DENÍK ZE SARDINIE 8.



... nádhernou neděli... tak jsem zase o kousek dál... na tom jednom ostrově... dalších 30 a něco km po pobřeží proti směru hodinových ručiček... samozřejmě... ne ve směru obvyklém, ale naopak... ... jedu po směru, kterým mě vede srdce, a to nám často radí dělat věci "naopak", protože "naopak" může být v hodně případech úplně "správně"...

... než jsem opouštěla Štůbovic a uvažovala nad tím, kudy mě to dál na Sardinii táhne, jestli se mrknu směrem "nahoru", do opěvované zóny, kde se nachází nejpopulárnější místa na ostrově, něco mi řeklo, že to chci vzít směrem dolů...

... a když jsem se na cestě od Štůbovic zastavila na první kávu, zapovídala jsem se se sympatickou slečnou za pultíkem minibistra u benzínové pumpy, ostrovankou, která mi potvrdila, že směr, kterým se vydávám, se mi určitě bude líbit... pokud tedy neprahnu po nablýskaných turistických střediscích, ale spíš tom opravdovém... potvrdilo se, i tady... i na cestě kolem ostrova, že srdce vždycky ví...

... když jsem před pár dny zamávala Štůbovic, už v prvních minutách jsem věděla, že se mi po té bláznivé hlučné rodince bude stýskat... stala jsem se na chvíli součástí jejich Vesmíru a to je ten nejlepší suvenýr, co jsem mohla přibalit s sebou na další cestu... mé srdce zase o kousek povyrostlo... říkala jsem si, když jsem odjížděla prašnou silnicí, něco kolem poledne... okénka stažená... čelo i záda spocená, protože slunce už se opřelo do své denní práce pěkně naplno...

"Tak tohle je cesta, kterou jsem si přála tak dlouho podniknout"... jet... zastavit se, kde srdce poručí... pobýt... popřemýšlet... načerpat... popovídat... něco se přiučit, odpozorovat... a v pravý čas se vydat o kousek dál... ... uvědomit si spojitosti... nápovědy a jemné detaily... odrazy jako v zrcadle, které nám poskytnou až další zkušenosti... možná posvítí na to, co vlastně už máme, silnějším světlem, aby jsme si toho víc vážili... aby jsme zahlídli to, na čem nám doopravdy záleží, ale čím jsme si možná dosud nebyli úplně jistí... ... zase trocha filosofování... ale to už přece k "naší" společné kávě patří, co říkáte?...

... od Štůbovic mě čekala - jak jsem zmínila - předlouhá cesta cca 30 km směrem "dolů" po západním pobřeží Sardinie... jméno destinace: Bosa... podle fotek na Googlu, který je mým kamarádem po cestě, vypadalo tohle městečko přímo pohádkově... proč se po venkově nezastavit na jednu noc "v civilizaci" a užít si trochu městského ruchu? ... protože to byla cesta dlouhá, a protože nechvátám, zastavila jsem se po kávě (která se odehrála asi po 2 km jízdy od Štůbovic), na sklenku vína, po dalších cca 3km cesty... ve Fertilii... zvláštní osadě, které jsem, když jsem do ní přijela poprvé, vůbec nerozuměla, a ve které se mi vůbec nelíbilo... ale která si mě svým nevyumělkovaným a autentickým prostředím naprosto získala...

... posadila jsem se ke stolku jednoho z několika bárků usazených v loubí jakési "hlavní" třídy... kde většinou nikdo není, a protože bylo po poledni, dala jsem si sklenku místního výborného bílého vína... a zase jen tak byla... pozorovala jsem skupinku dědů na lavičce opodál... jiného staříka, co se začetl do novin u vedlejšího stolku... dvě Francouzky, co přišly na oběd... chvílemi se začetla do příručce o Sardinii, kterou mi věnovala paní Štůbová... ... před vchodem do bárku/restaurace/i pekárny v jednom, seděla na odrbané židli stará paní... zřejmě původní majitelka, babička, možná prababička ženy, která podnik dnes řídí... paní, ačkoliv jistě přes 80, měla v uších tyrkysové náušnice, na krku perly, umě vyčesané dlouhé bílé vlasy a na sobě šaty, které bych si s chutí oblekla i já... jen možná na večerní procházku do Alghera... v neděli...

... jak mě baví pozorovat tyhle obrázky, které v žádném průvodci nenajdu, a který by mě nejspíš ani nenavedl na zastávku v tomhle podivínském městečku plném toho pravého...

... má cesta pokračovala přes Alghero... (dalších cca 5km)... a samozřejmě jsem se musela zastavit i tam... přes den jsem se v jeho uličkách vlastně ještě neprošla! kdy, když ne teď?

... zaparkovala jsem pro změnu na "druhém konci" města... abych měla pocit, že jsem už něco ujela, a s odhodláním projít se chvilku v uličkách a pak vydat na cestu, vyrazila...

... a vzápětí narazila na parádní útesy nad mořem, a protože bylo horko, nedalo se dělat nic jiného, než k tomu moři slézt a namočit se do něj... je přece siesta... kam ten spěch...

... do baťohu jsem přihodila zbytek pecorina, co jsem měla v lednici, pár rajčat, kousek chleba a pár broskví, co jsem koupila u sympatického mladíka ve Fertilii... "Euro osmdesát... ale dej mi euro padesát, dái..." no tak... přece po tobě nemůžu chtít celou sumu, aspoň malou slevu a k tomu úsměv a hurá na cestu... broskve chutnaly samozřejmě jako slunce... a o to víc po koupeli ve slané vodě... tam někde na útesech pod hradbami Alghera...

... siesta se protáhla až do odpoledne a pak jsem konečně vyrazila na slíbenou procházku... další káva... bageta se sýrem a místní klobásou (opravdu jsem ještě vegetarián? nevím, co se to tu se mnou děje, ale rozhodně se tomu nebráním a vychutnávám každé sousto srdcem)... návštěva kouzelného knihkupectví, které i dnes vyčarovalo jeden dárek na cestu... jak jinak... "Průvodce, jak si zachránit život cestováním"... ha ha... jak vtipné... netypický průvodce od Lonely Planet, který odjel z Alghera se mnou... ... a protože se odpoledne nějak záhadně protáhlo až v podvečer a mě se tak líbilo pozorovat místní život, lidi na kolech, skupinky procházející se... pomalu převlečení do večerního, zastavila jsem se na promenádě ještě na jednu kávu nad mořem... ... a pak už opravdu vyrazila směr Bosa... jen jsem zavolala, že dorazím trošičku později, než jsem původně plánovala, aby třeba můj pokojík nedali někomu jinému...

... cesta lemující pobřeží se nečekaně klikatila do kopců a z kopců, připravila neuvěřitelné výhledy... krajina změnila ráz a já si připadala jako přenesená na další ostrov... další zem... stačí pár kilometrů a proletíte se po celém širém světě... když si dopřejete vnímat život skrze malé detaily... skrze šálky kávy, zastavení na lavičce, pozorování slunečních paprsků... hvězd na obloze... úsměvy lidí... pohlazení ruky... malých nepatrných detailů, co dělají náš život nejbohatším...

... když zapadlo slunce a začal padat soumrak, zjistila jsem, že mé přední sklo (ostatně jako celé auto) by sneslo umýt... jenže... nebyl čas (kam se jen mohl rozprchnout?:) doplnit vodu do odstřikovačů (proč si na to vzpomenu vždycky až večer? už po několik večerů po sobě?:)...

... ale v takových momentech jsem velmi vděčná za to, že jsem se narodila v zemi, kde si umíme poradit se vším... a tak jsem stáhla okénko, na momentík, kdy ani v jednom směru nejelo žádné auto zastavila a vylila zbytek vody, která se pro její teplotu už stejně nedala pít na přední okno... zapnula stěrače a hle! jak krásně zase vidím! někdy stačí opravdu málo... a nejen ke štěstí...

... do Bosa jsem dorazila lehce po 21 hod... zase jsem si do hlavy nahrála zhruba mapku, jak dorazím do místa ubytování, ale tentokrát, možná díky tolika zážitkům po cestě, nebo prostě nevím, se mi kouzelná virtuální mapka z hlavy vypařila a nebyla jsem se schopná zorientovat ani v okamžiku, kdy jsem se do ní v otevřeném počítači znovu podívala... ... zastavila jsem u benzínové pumpky na začátku městečka, jež protíná řeka na dvě půlky a jež je asi 2 km od pobřeží a jež se pyšní malinkatými pestrobarevnými domky nasypanými jako kostky cukru pod zříceninou hradu... opravdu úchvatné...

... ale kde je sakra ten můj bed and breakfast? chci zaparkovat, opláchnout si obličej, na minutu si lehnout a vyrazit šmejdit do těch kouzelných uliček... dát si sklenku vychlazeného vína a třeba i gelato... nechci ztrácet čas zbytečnostmi...

... rozhlédnu se kolem sebe... nečekám a jednám... cesta o samotě vás naučí nezaobírat se zanedbatelnými detaily a jít spolu se svým instinktem za svým... vykročím tedy ke skupince mužů, kteří popíjejí svá espressa a kouří venku před benzínkou... u nás bych se k takové skupince mužů, v tuto "noční" hodinu ani nepřiblížila... "Per favore... můžete mi poradit?" vtrhnu mezi muže s otevřeným notebookem v rukou... "Můžete mi říct, jak se dostanu sem?" a ukážu v mapě na místo, kde mám dneska v noci přespat...

... následuje kroucení hlav, kroucení mým notebookem, žádost o to, abych mapku zvětšila, což nemohu, neb nemám připojení k internetu... a když vyslovím jméno mého B&B, jsem zachráněna, neb všichni samořejmě ví nejen, kde to je, ale i kdo to vlastní, čí to byl dědeček, a co teď dělá jeho maminka... Itálie je opravdu jedna velká rodina...

... po tom, co se mi dostane vysvětlení, jak na místo, které od nás nemůže být vzdálené víc jak 2 km, dojedu, a po tom, co muži vidí, že jsem pořád mimo, protože "a sinestra, a destra, pak kruháč, znovu doprava a pak ještě jednou doleva", vůbec nerozumím, nakonec se jeden z mužů od skupinky oddělí a řekne: "Pojeď za mnou, já tě tam dovedu."... ... a tak... konečně... kolem půl desáté večer... šťastně, se vší pompou a osobním doprovodným vozidlem, stanu v centru městečeka Bosa, ke kterému jsem cestovala celý den, a mohu se vydat na svou slíbenou kočičí toulku neprobádaným univerzem...

... začíná další díl mého dobrodružství, které ač se odehrává na docela malých vzdálenostech, zdá se, že se rozpíná daleko, daleko dál... za hranice celého světa...

... nemusíme opravdu cestovat daleko, jen pustit daleko svou fantazii, pustit se strachů, zahodit zbytečné obavy a předsudky, co brzdí... otevřít srdce dokořán... otevřít ho a být schopní vidět kouzla a nápovědy a pomocné ruce v každém okamžiku... pak... se cesta opravdu stává cílem... ať jsme kdekoliv...

... P.S. tohle bylo vážně dlouhé... a teď už jsem zase o kousek dál... a zase jsem dorazila včera večer... po cestě, která byla stejně bohatá... a stejně "dlouhá" a večer jsem nešla slídit do nějakého městečka, ale naopak využila příležitost objevit další dlouhatánskou pláž, která se po západu slunce klasicky úplně vylidnila...

... zůstala jsem do té doby, než se rozsvítily všechny hvězdy na obloze... ležela jsem na písku, zabalená do parea... a bylo mi prostě nádherně... jen tak... ... jen tak je na světě krásně, když se člověk umí na svět dívat otevřeným srdcem... podívat se na hvězdy... které nám dnes a denně připomínají, že náš svět je nekonečně kouzelný... je stále stejně kouzelný jako býval, když jsme ještě byli malí a uměli jsme snít...

... ano, i ten váš... i ten můj a i ten nás všech okolo... jen chtít... jen se rozpomenout... na co, co je doopravdy důležité... co nám šeptá, kudy jít... a z čeho se radovat... jen být... být tady... se vším všudy... být dítětem, být dospělým... být vším... a nezapomínat vidět a vnímat to, co nás dělá opravdu bohatými...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon