DENÍK ZE SARDINIE 7.



... krásný čtvrtek, krásný den... posílám kávové pozdravení za doprovodu citronového koláče... ze zeleného království na břehu moře... u Štůbovic...

... dnes po téhle snídani, co asi jen tak neskončí, se posunu na té velké Sardinii o celých 30 km dál... velký výlet... odhaluju tady, jak se ze mě nepozorovaně stal Ischitánec... 30km?! taková dálka!!! ...

... totiž, když žijete s přestávkami 2, 5 roku na ostrově o průměru 10 km, musí se to nějak projevit... a řeknu vám... že mi tenhle vedlejší účinek vůbec nepřekáží... daleko víc se teď sama sebe ptám, než nasednu do auta a někam se vydám, chceš tam opravdu jet?... a nebo radši využít čas strávený v autě na něco blíž... nemůžu jít radši pěšky? jak nejlíp využít to, kde právě teď jsem?

... aneb neslídit okolo... nerozptylovat se něčím, co je "mimo"... soustřeďit se na tady a teď... a využít to na maximum...

... na Ischii se takhle často přistihnu, že se třeba celý týden pohybuju na řekněme velmi omezeném území zahrnující cestu na pláž, procházku po pobřeží na kávu nebo západ slunce, cestu na trh, zastavení se na popovídání s někým, koho potkám po té cestě, zastávka na nákup rajčat a mozzarely u paní, co mě typicky vítá: "Ciao bella..." a pozdravení dalších lidí, se kterými se znám od vidění...

... moc toho není a přece tolik... kdo by to byl řekl... já, co miluje poznávat nová místa, šmejdit a objevovat... a pak dovedu strávit nějaké období objevováním doslova milimetrů cesty, kterou jsem před tím prošla tolikrát... a na večer se pak vždycky od srdce usmívám, jaký to zase byl krásný a speciální den, jak jiný a jak plný... i když se vlastně nic převratného nestalo...

... a zrovna v tom duchu celé ty čtyři prodloužené dny u Štůbovic stály za to... jako bych si na tomhle velkém ostrově namalovala svůj malý ostrov... ... jak jsem psala... někdy to tak mám... baví mě objevovat nekonečné detaily třeba i na úplně malinkatém kousku, chytat speciální zprávy, dárky, co v žádném obchodě nekoupíte... vnímat do hloubky... prostě se smát a být... nechat duši volně dýchat... a spolu s ní si třeba sednout na ratanové křeslo a poslouchat od rána cikády spolu s velmi energetickými zvuky ze života místních... to je prostě výlet sám o sobě, hodně daleko a rozhodně k nezaplacení...

... třeba teď se většina členů Štůbovic rodiny přetahuje o pozornost černobílého voříška, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatovala, ale může to být něco jako "Aiioooooo", jak na něj všichni hlasitě pokřikují a voříšek samou radostí běhá od jednoho ke druhému... a všichni se tomu smějí... a já také, protože už jsem vlastně taky skoro "jejich"... (pozn. když o několik měsíců upravuju tenhle článek na tenhle konečně zprovozněný blog, už vím, že ono "Aiooooo" tehdy nebylo tak úplně jméno voříška, ale že "Vaio" znamená v nářečí něco jako "hochu", "chlapče"... jak na sebe často různí lidé volají i na Ischii... moc hezké... tak jen na vysvětlenou, vaioooo) ... chodím si ráno pro snídani až ke Štůbovic do kuchyně... jsem V.I.P.... pro mě neplatí, že snídaně se podává v místnosti vedle a pouze do 9:30... já se větišinou na prahu kuchyňských dveřích objevím kolem 10h... spolu s

"Ciao, buongiorno!"... všem zrovna přítomným členům početné rodiny... "Cialo bella, cappuccino... ? vieni, vieni...." ... pojď dovnitř... pobízí mě paní Štůbová a tak vstoupím... pozdravím se se všemi... už vím, že dva synové pracují jako šéfkuchaři a jeden jako číšník v místních vyhlášených hotelech... dcera čeká dítě a pan manžel pěstuje vinnou révu vzadu za domem... a spoustu zeleniny, kterou si připravují k obědu... no a paní Štůbová to celé řídí... "Mám brutto charakter," svěřila se mi jednou ráno... "Můj manžel, ten neumí říct ne... je prostě moc hodný... to já ne... se mnou není žádná legrace... ale srdce mám dobré...," zasmála se a pokračovala v energickém vymýtání neodbytných mravenců z jídelní místnosti... kde jsem zrovna něco četla...

... když ráno čekám na to, než mi paní Štůbová připraví cappuccino, už mě pobízí, ať si nandám koláč a jogurt... a taky džus... "Ne, díky, já si dám jen vodu... a koláč třeba zítra...," snažím se diplomaticky držet svého... Kdepak! Tady to řídí paní Štůbová a ať chci nebo ne, teď jsem členem rodiny a spadám pod její správu... "Koukej si pořádně nandat!" poručí, když vidí, že si na talířek položím ten nejtenčí plátek koláče...

"Siamo scherzando?" Děláš si legraci?... přidám tedy ještě jeden, protože zahrávat si s brutto charactere téhle energické ostrovanky, co jí bude šedesát, co vychovala 4 děti, vdala se v 15-ti, řídí bed and breakfast a každý den doma vaří pro 10 lidí, se mi opravdu nechce...

... její manžel Angelo, příhodné jméno, se mile usmívá... a vysílá mi pohledem, že ví své... ale i přes to, že jeho žena je rázná, ji i svou rodinu ze srdce miluje... "Můj manžel je zlatý... je to skvělý muž... jsme spolu už přes 40 let... a já jsem prostě šťastná..." prohlásila paní Štůbová jiného dne, když mi ke snídani přinesla ukázat svatební album jejího prostředního syna, který je podle jejích slov "furbo/lišák"... jak se tady říká... "Byla to krásná svatba... a vidíš jeho?"... ukázala na fešného ostrovana v obleku... "Je to prostě furbo... ten pohled... měl tolik přítelkyň, ale do téhle se opravdu zamiloval... a za rok se rozvedli... ona ho prý přestala milovat... řekla mi jednoduše, když jsem se přišla zeptat, co se děje... to já svého muže miluju pořád... to přece nejde, jen tak to skončit... jistě, že ho teď miluju jinak... máme děti, rodinu... miluju naše děti... ale nejde se přece jen tak odmilovat, když je to to pravé..."

... a to jsou ty situace, kdy jsem neuvěřitelně vděčná za to, že je mohu zažívat... dozvídat se takhle naplno, "naživo" ty největší pravdy v životě... hotové perly...

... jsem vděčná za to, kde jsem se octla, a že jsem se už před pár dny nehnala dál... tohle bylo víc, než objet celý ostrov desetktát dokola...

... a jako bonus jsem byla každý den virtuálně členem u jejich stolu... každý den mi paní Štůbová kolem poledne donesla talíř plný zeleninové speciality... jednou "peperonata"... míchaná zelenina převážně z paprik a lilků... jednoho dne pečené kapusty nebo něco takového... včera místní obdoba našeho leča... to vše samozřejmě ze Štůbovic zahrádky... "Chilometro zero"... a navíc kořeněné pravou láskou, se kterou každá italská mamma pro své nejmilejší jídlo připravuje... a já byla v tu chvíli členem rodiny číslo 11...

... ještě že jsou na dnešek u Štůbovic už všechny pokojíky obsazené... protože bych byla ve velkém pokušení se neposunout ani o těch 30 km... a ještě chvíli zůstat... a nechat se hýčkat... užívat si svého V.I.P. postavení... ale je to tak dobře... bylo by to dobře i tak... ... vlastně, vždycky je všechno dobře...

... ale teď... hurá na cestu! ... kdo ví, jaká další paní Štůbová a poklady do mé pirátské truhly, kterou nosím ve svém srdci, na mě čeká za dalšími vrátky?... ... krásné objevování vzácných pokladů na milimetrech našich každodenních cest...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon