DENÍK ZE SARDINIE 6.



... krásný den a týden... sdílím s radostí nové zápisky... stále ještě z výletu objevného, co otevírá různá zákoutí mé duše, po ostrově Sardinie... a co jsem napsala v sobotu... dobrou chuť ke kávě a hlavně úsměv na tváři... co vám bude krášlit celý den... a možná přitáhne zázraky:) sobota... ... krásný den... jsem znovu na místě, kde můj "sardó" (tolik mě baví místní nářečí, že prostě musím použít tohle slovo) výlet začal... někdy je dobré vracet se ve svých vlastních stopách, abychom mohli přivonět k pocitu, jak jsme danou věc vnímali „před“... ... jsem zpátky v prvním místě mého agroturismo ubytování na Sardinii, jež mi doslova učarovává, i když se tu zatím pohybuju doslova jako hlemýžď, co se vzdáleností na mapě týká... ale já to tak vlastně mám... většinou ráda zůstávám na místech déle, než jsem plánovala... prodlužuju si pobyty o dny, týdny... někdy i celé měsíce... a pak z toho dokonce vznikají celé knihy... ... původně jsem se na Sardinii vylodila s vizí navštívit další ostrov, uvidět nový kousek země, prožít něco nového... spíš očima... ale, to bych to nebyla já, kdyby za každou cestou nebyla skrytá hlavně i cesta vnitřního poznávání, otevírání dalších prostorů, nebo dočišťování těch, které už jsem otevřela, a které si žádají další pokusy, než to bude úplně ono...

... „náhodou“ se mi naskytla možnost pobýt 2 týdny na samotě u lesa, v blízkosti krásných přírodních pláží a mít hodně prostoru na své myšlenky, pozorování... vaření, pečení podle gusta mé duše, cvičení... příležitost vyplnit čas vším, o co má duše žádá a co jí posune dál... ... pro každého z nás to jsou jiné věci... každý víme, při čem se cítíme, jako by se v naší hrudi i okolo nás prostor zvětšoval a zesvětloval... co nám sedí, co nám dělá dobře, na těle i na duši... má duše miluje poznávat nové skrze oči, ale i pozorovat, prostě jen pozorovat třeba v tichu a v sedě a v prostředí, „kde nic není“, to čeho tam je vlastně plno... ... trochu filosofična o siestě, kdy si pod dřevěnou pergolou spolu se dvěma labradory vychutnávám popíjení silné černé kávy... poobědvala jsem cukety plněné směsí ricotty a zapečené, které jsem včera dostala od paní Štůbové na ochutnanou... donesla je v okamžiku, když jsem zrovna prostřela... a tak se krásně hodily na můj dnešní „výlet“ ve vlastních stopách, kousek severně (hle, začínám se orientovat i ve světových stranách! to vnitřní pozorování přináší překvapivé vedlejší účinky) nad "mou" samotou u lesa, kde jsem byla dosud a kam se zítra ještě na pár dní vrátím... ale pro změnu ne do mého minibytečku, který jsem dostala náhradou za pokojík, který jsem bookovala původně, a který byl jakousi záhadou již obsazený, ale právě tam, do onoho pokojíku, který měl být původně mým místem zastavení... prostě douzavřu jeden kruh... nebo tak nějak...

... když jsem dnes dopoledne před rozloučením a zamáváním spolu s "A domani!/uvidíme se zítra", vracela talířek od zapečených cuket, donesla jsem na oplátku na ochutnání můj koláč podle mého originálního receptu „nahaž do mísy to, co ti srdce poradí“... bez cukru, s medem, bez vajíček a všech běžně používaných ingrediencí, bez kterých, jak někteří věří, nelze dobrý koláč upéct... „Complimenti!!!“ vykřikla paní Štůbová s plnou pusou... „To se ti povedlo... a nejsou tam vajíčka... cože?? žádná mouka, ani kvasnice?? Jak je to možné??“ ... no jo, už je to tak... je to možné... a nejen upéct výborný koláč bez vajíček a prášku do pečiva... na světě existuje spousta cest a možností pro cokoliv, co srdce radí... jen se nesmíme bránit prozkoumat neznámé... a zkusit třeba to, co známe, udělat trochu jinak... můžeme to pokazit, ale také můžeme získat nejbáječnější recept na světě...

... v těch dvou uplynulých týdnech, co jsem na Sardinii, díky klidu a prostoru, kterého tady jde najít velká kvanta, i přes to, že je druhá půlka července a pokud se jeden nežene na pláž hned v poledne, ale počká na nejhezčí světlo a příjemný vzduch, které se pomalu začnou rozprostírat v pozdním odpoledni... siestu si vychutná buď příjemným šlofíkem, jak jsem to v prvních dnech praktikovala i já... protože ten čerstvý vzduch a ničím nerušené zvuky přírody byly prostě silnou náloží... v dalších dnech už jsem čas šlofíku začala využívat jinak... tělo načerpalo zásoby, které potřebovalo zřejmě doplnit na další trať, a spolu s vybídnutím svého asi vnitřního já jsem se začala věnovat lehkým meditacím... třeba jen sezení a pozorování... jen pozorování právě probíhaného okamžiku... bytí bez myšlení...

... mám ráda meditovat rovnou spolu s životem, třeba v ulicích, u kávy... kdekoliv... a trochu jinak... jak mě trochu možná znáte... ale když mám teď prostor a příležitost a taky čas, který mohu využít k novým objevům, vyzkoušela jsem tohle a spolu s yogou a stravou, kterou jsem připravovala také podle vnitřního vedení, jsem si vlastně vykonstruoovala jakýsi osobní retreat na posílení napojení se na vlastní já... no, vida, to jsem ani nečekala... a jak se mi to líbilo... cítím se jako po pobytu na nějakém odlehlém ostrově v indonésii... nebo jiném místě, kam se jezdí za sebepoznáním... člověk nemusí jezdit daleko, ale rozhodně jezdit podle hlasu srdce... i když mozek někdy protestuje...

... někdy jsou na cestě (k osobnímu poznání) fáze, kdy se rozhodujeme, co je pro nás to pravé... opravdu, co si mohu vzít z téhle cesty...? je správné, že i když jsem se octl/a na zcela novém místě, netoužím po tom hned se rozběhnout a za každou cenu se vrhnout do objevování nového prostředí, ale prostě jen tak v tom "novém" být? ... propojit se s neznámou energií a naslouchat, co mi může pošeptat?

... někdy v prostředí, kde to známe, takové odpovědi neuslyšíme, protože jsme s místem příliš propojení... i to může být cíl cestování... nemusí to být nutně návštěva každé (i když rozhodně nádherné) zajímavosti... tu si třeba můžeme schovat na později... na ty prodloužené dny... týdny... měsíce? ... snažil se mě nahlodat můj mozek otázkami, proč jsem se prostě „nedokopala“ navštívit například údajně nádherný výběžek Capo Caccia... za téměř 14 dní?! pouhých 15km cesty...??! ... prostě nenavštívila, i když jsem tam párkrát měla namířeno... to místo slibuje nahlédnutí do nádherných krápníkových jeskyní... a pohled z útesu vypínajícího se desítky metrů nad mořem... maják... nic... místo toho jsem odpoledne co odpoledne trávila na několika přilehlých plážích... většinou vylidněných... počkala na západ slunce a počítala rozsvicující se hvězdy na obloze... protože to pro mě byla nádherná výprava za poznáním... bzučení cikád, kouzelné vůně mediteránské přírody, ticho... zvláštní atmosféra... silná energie... ... většinu dní a večerů jsem strávila přesně tak... s pár výjimkami, kdy jsem se večer procházela historickými uličkami pirátského Alghera a nasávání místního rušného života... a jako bonus jsem dostala jedno báječné náhodné setkání, které mi možná pomůže v otevření dveří k mému dalšímu velkému snu (v předchozím příspěvku)...

... můj osobní retreat se tedy dnes ráno ukončil a na jednu noc se od Štůbovic vzdálím, protože všechny pokojíky jsou pro dnešní den obsazené a je to vlastně dobře, udělá se tlustá čára a začne se další fáze mého sardeňského dobrodružství... protože tady ještě rozhodně nějaký ten den (ha ha... opravdu jen "den"?) zůstanu... ... zvolila jsem úmyslně první místo mého pobytu, aby se vše začalo jako "na novo" a také chci znovu navštívit pláž Porto Palmas, která je kousek odsud a která byla první, co jsem na Sardinii viděla a co mi opravdu učarovala...

... takže teď, přesně po 14ti dnech, kdy jsem se tady octla poprvé, se cítím jako bych tady vlastně byla odjakživa... mám ten samý pokoj s koupelnou, které vévodí monstrózní sprchový box jako nějaký oltář... když jsem se tu octla poprvé, byla jsem trochu rozrušená... co tady zase dělám? Co tu dělá tak šílený sprcháč? Jak tomuhle někdo může dát na bookingu perfektní hodnocení?? ... už vím... nejde o sprcháč... jde o to, jak se tady člověk cítí... a jak se obecně člověk cítí... podle toho taky vnímá... buď důležitosti, nebo nedůležitosti...

... z Ischie jsem odjížděla moc ráda, i nerada... mám to tam doopravdy ráda, ale teď je tam hodně lidí a já jsem toužila podívat se dál... udělat nějaký výlet... to, co bylo a ještě stále je poutem, kvůli kterému bych se snad nového objevování vzdala, i když mě k tomu nikdo nenutil a i když se mi tolik chtělo vyjet na nějaký výlet... byly - jsou - ty kouzelné oči... hahaha... jedny kouzelné oči... ... jak se praví v Jíst meditovat milovat... "... ztratit balanc pro lásku je někdy dobré..." ... jo, to je pravda... ale jak poznat, co je trochu a co je moc?... abychom se zase neztratili úplně...? ... abychom se neponořili do příběhu příliš intenzivně a nepostřehli, že to příliš „dřeme“...

... že to bude žít, i když se na chvíli vzdálíme... i když si půjdeme po svých... vždyť to dobře vím... nadechnout, vydechnout... příliv, oliv... přirozený rytmus života... jaro léto podzim zima... žij a nech žít... stejně je to i s láskou... co člověk příliš tlačí, čeho se drží jako štěnice, to prostě nepřežije... to nemůže dýchat a bez vzduchu všechno živé zahyne... a láska je jedním z nejživějších organismů na světě... to jen člověk na to často zapomíná a pak zapomíná i sám na sebe...

... láska je ta nejbáječnější věc, co se nám tady na zemi může přihodit... to je jisté... je nadevše potřebná a důležitá... a nejen sebeláska... láska k tomu, co děláme... směru, kterým se ubíráme... láska k rodině... k místu... ale i láska k někomu, ke druhé osobě... vždyť se na nás podívejte... ... tolik umění vzniklo ve jménu lásky, básně, romány, filmy... obrazy... budovy, paláce, divy světa... tak velkolepá síla to je... možná... že i ty pyramidy nakonec vznikly jinak, než se vědci domnívají... kdo ví? ... já vím jen to, že tahle síla, když v mém životě chybí, je to opravdu jako kdyby ten nejlepší kuchař zapomněl do báječného pokrmu přidat to základní... sůl... "...bez soli to nikdy nebude ono..." zase se obracím na naše zlaté české pohádky...

... bezednou slánku nosím pořád u sebe... ale nejednou se mi stalo, že jsem doslova „přesolila“... neboli, že jsem ztratila svůj balanc... ale doslova... moc jsem se upnula na myšlenku, že tohle je to pravé a že pro to udělám cokoliv... nedala jsem sama sobě prostor... na ten nádech a výdech... prostor na to, abych spatřila, jestli to není jen má představa, jestli je to opravdu ono... nedala jsem si čas... vrhla jsem se do toho po hlavě... a naplno, jak to já umím... i když jsem věděla, že za dveřmi čekají mé sny, které si chci splnit... a které si mám splnit... nic, ty dveře jsem zabouchla a naplno se vrhla do toho "solení"... a přesolila jsem...

... protože bez toho nádechu a výdechu a pokračování ve své cestě jsem nemohla postřehnout, že to, co vařím, vlastně vůbec není podle mé chuti...

... láska je to první, co nás obejme, když přijdeme na svět... a chceme jí být objatí po celý život... a proto to někdy tak "dřeme"... a jsou i tací, kteří říkají, že lásku nepotřebují a to zas jen proto, že se bojí... možná se bojí, že taky přesolí... ale upřímně, je lepší přesolit a polévku vylít a začít vařit na novo, než jíst neslané... vždyť tím si tříbíme chutě... ... a tak... se teď v průběhu vaření výborného pokrmu, kdy má duše žádala „nádech“, konečně událo to, že jsem sbalila svá fidlátka a odjela... řekla si, že když zmírníme plamen, ono to nevychladne... pokud to má být ono... ale hlavně to zase nepřesolit... hlavně to nedřít... ha ha ha... má duše volala po výletu už déle a já se zase bála... a teď jsem konečně tady! další velký krok... ... vidíte, i po té, co člověk napíše různé knihy a prochází různými fázemi osobního rozvoje, se má pořád co učit... zrovna mi někdo nedávno psal, jestli má před cestou vyřešit nějaký problém z minulosti a pak se vydat na cestu, nebo nečekat a prostě jet a vyřešit ho cestou... samozřejmě záleží... ale obecně... čekat, až něco vyřešíme a pak jet... to taky můžeme čekat celý život, protože celý život je cestou, kdy budeme zdolávat nové zkoušky a možná otevírat další zavřené dveře od minulosti, do kterých je třeba pustit světlo... a právě v tom nám i mnohé cesty pomohou...

... a ještě zpátky k mé polévce... duše toho, kdo vaří se mnou volá po tom věnovat se své profesi a jít ve své cestě... která nyní nedovoluje to, abychom jeli na výlet společně... tak to je... má duše volala po výletu... a je to tak dobře... získáme víc prostoru, vzdálených ingrediencí, co můžeme do pokrmu přihodit... tím může jeho chuť nabýt na zajímavosti... jestli je ta pravá... a nebo... taky může plamen jednoduše uhasnout... jenže ten může uhasnout i v případě, že kolem něj budeme pořád starostlivě poskakovat... a s tím navíc plamen v naší duši... plamen, co svítí na naší cestu... ... co vím jistě, že nemůžeme nechat uhasnout plamen naší duše... vyzkoušela jsem si to a upřímně... ani za nic bych to nikomu nedoporučila... nemůžeme se vychylovat z balancu na tolik, že se převrátíme docela naruby... co je pravé, to vytrvá... to nic nezničí... to nic neuhasí... to naopak všechny kroky vedené naším srdcem posílí...

... a tak jsem teď tady... poznávám další kouty naší krásné země... i když zatím na tak malinkatém kousíčku... ale vlastně... i tenhle malinkatý kousíček je doopravdy velkým mílovým krokem... v tom, co je nejdůležitější... v životě vedeném podle hlasu srdce... nejen ke svým snům... ale k sobě samotnému... krokem, který jsem se trochu bála udělat... abych něco neztratila... něco, co je pro mě hodně cenné... ale o co bych se potom chtěla dělit s ostatními?... jakou zajímavou neotřelou chuť bych chtěla přidat do pokrmu, když bych sama sebe docela poztrácela?...

... tak se pro dnešek loučím... kávová siesta je u konce... jsem ráda, že jsem si tak "nahlas" skrze písmenka zapřemýšlela... teď se mi tu bude cestovat ještě lehčeji... loučím se ze zvláštního ostrova, který všem ze srdce doporučuju navštívit... klidně i o samotě... je tu pestrá společnost... co otevírá nové prostory, nové obzory, možná i dveře od dalších velkých snů... jak ve dne, tak i v noci... ... P.S. Ještě jsem zapomněla zmínit, že včera po západu slunce, když jsem v úžasu pozorovala barvy mořské hladiny, usazená na kameni jako mořská panna a zrovna uvažovala o tom „solení“, začali na obzoru skákat delfíni... a vidět takového delfína, to je vždycky dobré znamení... a nebyl tam jen jeden... ... PP.S. Včera byl jeden z těch večerů věnovaných Algheru... trocha ruchu a šumu pro kontrast... a také proto, že v mém zápisniku zbyla poslední volná stránka... také znamení... jedna fáze cesty se definitivně uzavírá... jak mě tohle načasování a víra ve znamení baví... a děje se to každému z nás... jen tomu musíme chtít věřit...

... šla jsem tedy do knihkupectví, kde jsem předchozího týdne objevila onu knihu o Neapoli, co mi v mnohém také zostřila vidění a rozšifrovala nějaké odpovědi... kroky mě tam dovedly jako poslepu... vlastně jsem netušila, kde se ono knihkupectví nachází... ale ono si mě našlo... když jsem se pak octla na jeho prahu, bylo zase něco před půlnocí a na dotaz, jestli mají nějaké notýsky, mi sympatická slečna donesla notýsek, jehož obálku zdobí obrázek jako namalovaný vodovkami... létající balóny... naivní barvy... obloha s růžovými obláčky... jako pro dítě z první třídy... a hlavně velký nápis na obálce:

FOLLOW YOUR DREAMS THEY KNOW THE WAY/ NÁSLEDUJ SVÉ SNY, ONY ZNAJÍ CESTU


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon