DENÍK ZE SARDINIE 10.



... nádherný den všem... (upozorňuju, jak teď po sobě tenhle příspěvek znovu čtu, abych kdyžtak něco upravila, že je asi úúúplně nejdelší, co jsem kdy napsala... tak si možná k tomu uvařte pořádný kotel kávy...

... tak jsem zpátky na Ischii... včera jsem dorazila chvíli před půlnocí... na "můj" malý bláznivý ostrov... na ostrov, na který jsem přede dvěma a půl lety dorazila s jednosměrnou letenkou na pár dní... a o kterém jsem si na první pohled myslela, že "tady teda zůstanu maximálně tři dny a nazdar!"... ... a tak to bývá... u těch věcí... co se nám nakonec tolik zapíšou do srdce, něco v něm otevřou, něco nakousnou... něco díky jakési zvláštní nehmatatelné magii změní... a vy, i když tomu nerozumíte, propadnete kouzlu... dosud nepoznanému... které vůbec možná nezahrnuje věci, které jste do té doby preferovali... ale které jen možná ve vašem srdci čekaly na své otevření, oživení... já nevím... prostě... se totálně zamilujete a jste šťastní ze všeho, co se vám míhá před očima... i z toho, co jste před tím vůbec netolerovali a nevyhledávali... ... a takové věci si ještě víc uvědomíte, když se od toho, co otevřelo tyhle pocity a tohle ukryté místo ve vašem srdci, vzdálíte... když se podíváte jinam... uvědomíte si, jak vzácné je to, co jste našli... tam, kde byste to nejmíň čekali...

... my lidi doopravdy nevíme vůbec nic... a neměli bychom se vůbec snažit vlastně cokoliv vědět... já myslím a čím dál víc objevuju, že o jediné, o co bychom se měli snažit, je prostě nechat se vést tím nelogickým hlasem, co nás překvapuje svými návrhy, svými cestami, které pro nás otevírá... který nás vede k největšímu bohatství, po kterém naše srdce touží, aniž bychom to my sami "věděli"...

... moje cesta po Sardinii byla krásná... jedna další výzva, po které jsem toužila delší dobu a kterou jsem z různých důvodů oddalovala... trochu jsem se bála vyrazit jen tak sama autem na další nové místo a objevovat... tentokrát se mi ani tak nechtělo být sama, ale tušila jsem, že po tom v srdci vlastně toužím, nechtělo se mi odjíždět z Ischie i kvůli jedněm kouzelným očím, abych něco neztratila, ale zároveň se mi tolik odjet chtělo, abych třeba zase neztratila sama sebe... ... no a bylo toho víc, co se mi můj mozek snažil házet jako klacky pod nohy... abych se nepustila do dobrodružství, které může jedině rozšířit obzory... a nakonec jsem navzdory všemu odjela a zůstala na cestě 5 týdnů...

... poznala jsem nový kousíček naší Země, spoustu neuvěřitelně milých lidí, se kterými když jsem se loučila, připadala jsem si jako že se loučím s další částí mé světové rodiny... zůstanou navždy v mém srdci, i kdybychom se už nikdy neviděli... prožila jsem spoustu západů slunce a procházek po dlouhatánských plážích, kde nebyl nikdo, sklenky vínka v malých vesnicích i rušnějších městečkách s osobitým kouzlem... hovory s hvězdami a spoustu padajících hvězd a spoustu vyslaných přání... posílení v tom, že když se člověk cítí sám, stačí si pomyslet, že by si rád s někým popovídal a Vesmír to hned zařídí... posílení se v tom, že cesty obohacují... ve všech směrech... uvědomění si dalších přání a posunutí se vstříc k nim...

... po mém ubytování v Porto Scuso jsem si to namířila na malý ostrov, který je se Sardinií propojený mostem... isola S'Antioco... ostrov zhruba stejně velký jako Ischia... našla jsem ubytování na prostém statku, v prostém pokojíku... uprostřed přírody a kousek od malé zátoky, v jejímž okolí nebylo nic, než jen typicky mediteránská příroda...

... zakrslé keříky, kam jen oko dohlédne... a kromě toho... moře... a maják... maják na kameni uprostřed moře, naproti oné zátoce... magické místo... vlastně jedno z vůbec nejmagičtějších, které jsem kdy viděla...

... vracela jsem se do téhle zátoky každé odpoledne, co jsem v tom místě strávila a zůstávala až do noci, kdy se postupně na obloze začaly rozsvicovat hvězdy... ale tolik hvězd, že jsem žasla s otevřenou pusou... a pod takovou pokrývkou se teprve komunikuje s vlastním já...

... a jednoho takového večera jsem najednou ucítila... že je čas na návrat... je to legrační... návrat někam, kde momentálně ani nemáte pronajatý, nebo dokonce vlastní dům nebo byt, ale kde cítíte své "doma"... své "jedno doma"... jeden z domovů... jakési i když ne fyzické, přesto velmi opravdové "doma"... je čas na návrat na Ischii... ... když jsem se v noci vrátila na statek, začala jsem organizovat zpáteční cestu... trajekty, ubytování na Ischii na týden nebo dva před výletem do mého rodného doma, také na nějaký ten týden, než se vrátím zpátky na Ischii a po hlučném létě, kdy ostrov praská ve švech a lidé pronajímají třeba i psí boudy za nehorázné peníze, si zase pronajmu svůj domek u pláže... ... věděla jsem, že tohle období na Ischii je vůbec nejnabitější... ale i přesto - mé srdce řeklo: JEĎ.. na booking.com zbylo pár nehorázně předražených nabídek... zkusila jsem airbnb, a našla to samé, kamarádka, u které jsem mohla být, je dlouhodobě pryč a svůj byt pronajala... hmmm... zajímavé... stránka informující o všech trajektech pro změnu oznámila, že poslední trajekty, které ze Sardinie odplouvají za "normální cenu", zbývají pouze v následujících 3 dnech... ... co teď? mám jet na Ischii a bydlet tam třeba v autě na pláži? ... blbost... mám jet teď autem do Čech a v září se vrátit? pěkná představa... mohla bych se projet českou krajinou, kterou mám tak ráda... jenže... tahle představa nevyvolávala v mém srdci zdaleka takové nadšení jako představa, že už teď uvidím ten bláznivý ostrov... ta místa... ale hlavně... něco víc... to, co je jen tady... nejen jedny kouzelné oči... ale to, co mají místní lidé v očích obecně...

... byla asi 1 ráno a já jsem si řekla, že ráno moudřejší večera, naplánuju tu cestu zítra, určitě budu vědět, co mám udělat... zhasla jsem a šla spát... ... ve 3 ráno jsem rozsvítila lampičku a řekla si: "Co chceš fakt od srdce, sakra? Jet do Čech a projíždět se českou krajinou jen proto, že se jeví, že na Ischii teď nenajdeš kloudné ubytování a že se trochu bojíš toho, že tam bude opravdu tolik lidí, že to bude přespříliš, a nebo prostě na ten ostrov chceš?" "Ano, přesně to chci! a to taky udělám! vždycky existuje cesta!" řekla jsem si, něco se v mém srdci pohlo, na to jsem otevřela notebook a s tímto odhodláním znovu najela stránku airbnb... a k mému překvapení tam na mě čekala nabídka v rámci mých možností... která tam před tím nebyla... a z profilové fotky se na mě usmívaly vřelé oči jednoho z ostrovanů... ten pohled... to, co nemají oči jiných lidí... to, co spousta lidí na toto místo láká, aniž by si to možná uvědomovali... rodina... jedna velká rodina... co má srdce tak velké, že by mohla pojmout celý svět....

... jak mi řekl jeden člověk: Neapol trpěla, lidé zažili v historii hodně bídy, hlad, utrpení... a proto mají něco v srdcích, jakési pochopení, sounáležitost... která se najde na místech, u lidí, kteří to v životě neměli jen rovně nalinkované... a měl pravdu...

... zabookovala jsem ubytování v termínu, který jsem si přála na ostrově nyní strávit... zabookovala loď na pozítří... a s obrovským úsměvem na tváři a radostným srdcem šla konečně spát... ... přesně tak to mělo být... nelogické a tak úžasné... v půlce srpna na Ischii! naprosto bláznivé... "nejhorší" termín... děší se spousta místních... ha ha... a já tam do toho prostě jedu... do víru... do té nejhustější esence něčeho, co se prostě musí zažít, co ani v nejkrásnějším, nejupravenějším prostředí na světě, ani za nic nenajdete... jsem blázen... a jsem šťastná...

... když jsem se včera po dálnici z Civitavecchia, kde jsem se předchozího večera vylodila ze Sardinie, a kde jsem strávila jednu noc a prozkoumala pár ulic v dalším krásném přístavním městě, blížila k Neapoli, znovu ve mě rostl pocit "domova"... stažená okénka... vzduch... který začínal vonět mořem... ... v přístavu bylo pár lidí a kromě mě se naloďovaly další 3 auta... !! neuvěřitelné... žádný stres a přetlak, kterého jsem se bála... jen nenapodobitelná pohoda... jiná pohoda, než jakou najdete na odlehlých místech... autentická pohoda... ten rytmus Neapole... co se nedá dost dobře spoutat do slov... ... nalodění bylo hotové během 10ti minut... opravdu jsem se smála nahlas, když nás jeden z mužů pracujících na lodi navigoval mezi hloučkem lidí čekajících na nástup na loď... žádné zbytečné starosti... žádná pravidla... prostě najeď do lodi a jdi si dát kávu k číšníkovi, co ti jí připraví celým svým srdcem...

... prostě si tady tak plujete a pořád se smějete, protože vám připadá, že jste součástí nějakého filmu... bláznivého děje, který si žije svým vlastním životem...

...na lodi jsem se pohupovala v pocitu, který už ovládal celé mé srdce... zastávka na Procidě, malé sestře Ischie, která vypadá jako vystřihaná z papíru... domečky pro panenky... a pohádkové bytosti... do tmy zářil velký nasvícený kolotoč na promenádě... když jsme se k ostrovu blížili, ostrov působil, jako že slaví... slaví život a léto... nádherné období... plnosti barev, vůní, esencí...

... seděla jsem celou hodinu a půl dlouhou plavbu na horní palubě a pozorovala šňůry barevných třpytivých korálků... pobřeží zastavěné, ale tak krásné... teď, po výletě na Sardinii, ho mé oči vnímaly ještě jinak... a vplutí do malého přístavu v Ischia porto bylo opravdu jako z pohádky... malé domečky... loďky rybářské... i pár velkých trajektů... jak poklidně si tam vše pobrukovalo... žádný stres a chaos... jen otevřená náruč... jak jsem šťastná, že jsem se nenechala unéstr strachem a nemířila teď autem ve směru na sever...

... před půlnocí jsem dorazila do svého ubytování... a musela jsem se zase jen smát... ha ha ha... velká otevřená restaurace... terasa posázená květináči... bujné veselí... "Ciaaao, Katerina!" Vítá mě Ciro, můj pan domácí... v kuchařském obleku... "pojď, ukážu Ti tvůj pokoj..." a vede mě po točitých schodech do jednoho z bílých miniaturních domečků pro panenky... směju se a chci to tu všechno objemout... vůbec mi nevadí, že tady není ticho... a hvězdy tu přes světla teď nejsou vidět... do toho bouchá ohňostroj... ferra agosto, hlavní svátek léta... nevadí mi ani, že mé okno vede do jakési šachty nad restaurací... cítím vůni domácí kuchyně... jsem prostě "doma"...

"Kdyby cokoliv, jsme dole...".... mává mi Ciro a běží zpátky do kuchyně, aby nepřevařil špagety... padám na postel a brečím dojetím... já nevím, co to zase přinese, ale každopádně vím, že jsem teď na tom nejsprávnějším místě na světě... ... chtěla jsem se potom připojit k wi-fi, ale nefunguje... běžím dolů do restaurace... kde to v hrních bublá... směje se na mě krásná stará paní... "Katerina, potřebuješ něco?" ... ona také zná mé jméno?? ...ptám se po správném heslu na wi-fi... a vzápětí další žena... snad Cirova žena... osloví mě také mým křestním jménem... seběhne se ještě pár členů rodiny, aby mé přání hned vyplnili... a každý z nich mé jméno opravdu zná!! ... je tohle vůbec možné??? ... tak pro tohle jsem se chtěla vrátit...

... i když Sardine byla krásná... po "tomhle" se mi tam už prostě stýskalo... to jsem nezažila nikde jinde...

... teď píšu na schůdcích před mým panenkovským domečkem... odpoledne navštívím kamarády... Ciro mi přichystal croissant s nutellou, domácí fíky a cappuccino, kterému není rovno... a já se cítím zamilovaná do každého detailu... ještě víc, než před sardeňskou cestou... i proto to stálo za to...

... proto stojí za to podniknout čas od času nějakou tu cestu... abychom pak v ještě intenzivnějších barvách viděli to, co máme... a co naše srdce umí udělat doopravdy šťastné... ... a ano, v Neapoli umí vařit dobrou kávu, hrát fotbal srdcem... a také... podívat se na člověka tak, že už jen pro ten pohled stojí za to žít...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon