HURÁ NA SARDINII



... nádherný den... dopoledne... poledne? jsem trochu zmatená... protože dnes jsem si svou první ranní kávu dala v 5 ráno... na palubě jedné hoodně, ale vážně hodně velké lodi... a zabalená do deky k té kávě ukusovala báječný croissant... a čekala na východ slunce... co se vynořilo z mořského obzoru... na palubě lodi, na kterou jsem se nalodila dnes po půlnoci v jednom přístavu kousek nad Římem...

... čas na odškrtnutí dalšího přání na jednom z mých seznamů... navštívit Sardinii... a taky projet se pořádných pár hodin po moři... má kdysi snad pirátská duše mě o to poprosila...

... už několikrát jsem plula z Barcelony na Mallorcu a zpátky velkým trajektem, přes celou noc... a je to jeden ze zážitků, které se mi vryly do srdce... a jak jsem psala... tohle léto je celé o nových krocích a nových výzvách... o posunutí se o další kousek vpřed...

... ta obrovská lod měla 11 pater a na tom horním otevřeném dokonce bazén a kolem něj lehátka, ze kterých se daly v noci pozorovat hvězdy... většina pasažérů se brzy po vyplutí zabalila do dek a znalejší do spacáků a rozložili se na různých místech toho obra a tak nám několika, co jsme zahodili únavu a její pokusy zbavit nás šance zažít něco tak neobvyklého, zbyla k dispozici celá kouzelná noc a hlas a prostor moře a ty hvězdy nad hlavou... ... bylo to hodně tajemné... sedět tam... desítky metrů nad mořskou hladinou zahalenou do tmy a kolem sebe vidět... nic... neslyšet žádná auta... nevidět žádné pouliční osvětlení... žádné domy, ulice... nic... jen širý prostor... všude kolem sebe... ta nedozírná dálka a taky hloubka! ... při té představě mě zamrazilo.. plujeme si tam... a bůh ví, jaká prázdnota je pod tou vodou...

... jak jsme malí človíčkové... a přece tak nekoneční... tak prostorní... když otevřeme své srdce dokořán...

... na břehu Sardinie jsme se vylodili v 7 ráno... já a můj modrý vůz, který si s sebou na výlet z mé Ischie odvezl krásný prachový kabátek... u výjezdu z přístavu mě zastavila policie... snad jsem se jim zdála podezřelá... divné stvoření s opáleným vysmátým obličejem za volantem odřeného zaprášeného vozítka...

... tam u nás na ostrově většina lidí záležitosti jako mýt auto a podobně, neřeší... a mě to náramně vyhovuje... ale zapomněla jsem, že mimo ten malý ostrov je tomu jinak... a tak jsem "trošku" vyčnívala... jako obvykle... "Buongiorno... odkud připlouváte?"... pravil vážný oficír... "Buongiorno... z Itálie..."... pravila jsem já s úsměvem...

... mohl to vzít jako urážku... to přece viděl, že z Itálie...

"Ale odkud, z Itálie...?" pokračoval výslech s nepohnutým obličejem, zatímco jeho kolega nedůvěřivě scanoval mou maličkost a mého čtyřkolého kamaráda... a já vysílala silné přání, ať nechtějí otevřít kufr... nechtělo by se mi vysvětlovat, proč mám s sebou pytlík s mušlema... a taky láhev s olivovým olejem a pytlíčky s kořením... kopičku knížek a docela dost popsaných sešítků... a taky několik vytrhaných obrázků z časopisů...

... to, že se mi díky všem těm věcem líp kouzlí, by asi kluci od policie úplně nepochopili...

"Z Ischie...." kamaráde, chtělo se mi dodat, aby se ten vážný Ital začal taky trochu smát... ale nechala jsem si to nakonec pro sebe... "A kam jedete teď?"... tak divná otázka... kam asi tak jedu... na Sardinii přece!... to jsou mi způsoby... "No... do Porto Torres..." ... tak se jmenoval přístav, kde jsem se právě vylodila... "A co tu budete dělat?"... pít kafe, koukat na moře, šmejdit...? "Já nevím... prostě objevovat..."... řekla jsem popravdě, protože kromě první noci, kterou jsem si zabookovala v nějakém bed and breakfast na dnešek... vážně ještě nevím...

... to se přece uvidí... vždyť od toho se na výlety jezdí... copak on nikdy nejel na výlet?...

... i proto mám sebou svůj čtyřkolý domeček... prostě pojedeme, kam nás kola, nohy, intuice a hlas srdce navedou... a třeba i přespím někde u pláže.... pomyslela jsem si, ale radši to taky neřekla nahlas... "A čím se živíte?"... už nevěděl, jak na mě... "Jsem spisovatelka..." řekla jsem s upřímnou radostí od srdce a zazářila na vážného pána dalším polobláznivým úsměvem nadšeného voříška, co už se těší, až ho pustí z vodítka a on začne pročmuchávat všechny kouty... a rozhodně se hned po tomhle výslechu usadí do nejmístnějšího bárku na první sardeňskou kávu, než pojede najít ubytování, k němuž ví trasu jen přibližně... a navigaci samozřejmě stále ještě nemá a mít ani nebude...

... slovo "spisovatelka" zapůsobilo na oficíra jako kouzelná formulka a on mě konečně s odlehčeným výrazem ve tváři a s přáním pěkného dne propustil...

... tahle profese mu možná vyjasnila ten můj podezřelý případ... nevypadá to, že bych tady chtěla kromě mého zaprášeného auta budit nějaký povyk nebo působit neklid... ba naopak... a nebo toho na něj bylo jednoduše příliš a potichu mě propustit bylo nejsnadnějším řešením... ? ... nevím a nikdy se to nedozvím, ale v tu chvíli mě nejvíc těšilo, že se konečně můžu vydat na první ostrovní kávu... u které se oficiálně přivítám s tímhle dobrodružstvím, které ani nevím, jak dlouho potrvá... a to mě na tom právě baví... otevřený horizont... bez omezení...

... kávy nakonec proběhly rovnou dvě, a u té druhé kávy, v bárku, který byl nad mořem, jsem si do svého sešitu slavnostně napsala pár nových přání... takový speciální moment je ten nejlepší pro nějaký kouzelný rituál... škoda, že pan oficír nešel se mnou... hned bych mu to vysvětlila... a mohl se taky něco pořádného přiučit... ... třeba to, že je dobré mít svá přání na papíře... abychom si je mohli připomínat a občas kontrolovat, jestli řídíme naší loď v jejich směru... a když dosáhneme cíle... hurá... další obzor je před námi...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon