DENÍK ZE SARDINIE



... následovat hlas intuice... aneb jak se dostat tam, kam si naše srdce právě přeje... toto jsou mé úvahy a postřehy, co jsem psala včera, ale protože jsem byla bez připojení (na net), servíruju místo koláče po obědě... dnes... k nedělní siestě, inspiraci... s vůní kávy na stole... ... je siesta a já se doslova rozpouštím ve stavu hlubokého relaxu... kdesi... uprostřed polí na Sardninii... ... včera ráno jsem se vylodila z obří lodě a vyjela vstříc novému dobrodružství s otevřeným horizontem... cíl? ... objevit dosud neobjevené... prohloubit napojení se na hlas vnitřní navigace... upevnit spojenectví s intuicí, díky které se dokážeme v ten pravý moment rozhodnout správně a využívat každý okamžik na maximum, naplno a ve směru života, který nám sedí... ... nocleh na včera jsem si zabookovala předchozího dne dvě hodiny před tím, než jsem opouštěla Ischii... z Ischie se přeplavila do Neapole a odtud autem popojela do přístavu nad Římem, Civitavecchia, kde jsem se o půlnoci nalodila na jedenácti patrový trajekt s mezipřistáním v Porto Torres, kde jsem vystupovala, a který s mnoha pasažéry na palubě pokračoval až do Barcelony...

... což jsem zjistila až na palubě a je dost možné, že kdybych to zjistila dopoledne v den, kdy jsem si bookovala lístek, jela jsem do Barcelony i já... ... plavit se obří lodí do Barcelony, to je přece něco úžasného... schovávám další plán na později... tuším, že má pirátská duše mě nenechá na pokoji a já jí to budu muset splnit... a taky, nic se přece neděje náhodou...

... a zrovna tak jsem "náhodou – nenáhodou" na Sardinii... přála jsem si tenhle velký ostrov navštívit už dřív... ale nějak jsem se nemohla odhodlat... a když se letos blížila další letní sezóna a turistů na naší malé Ischii začalo viditelně přibývat... což je také pěkné, neb ostrov ožije, ale je také pěkné zažít něco nového a "náhodou – nenáhodou" mi na konci června končil pronájem domku u pláže, řekla jsem si, že tohle léto podniknu trochu na piráta a místo pronájmu dalšího místa na přeplněné Ischii rozložím svou energii, čas i peníze do objevů dalších míst... s tím, že se v tom mezidobí, pokud to budu cítit, můžu na Ischii vždycky vrátit a najít nějaký nocleh na pár dní... skvělý plán! ... včerejší ubytování mi intuice napověděla nádherně... 10 km od přístavu Porto Torres, uprostřed lesů a hájů... na samotě u lesa... kde jsem se trochu prospala po nočním putování v bdělosti na palubě trajektu a odpoledne vyrazila na pláž, kterou mi paní domácí poradila na mé přání být někde "bez lidí a bez domů"... ... a bylo to přesně ono... projížděla jsem mezi malými kopečky, krajinou podobnou té toskánské... široko daleko nikde nic, než příroda... sem tam, hodně v dálce nějaké stavení... jedno, dvě auta za nějaký čas... úzká silnička, šedý hádek se klikatil mezi vršky a já jsem řídila 40km rychlostí a s otevřenými okny a nasávala všudypřítomný relax a klid, mír... "rušené" jen vrčením cikád...

... tak tohle jsem opravdu nečekala... hodně lidí z Ischie básnilo o Sardinii... je prý nádherná!... jenže lidi toho napovídají... mě se ten ostrov zdál být na mapě moc velký a tak trochu jsem i proto jeho návštěvu odkládala... bála jsem se, že to tu bude moc „kontinentální“... moc jako tam, na zemi...příliš civilizované... ale ostrov je ostrov... potvrzuje se... nezáleží na velikosti... ostrovy jsou prostě kouzelné... a tahle Sardinie teda je...

... po cestě jsem se zastavila v jakési „vesnici“, jež sestávala z pár domků, jednoho velmi místního baru, do kterého jsem se neodvážila, a před kterým seděl na červené plastové židli tlustý děda, kterému bylo nejspíš hodně horko, protože měl rozeplou košili až po pás... a jednoho polozhaslého minikrámku s potravinami... ... potřebovala jsem koupit něco na piknik na pláž, i proto, že jsem pochopila, že tohle může být jedna z mála příležitostí si v těhle končinách k jídlu něco sehnat.... ... v krámku bylo šero a asi po minutě mě zpoza ukryté kasy pozdravil jiný děda... lekla jsem se a zeptala se, jestli má otevřeno... měl... a kromě nákupu sýra a místních rajčat... mě nakonec poprosil, jestli mluvím anglicky, protože u sebe ubytoval 2 Poláky a moc si s nimi nerozumí, protože on anglicky nemluví a oni zase nerozumí italsky a potřebuje se jich na něco zeptat...

... pomohla jsem tedy dědovi s překladem a potom málem vezla jeho synovce, který ale potřeboval na opačnou stranu, než jsem měla namířeno já... a tak musel na stopa... autobusy tady asi nejezdí... ... než jsem nastoupila do auta, zahalekal na mě nějaký muž na ulici: „Welcome to Sardinia!“ ... poděkovala jsem mu italsky, načež se rozzářil a pravil, že kdyby věděl, že mluvím italsky, řekl by to ještě srdečněji... pak se vyptal odkud jsem a pozval mě na 23. července, kdy se v Porto Torres koná jakási slavnost tance na ulici... „Jsem výborný tanečník, oléé! Užij si Sardinii!“... ... poděkovala jsem za pozvání, řekla, že tedy možná, abych mu nezkazila radost, sedla do auta a s úsměvem jako slunce na tváři, svačinou od dědy, co neumí anglicky, vyrazila vstříc dalším objevům, i když už jen toto zastavení bylo jedním velkým pokladem... ... žasla jsem dál, protože krajina pokračovala v tom samém rázu a žasla jsem ještě víc, a nahlas, když jsem dorazila na pobřeží... pláž... tak, jak si jí představuju... rozlehlý prostor... nikde nic... na kopečku hřbitov, přímo nad mořem, okolo něj nic, jen příroda a výhled na moře... kopce, prašná cesta... a písek... půlměsíc čisté harmonie s možností koupele... ve slané vodě... a večer západ slunce do moře... hotový ráj... ... Intuice drahá má, ze srdce ti děkuju, tohle bych vážně tak dobře nevymyslela... a nenaplánovala... nechávám se vést a místo plánů jen žasnu...

... na pláži jménem Porto Palmas jsem zůstala až do 10ti večer, úplně sama... prošla jsem se po prašné cestě mezi vršky a z útesu pozorovala západ slunce a čerpala do svého srdce bezbřehou harmonii... ... večer jsem dojela na soukromý děkovací rituál, na sklenku vína do Porto Torres a pak na samotu u lesa... a vzbudila se až v 10 ráno... ... po snídani jsem otevřela notebook a malou mapku místního okolí, kterou mi paní domácí věnovala a nechala se intuicí navést...

"Co teď dál? Kudy radíš, Intuice?"... ... chvíli jsem hledala různé možnosti a asi po hodině měla plán sestavený podle hlasu intuice na další 2 dny dopředu... ... na dnešní noc jsem sehnala bydlení kousek odtud... bylo uvedeno, že je možno ubytovat se až od 17ti hod... vyrazila jsem tedy kolem 13té hodiny ze samoty u lesa, kam právě najely dvě veselé italské rodiny a bylo po klidu... čas vyrazit... asi 5 min před jejich příjezdem jsem si dopsala všechny detaily k mým dvěma následujícím dnům ubytování a cesty a dopila výbornou kávu...

... rozloučila jsem se s domácími a vyrazila... původně znovu do Porto Torres na kávu a možná něco k snědku... ale po 2 min jízdy jsem zastavila, protože intuice zavelela... „Zavolej, možná už bude volno a jeď radši na další opuštěnou pláž..."... zkusila jsem to a pokoj byl opravdu už připravený a tak tu teď jsem...

... v dalším domku uprostřed polí, vzduch voní a prostorem se nese zpěv cikád... stavení působí trochu opuštěně, a to je přesně to pravé... obyčejné, bez příkras... prostě tak, jak je... žádný luxus, ale pravá krása, co si na nic nehraje... nová paní domácí je stejně srdečná a vstřícná jako jako ti předchozí... ... dostala jsem pokoj s modrým povlečením a velkým obrazem Archanděla Michaela... ležím na posteli a směju se i játry, jak by řekl Ketut z Jíst meditovat milovat... užívám siestu, nechám přejít největší vedro a zmizet největší davy z pláže, než vyrazím objevit další měsíční krajinu a další náruč harmonie pro duši... ... zavírám notebook a jdu chvíli poslouchat jen cikádí koncert, a pak, vyrazím prašnou cestou na další objevy... po cestě musím ještě objevit nějakého dědu, co mi prodá další kus ovčího sýra a pytlík rajčat, neb jsem to všechno včera s velkou chutí snědla a nezbyl ani kousek...

... a už se moc těším, jaký sardeňský obzor se mi dnes otevře... každopádně... naučit se poslouchat hlas intuice a důvěřovat mu krok za krokem přináší ty nejdelikátnější zážitky pro všechny smysly i naší duši....