CO SI PŘEJEŠ UDĚLAT, UDĚLEJ TEĎ

Aktualizace: 1. bře 2019



Krásné zářijové odpoledne... opravdu ten čas nějak letí, nezdá se vám? už jsou to zase asi 2 týdny od posledního příspěvku a to jsem si říkala, že ty intervaly nebudou tak dlouhé... ... ha ha ha... a to je právě ono... to si tak něco říkáme, plánujeme, stavíme si před sebe různé cíle... a pak se věci stejně zařídí podle svého... tedy alespoň v případě lidí jako jsem já... lidí, jak nás někteří nazývají "s hlavou trochu v oblacích a žijících ve fantaziích a snových světech"... ... ano, lítáme si mimo "tvrdou realitu" a věříme jiným pravidlům... spíš "nepravidlům", která nejsou fixní a která se vyvíjejí spolu s námi... a taky věříme tomu, že realita může být taková, jakou si jí vytvoříme... tvrdá a taky kouzelná... proto sníme, proto trávíme čas s hlavou obrácenou do těch oblaků a nevadí nám "utrácet" spoustu minut koukáním na noční oblohu nebo jen tak "do blba"... prožívat nekonečné okamžiky prostým bytím a v prostoru bez limitu odchytávat znamení, kudy mají naše další kroky vést... ... a tak se potom jednoduše stává, že se třeba odkloníme od nějakých plánů, že na místo nich přijdou nové a pak zase další... a nejlepší je, když vůbec plánovat nestíháme, protože život je tak plný, že ho jednoduše rovnou žijeme... děláme spontánní rozhodnují a věci do sebe krásně zapadají... a my jen žasneme... protože prostě víme, co je další na řadě, aby se život stavěl tak, jak má, aby jsme měli maximum času na jeho žití a minimum na jeho plánování... ... takhle jsem žasla posledních 10 dní, které jsem strávila na cestě od nás zpátky dolů do Itálie, na ostrov... "plán" hlavy původně zněl - 2-3 dny a budu tam... ha ha ha... jenže za 3 dny jsem se ještě pořád procházela v Benátkách a bylo mi jasné, že tenhle výlet jen tak neskončí...

... procházet se sama po Benátkách bylo mým snem od doby, co jsem tohle magické místo navštívila se svou sestřenicí před několika lety... a když jsem se tam 2. dne mé cesty "zastavila" a u první podvečerní sklenky vína zabookovala ubytování na ten večer, rozpomněla jsem se na tohle přání... a protože jsem mohla, tak jsem si ho splnila...

... hodně jsem pozorovala... umělecké prostředí, zajímavě oblečené lidi se zajímavými výrazy ve tvářích... nasávala neobyčejnou atmosféru bez aut a prostě úplně jinou, než na kterou jsme zvyklí... během těch kouzelných 3 dní v Benátkách jsem snadno přivykla místnímu rytmu života a zvesela mezi místními popíjela ve stoje před malými bárky lahodné víno klidně už krátce po poledni... ... v Benátkách se totiž vůbec nikam nespěchá... připadá vám, že tam jediné, co je důležité, je slavit tu velkolepou krásu, každý okamžik, protože co vám v Benátkách také dojde, všechno, co vidíme, je tak křehké, všechna ta krása, se každým dnem potápí... možná jednou zmizí v laguně... a nezbyde po ní nic, než krásné vzpomínky... a stejně je to s naším časem tady na zemi... každá minuta mizí minutu za minutou... a tak jsem se snažila co nejvíc těch intenzivních vzpomínek naládovat do mého srdce... abych nezapomněla... že každý okamžik je vzácný... každý okamžik stojí za to žít... a pořádně ho oslavit... ... moje cesta potom pokračovala přes Toskánsko... krátká zastávka ve Florencii, kterou jsem projela na vypůjčeném kole a upřímně z ní prchla... nevím, tohle město se mi nedaří zachytit... buď mi jeho kouzlo uniká nebo zkrátka já a Florencie nesdílíme stejnou vlnu... byla to moje 2. návštěva a dojem zůstal stejný... strašně moc lidí - a tady úmyslně používám slovo "strašně"... všude turisté... trocha stresu... tváře lidí vyčerpané... přeplněná náměstí a ulice příliš široké a rovné... tolik obchodů... a dál?... já nevím... ale každý nemusíme chápat a milovat všechno... ... za to přilehlá toskánská krajina mě doslova očarovala... tam se zase moje duše nadechla... jiné nádhery než v Benátkách... a stejně intenzivní... tady kouzlila příroda a před jejím umem znovu smekám... po toskánských silničkách jako z obrazu jsem se doslova šnečím tempem pohybovala další, tuším, 4 dny... bylo mi tam sympatické úplně všechno... od omezení rychlosti na 50km skoro po celém území Toskánska, jež přisuzuju tomu, že se v místním kraji slaví hojně, hojně zapíjí a tak, když už veselí řidiči řídí, ať aspoň řídí pomalu... úžasná stará stavení na kopečcích, vinice... to světlo... prostor... malé vesničky... nejednou jsem se přistihla, že řídím a pusu mám dokořán... zastavovala jsem se na procházky malými městečky, na sklenky vína, prkénka se sýrem i místními uzeninami... ochutnala jsem pravou toskánskou polévku, zažila tam déšť i slunce... samozřejmě si odtud odvezla prkénko z olivového dřeva a také vařečku a misky z pálené hlíny... a už jsem to všechno na ostrově vyzkoušela... malé hmotné vzpomínky, co mi při každém použití budou tuhle cestu připomínat... jsou to věci, ale věci s duší... příběhem... a navíc jsem po takových vždycky toužila... ... navštívila jsem i toskánské pobřeží a na 2 dny se zastavila v Porto Ercole... a projela přilehlé okolí... pobřežní nálada už nebyla tolik prosycená tou typickou toskánskou, ale i tak tam bylo krásně... v hotelu mi půjčili staré kolo a já s ním jela na pláž... a jedno půldne si hrála na filmovou hvězdu a snila u hotelového bazénu, kde jsem byla jediným hostem... jen pro ten dnešní den... ... poslední zastávkou na cestě bylo Frascati... maličké městečko nad Římem, vyhlášená vinná oblast... jak jinak... zažila jsem tam trochu adrenalinu, když jsem v úzkých uličkách několikrát dokola kroužila autem a snažila se najít hotel Panorama, který měl být na samotném vrcholku... tuším, že jsem 2x projela jakousi zakázanou zónou, ale nakonec svůj hotýlek našla, byla přivítána indickým recepčním, který byl až příliš vstřícný, ale protože jsem odvážná a odhodlaná žena, umím si už u takových lidí sjednat pořádek a tak se indický recepční musel spokojit se společností svého bílého pudlíka a mě popřát příjemný večer... přilehlá čtvrť, kterou jsem se večer procházela, mi připomínala mix Montmartru, Trastevere a mé milované Palmy de Mallorcy... svou poslední cestovní večeři jsem si užila v jakési lahůdkárně na kouzelném náměstíčku, které zase trochu připomínalo živou Neapol... servírka s vylepšeným obličejem, který by určitě byl o mnoho hezčí, kdyby zůstal nedotčen, mi naservírovala prkénko s místním sýrem a grilovanou zeleninou naloženou v oleji, pytlík s čerstvým chlebem a pořádnou sklenici vychlazeného Frascati... všechno to chutnalo skvěle a já tam pod rozložitými platany děkovala za to všechno... že mohu... že tady jsem... že jsem si zvolila tuhle cestu... nejen po Itálii... tu cestu snílka, co věří, že život je slavností a je na nás, jestli se ho rozhodneme slavit nebo na něj nadávat... ... následující den jsem se přes kopečky Lazia, s návštěvou několika středověkých městeček, na večer napojila na dálnici cca 50 km před Neapolí (vlastně jediný dálniční úsek za celou cestu po Itálii) a půl hodiny před posledním večerním trajektem dorazila do neapolského přístavu... ... obohacená milionem nových zážitků, splněnými přáními... novými odpověďmi, které jsem měla čas objevit ve svém nitru díky téhle cestě... a už jsem se nemohla dočkat, až v tom maličkém přístavu na ostrově uvidím víc, jak po měsíci jedny kouzelné oči... které mi na téhle cestě, i když jsem si jí o samotě moc užila, už pořádně chyběly...:) ... mějte se krásně... slavte každý okamžik... sněte... fantazírujte... hodně se smějte... nedělejte si těžkou hlavu... nekamaraďte se s těma, co jsou příliš vážní a co veselému způsobu života nerozumí... a buďte k sobě otevření... komunikujte... sami se sebou i s druhými... a uvidíte... život a realita není kouzelná jen pro pár lidí, pro snílky... ale pro všechny, kdo si jí takovou krůček za krůčkem vytvoří... Ps. nejsou ty boty úžasné? objevila jsem je v maličkatém obchůdku s kouzelnou paní... ty se mnou z Benátek prostě musely odcestovat:)))


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon