DENÍK ZE SARDINIE 4.



... krásné dopoledne... k vaší kávě... sdílím... od stolku s kávou mou, včerejší zápisky z ostrova, který mě čím dál víc překvapuje a učarovává... ... čtvrtek... čtvrtek? opravdu? tak tedy ano... je asi čtvrtek... a každopádně, jsem na Sardinii... ... opět, siesta... už několik dní jsem neposlouchala žádnou hudbu... nechci to ředit... hudba prostředí, kde se právě nacházím, je geniální... nadčasová... relaxační, dobíjecí, inspirující... hudba přírody... jak jinak... hudba, jež nás automaticky dobíjí... pomáhá napojit se na sebe... hudba, kterou když se příliš času nacházíme jen ve městech, jen tam, kde jí nejde slyšet, chybí nám... chybí našemu já... duši, co umí létat... co nám poradí, jak na to... jen jí musíme dát příležitost napojit se... osvěžit se... spočinout a odpočinout...

... a tak tu jsem... káva na stole... po dalším lehkém obědě... cuketa, trochu cibule, rajčata a fazole... trošku pecorina... trošku místního vína... nechat vařit intuici... a je to jako z michelinské restaurace... ... paní Štůbová mi právě přinesla čisté ručníky a spolu s nimi zprávu, že můžu zůstat až do 27. července... což je od teď ještě 14 dní... ha ha ha... u snídaně jsem se spontánně zeptala na další možnost prodloužení mého venkovského pobytu... kam chvátat? ... probudila jsem se totiž zase vyspalá jako mimino... do úterý je málo... zavelela moje duše... paní Štůbová si nebyla jistá... a teď mi přinesla tu parádní novinu... no, tak uvidíme... ještě 14 dní? ... každopádně... potvrdila jsem zatím, že zůstávám do příští soboty... hahaha...

... včera po siestě jsem měla ZNOVU namířeno na Capo Caccia... onen krásný výběžek na útesu této přírodní rezervace... a na oné křižovatce, kde jsem měla odbočit, jsem ZNOVU zabočila nelogicky opačným směrem... Porticciolo... na místo, kde kromě rybáře a mě předešlého odpoledne i večera nikdo nebyl... když duše velí, nedá se nic dělat... na nové objevy očima je vždycky času dost... ... aby to aspoň bylo trochu jiné, zastavila jsem se v Porticciolo... na jedno cappuccino s ledem v jediném bárku uprostřed půlměsíce pláže se světlým pískem, na které i přes to, že je skoro půlka července, byla jen hrstka lidí... zaplavala v moři... a pak, hurá na „mé“ kameny... kde je voda tak čistá, že se mořské podlaží jen hemží mořskými ježky a tak si tam můžu jen namočit ty nohy jako mořská víla... a vodou osvěžovat zbytek těla... i tak mi to nevadí... zaplavu si třeba zase zítra... tohle místo je prostě ráj...

... a taky bylo... začetla jsem se do dalších stránek řecko-římských bájí... které mi přijdou šíleně kruté... a díky kterým snad i trochu víc chápu i dnešní Italy... vždyť oni na tom vyrostli... my máme taky různé báje... ale taky pohádky... ve kterých sůl vítězí nad zlatem... a ve kterých obyčejné holky s dobrým srdcem a selským rozumem získávají urozené srdce krásných Princů... hmmm, jsem tak vděčná za místo, kde jsem se narodila... za mořem si můžu popojet, ale kořeny, které živily od mala mou duši a snad i zformovaly mou osobnost, ty nic nevymění... a tak můžeme ty naše pohádková moudra šířit i za hranicemi a na oplátku se za hranicemi zase učit a připomínat to, na co se u nás třeba trochu zapomnělo...

... když se blížilo k západu slunce, překvapil mě na „mém“ místě nečekaný host... jakýsi kluk, co se asi vracel ze zátoky, co se otvírala ještě o kus dál, kam jsem dosud nenahlédla... ostrovan... un Sardó... jak by řekli tady... „Ciao, promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se, když viděl, že jsem s sebou leknutím cukla... nečekala jsem žádné návštěvníky v mé vílí zátoce... a zrovna jsem na stránkách drastických bájí byla u toho, jak zase někdo někoho krutě zabíjel... no... „Ciao, to nic...,“ usmála jsem se... a zaklapla tu hrůzostrašnou knihu... „Jsi tu na prázdninách?“ ... navázal plynule tenhle sympatický dlouhán... „No... tak nějak...“ mluvili jsme anglicky... „vydala jsem se spontánně na Sardinii z Ischie, kde teď nějaký čas žiju a kde je teď moc lidí a málo prostoru... měla jsem náladu na přesně tohle... „nic““... „Takže můžeme mluvit italiano?“ rozzářil se a pak se představil jako Nico a zůstal se mnou až do západu slunce, který jsme spolu mlčky vychutnali... ... před tím, než se Slunce naklonilo ke svému poslednímu pozdravení toho dne, jsme trochu povídali... on se narodil na jihu Sardinie, ale kvůli práci se přesunul na sever... používal hodně slov typu „kdyby“... „bylo by“ ... „bohužel“... jak už jsem v Itálii odpozorovala, že jsou lidé zvyklí používat... když jsem na otázku, co vlastně dělám, odpověděla, že píšu, nechtěl tomu věřit... „Ma dái...“ to znamená něco jako „ale jdi...“ ... možná si myslel, že se živím lovem škeblí, nebo tak něco... díky mému naprosto oddanému výrazu spokojenosti tam na vyhřátých kamenech...

„A o čem teda píšeš?“... nedala mu zvědavost... „Právě o tom, jak vyřadit ze slovníku výrazy typu kdyby, aby, bylo by a bohužel... otevírá nevídané obzory...“ ... Nico se zase zasmál, jako bych žertovala... a dodal... „No, to by bylo moc fajn, ale...“

... ha ha ha... zase to ALE.. je to jako mor... je to něco jako špatný zvyk, kterého se spousta lidí nechce zříct... snad ze zvyku, z pohodlnosti... a při tom... bez toho ALE se tak pěkně dýchá... a daleko snadněji světem létá... dál, hodně dál... až za obzor... ... „ale“ i tak to bylo příjemné setkání... popovídat si s místním, ať jsem kdekoliv, mě vždycky moc baví... je to to nejlepší, co člověk může na nějakém cizím místě zažít...

... Nico se pěkně smál a po chvíli začal sám nahlas uvažovat nad tím, že mám asi pravdu... s tím ALE a tak podobně... že on si přeje spoustu věcí, že by možná spoustu věcí změnit chtěl... ALE... že se o to možná pořádně nepokusil... že se do toho možná pořádně neopřel... protože to chce nějaké úsilí... a člověk je kolikrát líný... kolikrát nechce vyměnit to pohodlné, i když ví, že by mohl žít ještě líp... trochu jinak... líp ve smyslu toho, co lahodí jeho duši... a tak nad tím bude přemýšlet... a já z toho měla radost... třeba jsem předala zprávu dalšímu člověku a možná se mu bude líp světem létat...

... je to pravda... občas se musíme trochu „kopat“... „nakopnout“... když chceme někam popojít... dojít... něco změnit, vytvořit, dokázat... být... někdy to chce trochu úsilí, to je jasné... ALE sakra, že to stojí za to... stojí za to to, jak to potom chutná... ... taky se třeba někdy musím „kopnout“, abych zachytila nějakou inspiraci, která přijde a zase odejde, pokud jí nechám být... a to je škoda... to jsou kroky na mé cestě, díky kterým otevírám další dveře... když to nechám být... když si řeknu „ale to nemusím... proč bych to dělala... vždyť to můžu udělat zítra...“ ... a při tom mám pak radost... když zachytím něco, co sama nechci zapomenout a co třeba dalšímu připomene to důležité... ... květina, když vyroste, pokud si jí přestaneme všímat a zalévat jí, také uvadne... a tak, každou cestu je třeba zalévat dalšími kroky... ano, stojí to nějaké úsilí... ALE dostaneme tu nejlepší odměnu... šťastné srdce, co září i na ostatní...

... pak se Nico zeptal, jestli kouřím... „Ne...“ byla má odpověď... „A dobře děláš... my tady v Itálii máme spoustu zlozvyků... jako třeba kouření... kouří skoro každý... a při tom to ničemu neslouží...“ „A co jsou ty další zlozvyky?“ zajímalo mě... „Tak třeba... mamma...“... to mě rozesmálo... „Myslím si, že tohle je tu velký problém... vždyť se vůbec nejsme schopní osamostatnit... tak dobře se nám v blízkosti mamma žije, že máme problém jít si po svých... vybudovat svůj vlastní život...“... rozpovídal se...

„Takže hádám, že ty jsi na tom stejně?“... zkusila jsem... „Ne, já žiju sám... ale není tomu tak dlouho... „ smál se... a možná je to jen díky tomu, že jsem odjel na sever kvůli práci a ona je dole na jihu... kdybych zůstal tam, asi bych tak snadno z domu neodešel..." ... smáli jsme se spolu a já, i když jsem si původně tohle odpoledne chtěla užít beze slov, jen za zvuků moře a při západu slunce vyslat velké díky za nějaké věci, jsem byla nakonec moc ráda, že ten okamžik sdílím... s nějakou další duší... protože sdílet je jedna z nejhřejivějších věcí na světě... ... i když sdílíte rozhovor, kdy se vaše názory trochu liší, vždycky vás obohatí... jsme jako zrcadla... a tím se můžeme ještě lépe spatřit... upravit svůj obraz... podle toho, co jsme se zrovna dozvěděli...

... po západu slunce se Nico zvedl, rozloučili jsme se a popřáli si všechno nej do dalších dní... třeba se tu ještě setkáme... a já jsem zůstala až do soumraku... ty krásné barvy, ta neředěná energie mi mluvila přímo do srdce... a hladila... na duši... ... když bylo ještě trochu vidět, vydala jsem se ke svému autu, co čekalo nahoře nad zátokou samozřejmě zase jako poslední, kterou jsem musela přeskákat po velkých balvanech... a potom, tam nahoře, s úžasem a otevřenou pusou, hlavou zakloněnou, pozorovala ještě asi hodinu nebe... protože takové nebe jsem už hodně dlouho neviděla... nebe poseté hvězdami, třpytícími se, světélkujícími... které byly... prostě všude... úplně všude... taková nádhera! ... ... tam u nás na Ischii je to kouzelné, ale snad protože je ten ostrůvek tak malý, jsou všude nějaké domky, nějaká světla... nějací lidé... a v noci pak málo hvězd... a málo ticha... ... a přesně tohohle jsem se potřebovala nadechnout, nabažit... přímo nakrmit... hltala jsem plnými doušky... a tak čistě dětsky žasla... ... jak jednoduché je rozpomenout se na dětskou duši... na to prosté žasnutí, které vás k těm hvězdám doslova vynese, když jen popojedete kousek... kde není nic, a přece všechno... to nejdůležitější, od čeho bychom se nikdy neměli na dlouho odpojovat, vzdalovat... protože pak... se můžeme opravdu ztratit... zapomenout... jako bychom vypili nápoj zapomnění... a jen tak odpojeně být... chodit... a cítit, že nám jaksi něco chybí... ale co? ... kupujeme věci... chodíme do restaurací... vymýšlíme všechno možné... a nic... stále tam něco chybí... a při tom... je to tak jednoduché...

... napojit se... tam, kde je vše a co nic nestojí... ať je to pohled na hvězdnou oblohu, mořský horizont, procházka po lese, nebo po horách... příroda... náš domov... naše základní dobíjecí stanice...

... a tak... se dnes vypravím tím samým směrem... a nikam víc se neženu... tohle je totiž nejvíc... nejde o to navštívit tady každý kout... ujet co nejvíc kilometrů a vidět co nejvíc věcí... ale zase jako vždycky... hlavně vnímat... být... napojit se... a plynout... ve směru hlasu srdce...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon