DENÍK ZE SARDINIE 5.



... krásný den... všem pro radost... sdílím další zápisky ze spontánního dobrodružství na kouzelném ostrově jménem Sardinie... které vznikly včera...

... další pondělí... Sardinie, venkov... otevřená chlívková dvířka... dávám si siestu po snídani... dnes jsem od paní Štůbové dostala přikázáno, že musím ochutnat všechny tři druhy domácích koláčů... s nutellou, s marmeládou, citronový... které sama upekla... „Fai brava! Málo jíš, ještě pak až se vrátíš domů, si budou myslet, že jsme tě tu drželi hlady... koukej to všechno sníst.“ ... a tak to mám... italské mamma se neodmlouvá... poslušně jsem začala ochutnávat... nejdřív marmeládový... s tajným plánem, že zbytek si odnesu do svého chlívkového apartmánku pod rouškou toho, že to sním později a nedá se nic dělat, budu muset těmi báječnými výtvory obdarovat nějaká zvířátka po cestě na pláž...

... nedávno jsem dočetla báječnou knihu Mistrem sobě od M. Ruize, kde se mi zase potvrzovalo, že s mým způsobem myšlení je všechno v pořádku a kde jsem si připomenula moc důležité věci... byla tam zmínka i přesně o takovém případě... ... byl tam příklad babičky, co pokaždé nutila vnukovi sníst všechno, co má na talíři... jinak se bude zlobit, nebo bude smutná... když vnuk dospěl, nechtěl babičku rozzlobit a rozesmutnit, i když už byl za fází, kdy poslušně všechno snědl... a tak, řešení pro obě strany nejlepší, jak praví autor... je říct babičce, jak je to dobré a nenápadně se obsahu na talíři zbavit jiným způsobem, než že ho nandáme do našeho žaludku... tohle jsem si dnes připomněla a ta „moje momentální sardeňská babička“ měla velkou radost, jak mi chutná a že mě může tak dobře nakrmit... jen věřím, že zítra k těm koláčům nepřibude třeba kus selátka...

... je to už víc, jak týden, co jsem tady přistála a náhodou se ke mě namanul tenhle byteček... včera odpoledne dorazila vedle rodina z Neapole... snad osud, nebo co... z Neapole jsem se teď úmyslně uchýlila do klidu, jenže Vesmír to chce asi jinak, takže Neapol poslal za mnou... a to nejen na stránkách knihy ONLY IN NAPLES, kterou jsem "náhodou" před pár dny objevila v jednom knihkupectví ... učím se... abych si i přes věhlasný neapolský šum a ruch dál vychutnávala čistotu přírody a zvuk cikád, i když odvedle slyším vrzání židlí a netlumené volume hlasů... ... je to zkouška, nesoustředit na nepodstatné detaily... klid je dobrý... ale život přece taky chvíli nepostojí... a úplně neutichne... to pak už utichneme napořád... a tak, dokud jsme tady... je třeba se projevovat... i nahlas... já vím... a toho klidu jsem si tu za těch dost dní vlastně pěkně užila... život zavelel, že chce být už zase slyšet...

... a tak... jsem včera večer vyrazila na procházku a sklenku vína do Alghera... v uplynulých dnech jsem se držela jen v té přírodě... chtěla jsem se stoprocentně napojit na její zvuk, nevnímat žádné jiné kulisy, než ty, co stvořila ona... žádné domy, než těch pár, ve kterých tu bydlí místní a které pronajímají... žádné zbytečnosti navíc... ... ale včera něco řeklo: teď je čas se zase napojit... všeho moc škodí, ne?

... včera odpoledne jsem podruhé navštívila pláž Porto Ferro, kterou jsem objevila před pár dny... úchvatná... tolik prostoru... barva písku do oranžova díky obsahu železa (ferro)... a k mému nemalému údivu... surfaři... opravdoví surfaři oblečení do černých sexy neoprenů... pádlujících pažemi na bílých prknech, které dovolují nechat se vést na vlnách... ... netušila jsem, že i TOHLE se tady nachází... a dokonce tam, kde se zrovna nacházím já... ... včera, i proto, že byla neděle a neděle je v Itálii známkou rodinných sešlostí, vypravila jsem se odpoledne znovu na Porto Ferro, která svými několika kilometry naznačila možnost, že tam bude dost místa i pro mě... bylo... a tentokrát nefoukal ani takový vítr a tak na vlnách nebalancovalo tolik surfařů, abych mohla pokračovat ve svém pozorování, ale za to se dalo do těch vln skočit a nechat jimi pohupovat pro změnu své tělo... své myšlenky... být... a plynout si v tom neohraničeném modrém prostoru... ... západ slunce byl nádherný a po něm, i když v příjemném bárku u pláže začala hrát velmi příjemná hudba a atmosféra (včetně těch surfařů, některých dokonce STÁLE ještě oblečených v neoprenech – vůbec, napadá mě, proč muži – někteří – rovnou nechodí v neoprenech??) přímo vybízela se zastavit na skleničku tam, mi cosi radilo, že DNES je ten pravý čas projít se znovu v Algheru... no tak tedy ano... ... v autě jsem si místo kraťasů oblekla volné kalhoty, úzké tričko nad pupík a místo žabek mé milované gladiátorky z Říma... ti, co četli Roma mi Amor ví, že tyhle boty jsou opravdu kouzelné... a že když je mám na nohou, dějí se často velké zázraky... a vyrazila do Alghera...

... tak ráda projíždím opuštěnými silničkami v téhle oblasti... co je přírodní rezervací... rychlost nepřekročí 50km/h... mám oči na stopkách, abych se nesetkala tváří v tvář s dalším pruhatým čuníkem, co by se rozhodl přejít mi přes cestu... vždycky v duchu prosím všechny zvířátka, ať zůstanou ve svých pelíšcích... a oni zůstávají... ... v Algheru jsem zaparkovala u promenády u moře, před přístavem... jako znalec, jako místní... jako bych tam nebyla potřetí v životě... ... první sklenku vychutnala v bárku na via Barcelona... pozorovala jsem důchodce rozesazené v hloučcích po lavičkách, signory nedělně nastrojené... pozorovala jsem, jak si tam ten nedělní večer krásně plyne a byla vděčná, že i já mohu být součástí... ... a pak, procházka, toulání se v uličkách starého města... namířím rovnou na hradby... a mezi hloučkem lidí zahlédnu slečnu, která také sama ležela kousek dál ode mě toho odpoledne v Porto Ferro... jaká to nádoda... pomyslela jsem si... jaká souhra okolností... mezi tolika lidmi a tolika místy narazím zas na toho saméo člověka... ... synchronicita, nazývají to v různých knihách... znamení, že věci plynou ve správném směru...

... předešla jsem slečnu, usmála se pro sebe... a zahnula za další roh... ... octla jsem se na náměstíčku, kterému vévodil skvostný kostel... s dveřmi dokořán... ale... na to jsem si všimla ještě jiných otevřených dveří lákajících k zastavení... jiný „svatostánek“... nádherný španělský bárek s venkovním posezením vyrobeným z dřevěných bedýnek... příjemným světlem... zasazený do zátiší, které se často nachází ve filmech... a nebo taky hodně často v Itálii... a volba byla jasná... ... nechala jsem kostelní dveře otevřené bez nahlédnutí a zamířila do otevřené náruče vstříc další vychlazené sklence sardeňského vínka a pozorování života na ulici...

... byl volný jen jeden stoleček... hurá, přesně pro mě... mrkla jsem do menu, ještě ve stoje... a mezitím se u stolečku vyloupla nějaká slečna a posadila se s úsměvem na jednu volnou bedýnku... "sorry...", omluvila jsem se, neb jsem vyrozuměla, že to místo už je obsazené a ona si jen byla objednat uvnitř... a teď zřejmě přijde její přítel nebo kamarádka, co si ještě vybírá... „Můžeš si přisednout, jestli chceš... jsem tu taky sama...,“ usmála se na mě vzápětí a perfektní angličtinou mě pozvala ke svému stolu... ... a já měla radost... měla jsem dnešního večera náladu si s někým prohodit pár slov... popovídat... třeba i vypít skleničku vínka... a tak jsem přisedla... ... objednala jsem si bruschetu s prosciutem – zmínila jsem, že maso normálně nejím, ale když tělo zavelí, nebráním se a s chutí vychutnám a tady tělo k mému překvapení, velí docela často... a místní bílé vínko... ... když mi mou sklenku přinesli, přiťukla jsem si s usměvavou slečnou... „Jsi tu na prázdninách?“ začala jsem, protože sedět s někým u stolu potichu mi přijde divné a také, není přece náhoda, že potkáte samotnou osobu, na stejném místě a zbydou na vás právě dvě poslední volné židle... příležitost... si popovídat... a třeba se něco zajímavého dozvědět... „Jo jo, ty taky?“... slečna určitě nebyla z Itálie, protože se očividně držela s hovorem trochu zpátky... za to já, posílená a poučená 2,5 lety žitím v jižní Itálii, jsem byla sdílnost sama... „Taky, tak nějak, spontánní výlet... žiju na jihu Itálie, ale tam je to teď hodně plné a chtěla jsem navštívit nové místo... a tak jsem tady... odkud jsi ty?“... „Žiju v New Yorku...“... ... a tady se vrátím do dopoledne toho dne...

... to dopoledne jsem si kromě jiných věcí, v mém čase „vyhrazeném“ internetu, řekla, že zahájím akci „najít to pravé nakladatelství pro vydávání mých knih celosvětově...“... a teď to přijde... se sídlem na Manhattanu... ... ti z vás, kteří byli na křtu Roma mi Amor v Praze, před měsícem, zhruba... ví o mém dalším velkém přání... dokonce jsem ho tam vyřkla nahlas... že brzy pokřtím svou knihu v angličtině na Manhattanu... a když se pro něco rozhodneme, musíme pro to taky začít něco dělat... kromě toho, že se kniha do angličtiny překládá a během krátké chvíle bude hotová, je třeba najít cestu, kam tu knihu poslat, koho oslovit... jak se to vlastně za hranicemi dělá? ... a tak jsem se do toho včera dopoledne pustila... a po zhruba hodině pročítání návodů a informací na stránkách různých literárních agentur se sídlem na Manhattanu jsem si řekla: „Tak takhle ne... tohle je úplná nuda... to vůbec není legrace a je to prostě nuda... to musí být jinak...“... zaklapla jsem notebook s dalšími články o tom „jak podepsat smlouvu s tím a tím nakladatelstvím“... a podívala se do modrého otevřeného bezbřehého nebe nad hlavou... „Opravdu mě tohle baví? Opravdu tohle ve mě vzbuzuje nadšení?" zeptala jsem se svého srdce... "Ne... to je hrozně technické, bez špetky kouzla... sterilní... nevím, jako naprogramované... musí se to přihodit magicky... musím někoho potkat...“ a to přání jsem vyslala do nebe a cikády mi na to přitakaly... ... potom odpoledne na pláži jsem o tom přání přemýšlela... nechala si v mysli proplouvat různé obrázky, pocity ohledně toho, jak by to mělo vypadat... jak se k takové věci nachomejtnu...?

... kniha, která se překládá, a se kterou na zahraniční trh vykročím, je Můžeš vše, co chceš... vím, že je to dobrá kniha... vím, že to jde... a vím, že se u toho, během celé cesty chci bavit... že si to chci užívat.... a žasnout jako malé dítě... musí to přijít odjinud... spontánně... cesta se otevře jiným způsobem... ... a s tím pocitem jsem pak to odpoledne byla... a nechávala rodit novou vizi...

... po tom, co mi slečna ve španělském bárku řekla, že žije v New Yorku, jsem se musela zasmát... ... když jsem přecházela náměstíčko od onoho kostela směrem k bárku, kde jsem v ten moment seděla, míjela jsem kluka, co měl na tričku nápis NEW YORK... a já se jen usmála a pomyslela si: „Já vím... už na tom tvořím... jdu si na to připít...“ a to se mi líbilo... to bylo kouzelné... ... a o pár minut později jsem tam seděla a naproti mě člověk z NEW YORKU... ... nakonec jsme se rozpovídaly... slečna byla původně z Ruska, ale od mala snila o tom, že bude žít v zahraničí, když studovala, vypravila se na půlroční pobyt do New Yorku a už tam zůstala....

"To město je jako film... Kolikrát třeba večer sedím u řeky a koukám na skyline... a jen žasnu. To město, i když se mění, a i ve čtvrtích, které ještě před lety patřily jen umělcům a místnímu životu, dnes rostou drahé apartamenty a skleněné budovy, a ti, co tam dřív žili, si dál bydlení na takových místech dovolit nemohou, stále mu jeho duše zůstává... Často v metru potkávám slavné osobnosti... Je to jako být stále v ději... Pořád se něco děje... Bydlím v Brooklynu a doslova přes ulici... jako je třeba támhle ten kostel (přece se kostel dostal ke slovu), je jeden klub, takový malý, místní... a před pár týdny jsem zjistila, že večer před tím (já to nevěděla!) tam hrála jako dj Bjork... takové věci se tam dějí běžně..." rozpovídala se na mou otázku, jaký je život v New Yorku?

... totiž, výlet do New Yorku je mým dalším velkým snem... ale... jednou jsem si slíbila, že do New Yorku nepojedu jen tak jako turista, že počkám... že si to nechám až na okamžik, dobu, kdy tam pojedu coby spisovatelka... rovnou s knihou, kterou mi tam vydají... to jsem si prostě před hodně lety řekla... proto jsem New York, ačkoliv o něm sním už hodně dlouhé roky, ještě nenavštívila... ne jako turistka... ale jako spisovatelka... znělo přání... ... a tohle přání jsem svěřila i slečně, co se na oplátku zajímala o to, co dělám já... „Možná znám lidi, co znají lidi v nějakém nakladatelství v New Yorku... mám přátele novináře... sama pracuju jako účetní... a tak znám spoustu umělců... malířů, spisovatelů... v New Yorku totiž žijí dva druhy lidí... umělci, co mají čas, ale nemají peníze a pak ti, co pracujou v byznys sféře, ale ti zase nemají čas... nejlepší je být prostě bohatý a žít v New Yorku... „ „A nebo... dělat, co tě baví a být bohatý...“ řekla jsem s úsměvem já... „No... to by bylo krásné... ale ... já si třeba díky tomu, co dělám můžu dovolit takovéhle výlety... vlastně mě baví to, co dělám... jen mě nebaví ty hodiny... pracuju někdy až do půlnoci... a možná se prostě jen nechci rozhoupat pro změnu... a možná mi to vlastně vyhovuje... to bych to asi už tolik let nedělala.... každopádně... se poptám...“ ... a bylo to tam...

... to ráno jsem si pomyslela na to, že mé přání se zhmotní jinak... že nepůjdu klasickou cestou... ale že do toho chci zapojit magii a kouzla a zázraky... co vás přesunou světelnou rychlostí na místo, kde si přejete být... protože život je příliš krásný na to, abychom ho trávili něčím, co nás nebaví... co není ONO... co nemá šťávu... ... a tak... i když nevím, jak tohle dopadne... už jen to, že se to stalo, je pro mě důkazem, že kudy namíříme svou energii, svou mysl, tudy se náš život bude ubírat... kouzelně...

... když jsme se potom, po další skleničce a 2 hodinách povídání loučily, Irina, tak se jmenovala, řekla: „Kdo ví... třeba díky tomuhle setkání vyhraješ jednou Pullitzerovu cenu...“ a smála se... ... já jsem se smála taky... všemu... tomu, kde teď jsem, jakou „náhodou“ tady jsem ... a tak... a to vlastně ani přesně nevím, za co se ta cena vyhrává... no, asi to bude za knížky... vždyť víte... informace, těma neoplývám... ale když dojde na kouzla... tak to je moje parketa...

„Já ani nemusím vyhrát žádnou cenu... jde mi o to, aby se ty knihy rozšířily i za hranice mé vlasti, aby pomáhaly dalším lidem věřit, že mohou hodně věcí, že se mohou smát a radovat a jít prostě tudy, kudy si přejí... to je mým smyslem... smyslem toho, proč píšu... to mi udělá největší radost... a tak, jestli opravdu můžeš a můžeš to udělat, přeptej se svých známých... opravdu... jaká je to náhoda, že jsme se tady takhle právě teď setkaly...“ „Určitě... zeptám... a pak, až dorazíš do New Yorku, půjdeme na nějakou párty, ukážu ti má oblíbená místa... jestli tam nebudeš mít jiné kamarády...“ „Zatím nemám...“ zasmála jsem se... "budu tam poprvé..." ... a určitě ne naposled... pomyslela jsem si pro sebe a pak jsme se rozloučily... zamávaly si na cestu... a já se vydala ke svému autu... a ona ke svému hotelu...

... po cestě jsem si ještě dala zmrzlinu, na kterou jsem vlastně měla namířeno před tím... ale tahle holka mi překazila plán... a jak jsem byla ráda... ta zmrzlina chutnala... v jednu po půlnoci... po imaginárním výletě do města mých snů... a dotknutí se zlehka mého dalšího velkého přání... ještě sladčeji a báječněji, než obvykle italská zmrzlina chutná... ... P.S. Opravdu... tam, kde by jste to logikou nevymysleli, nenaplánovali... můžete otevřít dveře, o kterých si sníte... jen dělat věci s radostí, říct si, že chcete, aby jste se u toho bavili, aby vás to bavilo, aby to byla zábava... a jít do toho po svém... tak jak vám sedí... ne tak, jak se to běžně dělá... vy to udělejte tak, tak to chcete udělat vy... protože tohle je váš život.... a vy si kreslíte svá vlastní pravidla... ... PP.S. Vždyť jsem to říkala... ty gladiátorky jsou opravdu kouzelné... až poletím do New Yorku, rozhodně letí se mnou! ... a tohle je už teď jisté...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon