DENÍK ZE SARDNIIE 3.



... středa... (pokračování sardeňského deníku... zápisky ze včera... vystavuji zase až dnes, protože wi-fi tady funguje prostě... tak jak zrovna funguje...:)

... siesta time... otevřenýma chlívkovýma dveřma pozoruju vrtící se větvičky olivovníků a jakýchsi mediteránských stromů a poslouchám cikádí koncert... na stolku mám ve skleničce zbytek překapávané kávy, kterou jsem si připravila ke kusu kokosovo-ovesného koláče jakožto předkrm před dnešním obědem... ... takže jsem zůstala... samozřejmě... přirozeně jsem se napojila na svůj oblíbený styl "a lá jednosměrná jízdenka..."...

... Štůbovic rodina mě po italsku přijala za vlastní a dnes po snídani mi mamma zabalila zbytek malinkých hruštiček do papírového pytlíku, ať si je odnesu... že jsou bio, rostou za barákem a že vidí, že mi chutnají...

... když jsem se včera dostavila na snídani za plotem... a paní Štůbová mi přinesla báječné cappuccino spolu s úsměvem a větou:

„Kam se budeš teď plahočit... na Korziku? Proč nezůstaneš tady třeba celý týden? Vždyť je tu krásně... Já jsem na Korzice žila rok, před 40ti lety, když tam manžel pracoval na stavbách, a za celý rok jsem si našla jen 2 kamarádky! Poprosila jsem Angela, ať se vrátíme domů, na Sardinii... vrátili jsme se a od té doby jsem na Korzice nebyla a vůbec se mi po ní nestýská...“ ... koukla jsem potom do mapy a zjistila, že na trajekt, který by mě na „nepřátelský“ ostrov dovezl, bych se opravdu musela „plahočit“ cca 120 km výš na sever... dál jsem zjistila, že co se ubytování týká, nabídka je v těchto dnech značně omezená v rámci mého limitu, který jsem si stanovila denně za ubytování vydat... hmm... ... ale i přes to, že je tam právě kamarádka, kterou bych moc ráda viděla, ale za kterou bych musela popojet na Korzice dalších 100 km nahoru na sever, tu byl ještě jeden ukazatel... pocit... intuice? ... zkrátka... ... představa, že si v mém chlívkovém bytečku, co se mi naskytl na mé objevné cestě, kterou skládám den po dni, tak kouzelně jako tři oříšky pro Popelku, po vypití báječného cappuccina mám sbalit saky paky a vydat se na francouzské území, ve mě nevyvolávala pocit nadšení...

... pocit „ano, přesně to chci udělat, i když nevím, co mě tam čeká“... jak to často mám... ale spíš pocit „opravdu?“... „opravdu je teď tohle to nejlepší, co v tomto okamžiku můžeš udělat?“... protože ano, samozřejmě můžu...

... i když jsme si s kamarádkou představovaly, jak to bude báječné povídat za svitu hvězd na pláži a procházet se při měsíci... jsme obě tak trochu pirátky... ale přes to... nějaký hlas a tenhle náhodný oříšek po cestě mě zastavily... a nejen ony... už když jsem vyrážela na Sardinii, říkala jsem si, jak to asi nakonec dopadne s tou Korzikou? ... uvidíme... nechám se vést a včas se to pravé řešení ukáže... intuice zase napoví... ... a tak, když jsem se včera chvíli zaobírala zjišťováním informací ohledně potenciální cesty dál... a wi-fi každé 3 minuty vypadávala, přestala jsem se pokoušet jít „proti přirozenému proudu“ a řekla paní Štůbové, co se mě přišla zeptat, jestli si dám ještě jedno cappuccino, že má pravdu... zůstanu... a cikády ten okamžik umocnily ještě hlasitějším cvrčením... takže potvrzeno i zezhora...

„Brava... si sta bene qui...,“ vždyť ti tady nic nechybí... a odešla mi uvařit další kávu a mě spadl jakýsi kámen ze srdce... ... takový ten pocit, když chvíli váháte, jak se rozhodnout... mozek říká jedno a srdce druhé... ... ale co je mozek a co je srdce?... víme to vždycky... můžeme to rozpoznat... jen se na chviličku zastavit, zklidnit a třeba si napsat: „Na co opravdu teď ze srdce mám náladu? Co mě posune dál? co jede v mém směru?“... ... a odpověď ze srdce přijde... a pak už je na vás, jestli se vydáte za srdcem nebo rozumem...

... s kamarádkou se uvidím, až dorazím v srpnu do Čech, věřím, že mi to nebude mít za zlé... ... po kávě jsem si zacvičila yogu, vykouzlila výborný oběd, nad jehož kombinací ingrediencí, co mi zase poradila intuice, jsem sama žasla, a hned jsem tu kreaci musela zapsat (... pár receptů, co vznikly takhle spontánně během posledních týdnů a co opravdu stály za to, se možná objeví v následující knize, kterou už pomalu dávám dohromady...)... a odpoledne vyrazila na další objevy... ... původně jsem se chtěla podívat na výběžek Capo Caccia, nádherný útes, ze kterého je ale prý nejlepší pozorovat západ slunce, jak mi prozradil další syn paní Štůbové, kterého jsem včera odpoledne viděla poprvé... další syn? italské rodiny jsou doslova nafukovací... nikdy nevíte, odkud na vás vybafne další člen a obdaří vás srdečným úsměvem...

... zřejmě prostřední (syn) mě předevčírem večer, když jsem se chystala do městečka Alghero na procházku a sklenku vína na starých hradbách, varoval, ať jedu pomalu... že je okolí plné divokých prasat... ... přemýšlela jsem pak po cestě, jestli to neměla být metafora na místní řidiče... ale když jsem se z Alghera po půlnoci vracela, velmi pomalu... opravdu jsem u patníku silnice zahlédla jednoho pruhatého čuníka! ... nádhera! ...to prasátko sice nebylo zlaté, ale já vím, že to bylo kouzelné znamení pro štěstí... možná další oříšek pro Popelku... ... syn ze včera mi kromě tipu na západ slunce poradil, ať se nejdřív zastavím v zátoce jménem něco jako Cala Dragunera... po cestě na útes... poděkovala jsem, od paní Štůbové vyfasovala roli toaletního papíru (na ty prodloužené dny) a vyrazila...

... a protože jsem na křižovatce, kde jsem měla zabočovat ve směru Capo Caccia, zahlédla v opačném směru jiný nápis, který se mi prostě tolik líbil, že jsem se v tom směru musela nelogicky vydat (... jo jo, ten hlas srdce...), objevila jsem zátoku, kde jsem po obřích balvanech došla až na místo, odkud bylo vidět na otevřený obzor... a široko daleko, až na jednoho rybáře tam nikdo nebyl... ... usadila jsem se jako mořská panna na jeden z balvanů, nohy namočené v moři a tvář nastavenou slunci... a užívala toho, že právě teď doslova „jedu ve svém směru, i když fyzicky vůbec nikam nejedu“... ... kolikrát se ani nemusíme hnout z místa, abychom se pohnuli o celé skoky dopředu a dostali se tam, kam se dostat právě máme...

... když jsem v pátek ráno dorazila na Sardinii a v bárku nad mořem pila první kávu v čase, než bylo připravené mé ubytování na ten den, zeptala jsem se svého nitra: „Co tady chceš zažít? Co v těchto dnech chceš vidět, vnímat...?“ „Jen být a koukat, do dálky, být na místech, kde je jen příroda, moře, žádné domy, lidé, hotely... jen být a čerpat z otevřeného prostoru... a připravit ve svém nitru stejně otevřený prostor... pro další stupně cesty... pro další kroky... pro další dveře, co se právě otevírají...“ ... to bylo přání vycházející ze srdce... nerozuměla jsem úplně všemu, ale cítila jsem, že to je ono... a že přesně to mám pro své srdce udělat... to tady mám objevit a to plnými doušky nasávat...

... a to přání se mi včera na těch kamenech vybavilo... jako ozvěna... „prostor... připrav v sobě stejně velký, čistý, otevřený, zářivý prostor... prostor plný lehkosti, třpytivého světla...“... jak to jen popsat... prostě lehkost... otevřít se zázrakům a dalším přáním... dalším stupňům... něco takového... ... a tam to bylo... slunce se třpytilo na mořské hladině... kolem mě jen příroda... prostor... nádherně lehký vzduch... na protějším útesu, na němž se tyčily pozůstatky starobylé hlídkové věže, bylo rozeznatelných pár postav, malinkých jako figurky ve hře... ... a přesně tam jsem pochopila, proč se mi nechtělo cestovat na vedlejší ostrov... ne kvůli 120ti kilometrům... ty pro mě někdy nic neznamenají... ale proto, že to teď nebylo ono... ... naše srdce ví... vždycky... jen se na chvilku zastavit a poradit se s ním... vypnout hlavu... a opravdu si nechat přijít pocit, jestli to, co právě hodláme udělat, vychází ze srdce, nebo z hlavy... jestli je to to nejlepší, čím teď využijeme náš čas, který tady máme jen jeden... jestli to jde opravdu v naší cestě... směru, kterým jsme se rozhodli vydat...

... a tak jsem pak večer paní Štůbové řekla, že zůstanu ode dneška ještě celý týden, nejen do soboty... ale rovnou ještě celý týden... ... kromě toho mého směru... asi chci objevit ten třetí oříšek pro Popelku, který přece tady někde musí být... když už se dva rozlouskly... protože já věřím pohádkám a všem kouzlům... a zázrakům... které formují naše životy, které svítí na naše cesty... stráží je očima Andělů a drží nás na jejich křídlech... abychom nespadli... tam dolů... kde není fantazie... kde je jen tma a nikde nic... ... kde je víra, kde je radost... kde je pocit „chci... chci a věřím... přeju si a přijímám to, že svět je kouzelný...“ tam se to taky děje... a funguje to všude...

... tak já jdu kouzlit... a kdo chcete... přidejte se... zázraků je tu dost pro všechny... kdo na ně věří... P.S.: ... a ta kniha ONLY IN NAPLES, co jsem koupila předevčírem po půlnoci v Algheru... ke mě rozhodně také nepřišla náhodou... já už se snad ale ani nedivím... dávkuju si jí jako jednotlivé chody... po kouscích... pár stránek a pak zažívám... a žasnu, kolik odpovědí, co mi nebyly jasné, se ke mě dostává... právě teď a tady... ze stránek knihy... odpovědi na otázky, jak je to vlastně doopravdy s tou jihoitalskou náturou... které tedy člověk někdy opravdu nerozumí, ale které se krůček po krůčku dostává na kloub... jo jo... souvisí to s těma hodně kouzelnýma očima... o kterých jsem se jen malinko zmínila... tak a zbytek je zase pirátské tajemství... víc o tomhle pokladu zas někdy příště :)