DENÍK ZE SARDINIE 2.




SARDEŇSKÝ DENÍK... (zápisky ze včera k vaší dnešní dopolední kávě... kéž přinesou úsměv na tvář a pohladí na duši:) Krásné pondělí z dalších luhů a hájů ostrova Sardinie... jak jsem psala včera, trénuju se tady v řízení se hlasem intuice a jak už to tak bývá, nejen v pohádkách, když pustíme tuhle báječnou paní ke slovu... dějí se neuvěřitelné věci... tak tedy... ... včera po snídani, kdy jsem se seznámila s dalšími členy rodiny sympatické paní, co mě ubytovala v modrém pokoji s obrazem Archanděla Michaela na stěně, posnídala na bílé venkovní lavici spolu s koťátky, co si se mnou chtěly povídat, vyrazila jsem vstříc dalšímu dobrodružství... ... na včerejší noc jsem zabookovala pokoj v dalším domku uprostřed jiných polí a piniových hájů směrem dolů, poblíž přístavního historického městečka Alghero, které, jak jsem se zběžně dočetla, bylo v historii pod nadvládou Španělů a už ta zmínka sama o sobě mě nalákala k jeho pozdější návštěvě...

... pokoj jsem si zamluvila předešlého dne, neb jsem věděla, že ubytování u Archanděla Michaela poskytuje 100% připojení na Vesmírný internet, nebo-li 100% odpojení se ode všeho... a tudíž nebude možno vyhledat si ubytování na další den... ... jelikož svůj objevný výlet skládám podle intuice den po dni... objednala jsem si předchozího dne bydlení rovnou na dva dny dopředu... ... nahrála jsem si do hlavy zhruba mapku, jak následujícího dne do dalšího ubytování dojedu a víc se o to nestarala a užívala si na max přítomnost... do poznámky jsem na booking.com napsala, že mě mohou očekávat mezi 13-14 hodinou... abych měla dost času na kochání se po cestě, zhruba 30 km a nějaké to zastavení na nákup ovoce u místního dědy nebo spontánní šálek kávy...

... zastavila jsem se nejdřív u předchozích domácích, kde jsem předchozího dne zapomněla nabíječku na telefon a potom na tu slíbenou kávu v jakémsi zvláštním miniměstečku jménem Fertilia na pobřeží vedle Alghera, které jsem si nechala až na pozdní večer... ... protože byla neděle a zrovna jsem narazila na zřejmě místní vyhlášený bar – pizzerii – restaurant a bůhvícoještě, a protože jsem se od čtvrtka, co jsem vyrazila z Ischie a pendluju po Sardinii, živila převážně ovocem a kusy pecorina, co jsem každý den koupila v nějakém statku u cesty, zastavila jsem se na lehký sváteční oběd... ... bohužel jsem přišla moc brzy a kuchyně otvírala až za půl hodiny a to už jsem chtěla pokračovat na místo mého ubytování, dala jsem si panino se šunkou a rajčaty, co bylo k dispozici a k tomu skleničku červeného vína...

... maso nejím a víno přes den taky běžně nepiju, ale protože v životě je dobré dělat výjimky, aby to nebylo moc fádní, poslechla jsem i v tomhle případě intuici a všechno to chutnalo výborně a můj vegetariánský žaludek mi to s radostí schválil...

... doobědvala jsem akorát včas, kdy se jako zázrakem odnikud vyrojily rodiny a davy místních lidí připravených poobědvat u venkovních stolků ukrytých před vedrem ve vysokém loubí... přenechala jsem jim i své místo, vzala si jednu kávu s sebou a protože jsem měla ještě čas, popojela jsem na pobřeží, kde jsem byla odměněna výhledem na širé moře a širé útesy porostlé typickou mediteránskou zelení... vychutnala jsem za zvuků přírody svou nedělní kávu a byl čas jet se ubytovat a možná i trochu nedělní siesty... ... cestu jsem našla bez jediného zaváhání... jak se člověk spoléhá čím dál víc na svůj instinkt aniž by se příliš stresoval, aby nezabloudil a používal třeba navigaci, ten instinkt vás dobře navede...

... dorazila jsem lehce po 14 hod před stavení s omítkou okrové barvy, ukrytého mezi olivovníky, pinie, zasazené do typické rozlehlé sardeňské krajiny... v okolí bylo pár dalších domků... a k tomu přímo řev cikád a sem tam hýkání osla... a jinak nic... vůbec nic... vypla jsem motor a vyšla směrem k domu...

... pořád nic... zkusila jsem ho obejít ze všech stran, ale nenarazila na žádné známky života... zkusila jsem zvonek... nic... klepu na dveře... opatrně... za pohupující se krajkovou záclonou tuším pohyb... a pak konečně... otevřou se ještě jedny dveře za těmi, na které klepu a skrze záclonu, aniž by jí odhrnul, na mě promluví děda s několika zuby, vzezření pirátského: „Sí?“... no, nevypadá to, že by tu na mě čekali s typicky italsky otevřenou náručí... „Dobrý den,“ zahlaholím bodře, nenechám se zastrašit, jsem přece taky trochu pirát... „mám tady objednané ubytování... na dnešek... na jednu noc...?“... ... děda kouká a nic neříká... po pár vteřinách se za jeho zády objeví další postava... další muž... a vzápětí ještě jeden... všichni vypadají podobně, jen věkem se liší... co teď? ... rychle do auta? zdrhnu, než bude pozdě? cikády, ani osel mě asi nezachrání, když ještě přituhne, že jo? ...

„Mammmááááá,“... zahaleká muž, co je věkem někde uprostřed a vzápětí vykoukne z tmavé místnosti v chumlu stále ukrytém za rouškou záclony další tmavá hlava... vypadá trochu jako Helena Růžičková v roli paní Štůbové ve filmu Pane, vy jste vdova, ve scéně, kdy jí zavřou do blázince a ona se zasněným výrazem vypráví, jak někomu podřízla krk... fik! ... než stačím cokoliv udělat, ať už zmizet, nebo aspoň zahýkat... paní Štůbová – zřejmě vůdce pirátské smečky (jistěže, nefalšovaná italská mamma!) – konečně odhrne záclonu, udělá krok vpřed a promluví: „Co tady chcete?“ ... trochu mi ztuhne úsměv na obličeji a už si nejsem tak jistá, jestli jsem taky trochu pirát, a potom zopakuju to, co tady chci... chci tady bydlet, dneska, teď... teda... aspoň jsem si to myslela... ještě před pár minutama, teď si nejsem moc jistá... ... paní Štůbová kroutí hlavou... „Ale my máme plno...“ a dá ruce v bok... „To není možné... bookovala jsem předevčírem, přes booking.com, mám i potvrzení v notebooku...“ ohrazuju se, ale zároveň začínám po centimetrech nenápadně couvat ve směru svého vozu... klíče připravené v ruce... případně i možno použít jako primitivní zbraň... ... paní Štůbová chvíli přemýšlí a pak znovu promluví: „Tedy, ten booking mě štve! Tohle se mi stalo už několikrát... co s tebou uděláme?“...

... hlavně ne FIK!...

„Počkej, zavolám kamarádce odvedle, možná bude mít volno... tohle se mi stalo nedávno... to jim tedy musím říct!“ ... v té chvíli už pracovníka na booking.com lituju... ... ještě jsem se rozmýšlela, že jen požádám, jestli se můžu připojit na wi-fi a najít si kdyžtak něco jiného... ale mamma už se chopila akce a jedná...

... mezitím se ze dveří vyrojili další členové smečky... neuvěřitelné... nechápu, jestli jsou to všechno sourozenci, nebo jak to k sobě patří... každopádně je jich tam na jednu rodinu docela dost... ... paní Štůbová se za chvíli vrátí a stále s tím samým výrazem typu „fik“ mi sděluje, jaké to mám štěstí! Její kamarádka v domku vedle má volno a tak mě ubytuje tam... na snídani přijdu sem a když budu potřebovat wi-fi, tak přeběhnu okolo plotu také ke Štůbovic... no problem... ... načež mě mamma bere za loket, její zřejmě dcera má už náruč plnou povlečení a ručníků a vedou mě přes vyprahlý trávník do vedlejšího stavení... obejdeme ho a paní Štůbová otvírá klíčem, co spíš vypadá jako šroubovák, jakási dvířka jako od chlívku... jsem stále trochu ostražitá a připravená jednat... ... když se jí to po chvíli šmátrání v zarezlém zámku podaří, otevře se nám pohled do jednoduchého bytečku – nejen pokoje – ale celého malého domku i s kuchyňkou, koupelničkou, do které se sejde po pár točitých schůdcích a výhledem na malé políčko a stromy s místními švestkami...

... hned si jednu bez optání utrhnu a ochutnám... sladká... jak sladká! jako samo slunce... kašlu na to, jestli je tahle rodina pirátí a paní Štůbová jejich hlavní vůdce... tohle se zase mělo stát!

... říkala jsem si, že bych si na nějaký den mohla sehnat něco přesně takového, ale nabídky byly zatím trochu mimo rozpočet, který jsem si určila vydat za ubytování na den... a hle! ... intuice mě zavedla sem... kde jsem měla mít hezký, ale malý pokojík se snídaní... a najednou je z toho přesně to, po čem má duše právě teď toužila... jako mávnutím kouzelného proutku... za cenu, kterou jsem si přála... ... příroda, cikády, mediteránská zeleň, autentické prostředí... a dokonce můžu dojít na pěknou pláž pěšky! ... co víc si přát? ... jásám, tleskám a děkuju paní Štůbové i její dceři, které mi mezitím připravily velkou postel... jak se tu bude krásně spát... už to vidím... a ráno si skočím do obchůdku pro pár ingrediencí a upeču svůj milovaný koláč z kokosu a vloček... mé tělo už po něm touží...

... croissanty a pečivo mají v Itálii výborné, ale kromě toho, že si někdy dám i kus šunky a nějaký ten croissant, už vím, že se jimi nechci živit každý den... mám pak málo energie na tyhle objevy a hlavně, jako bych byla odpojená... od toho hlasu, co mi tak krásně radí a daruje mi takováhle překvapení... prostě je to potom vypnuté... nefunguje... a já chci fungovat a jet na téhle „zelené vlně“... co se sama dobíjí a tolik mě překvapuje...

... paní Štůbová mi ještě svěří, že normálně to nedělá, ale když cítí, že je ten člověk dobrý, přimluví se za něj a s kamarádkou se domluví... je to odpovědnost... když si pustíte do bytu cizí lidi a oni se neumí chovat... „Ale ty se tak směješ a cítím z tebe klid a mír... já ti věřím... jen co jsem tě viděla, měla jsem z tebe dobrý pocit...“ a tak vida, paní Štůbová bude nakonec ještě hodná pohádková babička... jak už to taky tak v pohádkách bývá... ty největší poklady ukryté za kabátky, pod kterými bychom je očima nehledali... a zase dostávám bonus za ten smích...

... a tak mám najednou klíče od bytečku na Sardinii... pláž, která je odsud pár desítek metrů je zase jako v ráji... bílý písek a piniový háj... bílé květy vyrůstající rovnou z písku... a i když je na ní pár malých hotýlků ukrytých za zelenými clonami, nijak mě to včera nerušilo... popošla jsem kus až tam, kde mi za zády zpívaly jen cikády... a tak jsem byla... jen tak jsem byla a chvílema četla... v mém chlívkovém domečku jsem si totiž půjčila knihu Řecko římské báje a mýty... nádherné čtení... přímo jako šité na míru...

... a večer pak slíbená procházka v Algheru... a to by bylo zase na deset stránek... snad jen... je to tam opravdu nádherné... a když jsem si po půlnoci vychutnala zmrzlinu z fíků a datlí v jedné malé uličce, objevila jsem za rohem ještě otevřené knihkupectví a v tom knihkupectví našla knihu v angličtině jménem ONLY IN NAPLES... autobiografický román... jak je tohle vůbec možné?... jen pár stránek a mé srdce se smálo... vyprávění ženy, která dorazila do Neapole, zamilovala se a už se do Ameriky nevrátila... popisuje svůj příběh tak, jak ho pochopíte opravdu, až když tam nějakou doby pobydete... protože Neapol... ta nemá obdoby... ta se musí zažít... jaké nádherné vedení a náhody mohou skládat náš život, když jim to dovolíme...

... ještě jsem zapomněla zmínit, že včera, než jsem odešla na pláž, zeptala jsem se paní Štůbové, jestli můžu zůstat noci dvě? Jistě! a tak jsem se tu dneska ráno probudila... posnídala vedle, došla pro věci na koláč, uvařila oběd... podle mého gusta, gusta mé duše i mého těla... a užila zsi aslouženou siestu...

... a teď sedím na zápraží, je 5 odpoledne, ujídám ten božský koláč, na který jsem naházela místní švestky a přidala do něj med z eukalyptu, co jsem našla taky v místním krámku... a pak zas půjdu na pláž... možná se popojedu podívat na jinou pláž v blízkosti a možná nechám i auto prostě odpočinout... vždyť nikam nechvátám...

... nikdy nikam nechvátáme... hlavní je, abychom si užili každý okamžik... plnými doušky a ne ve spěchu... v tom klidu, zastavení, správně uslyšíme hlas, co nám dobře napoví, kde čeká další zázrak... pohádková bytost... rozřešení...

... nevím, co bude za pár dní... kam mě na tomhle ostrově intuice zavede, nebo jestli se podívám i na ten vedlejší, francouzský, kde je teď na pár dní na výletě moje kamarádka a tak bychom mohly strávit pár dní pohromadě...

... ale každopádně mám už víckrát potvrzené, že když se člověk na svět směje, přichází vstříc s otevřenou náručí, dostává se mu úžasných darů i od druhých... otevírají se dveře, které by jinak možná zůstaly zavřené...