top of page
Vyhledat

Dnes ráno mě napadla taková myšlenka. Byl to jeden z těch momentů, kdy zachytím něco...

... jako by napsané v prostoru mysli... mihne se to tam jako projíždějící vlak... a zase zmizí... Dnes jsem v tomto mysteriózním projíždějícím vlaku zachytila tuhle metaforu, vyplývající určitě z mé podprahové otázky, co si asi myslí někteří lidé o tom, jak žijeme?


Zvenčí totiž musíme spoustě lidem v blízkém okolí dávat pořádně zabrat. Celé dny trávíme tady, v našem malém domečku, v prostoru před ním, mnohokrát celé dny bez hudby, protože už to ticho tady je tak krásné nebo ptačí zpěv a cikády teď v létě, že je škoda přeplácávat tu nádheru čímkoliv dalším. Už to samo o sobě je tak naplňující, že cokoliv dalšího by jen ubralo na intenzitě prožívání. Jedna z činností, kterými se tady v průběhu dní intenzivně věnujeme. Nasloucháme. Tichu okolo a učíme se ho aplikovat po co nejvíc okamžiků i uvnitř sebe.


"Tvoříme uvnitř, a když jdeme pak ven, tak si užíváme to, co se děje tam," bylo poselství onoho projíždějícího vlaku mou klidnou myslí, dnes po ránu. Po ránu je vlastně jen termín, který používám ve spojení, že to bylo chvíli po tom, co jsem se probudila, po pár doušcích ranní kávy, ale ve skutečnosti bylo kolem půl druhé po poledni. Mé ráno dnes.


Žijeme tady v malém prostoru a přeci v prostoru bez hranic. Trénujeme i to, že když nemusíme, čas necháváme být svobodným. Nespoutáváme ani sami sebe tím, že bychom něco měli, protože je tolik a tolik hodin. Další naše intenzivní činnost, která čistí a otevírá prostor uvnitř. Další činnost, která se zdá mnoha lidem "tam venku" naprosto zbytečná, výstřelek, který si mohou dovolit snad jen děti, umělci a blázni. Asi patříme tak trochu do všech tří skupin.


Tvoříme uvnitř a když jdeme ven, tak si užíváme to, co se děje tam. Tvoříme uvnitř sebe, tvoříme na sobě, tvoříme i uvnitř tady toho domku fyzicky, slova a obrázky, tvoříme s myšlenkami naše vize a přání, hmotníme to, co si přejeme venku žít.


Vše začíná u nás, v nás. Vše máme po ruce, v sobě, při sobě. A tak to tady všechno aktivně používáme. Mám pocit, že procházím spousty pokojů, zažívám různé děje, cestuji... díky všemu, čemu se tady denně věnujeme. A rozvíjíme. A venku pak, skoro každý večer na pláži děkujeme slunci, když se noří za horizont, hvězdám, které se postupně rozsvěcují a později padají. Přes celou oblohu jako ohňostroj. Máme čas to všechno vnímat, prožívat, žasnout a znovu a znovu děkovat.


Lidé se hemží okolo, pobíhají a hledají, jezdí sem a tam, chodí všude možně. Někteří nacházejí, ale mnozí ne. Pobíhají okolo, všude možně a při tom, vše už mají při sobě. Jen obrátit pohled obráceně. Z těch všech směrů, chtění, honění se za vším možným a hemžení, se začít nejdřív dívat do sebe a tvořit na sobě. Spousta otázek i činností pak samo zmizí, vyjasní se, bez hledání, bez úsilí. Stačí si uvědomit, že kdekoliv kdo je, právě tam, už má úplně vše. A začátek najde uvnitř sebe. Tak jednoduché to je. A také neskutečně bohaté. Intenzivně cítit životem. Lehkostí, radostí. Čistým bytím. Jako když jsme děti... nebo umělci... a nebo blázni.


Vše, co všichni potřebujeme, je trochu času o samotě a ticha. Pak se teprve začnou dít věci.


Comentários


bottom of page