CHCEŠ? MŮŽEŠ? TAK TO UDĚLEJ!



... krásný večer... vystavuji článek, který jsem psala dnešní ráno... ale, protože teď doma nemám internet a ještě stále hájím tělem i duší svůj starý telefon, který i kdyby sebe víc chtěl, k internetu se zkrátka nepřipojí, protože mu k tomu chybí nějaká kolečka... sdílím tohle psaní až teď...

... krásný den s vůní kávy, bez limitu modré barvy a náruč slunce pro všechny... ... sedím na terase mých snů... co si říká moje doma zatím do konce června... teď je teď... našla jsem tohle zhmotněné přání před pár dny, a i když se nabídlo pouze na dobu určitou a trochu omezenou, řekla jsem si: teď je teď... vem příležitost za pačesy...

... teď je teď a tohle je přesně to, o co tolik stojíš... vychutnáš si pohled do nekonečna... máš spoustu dní... a kdo ví, co ty další zase přinesou... vždyť je to dobrodružství... pusť se obav, co bude potom a skoč do toho, co je tím pravým právě teď... a tak jsem skočila...

... a jen co jsem přesunula své věci, kterých se snažím mít co nejmíň, aby i časté přesuny byly lehké a volné jako letní písnička... skočila jsem na letadlo a hurá na kávu s mojí báječnou sestřenicí... do Španělska... po kterém se mi najednou zastesklo...

... před Itálií bylo Španělsko mým domovem... kouzelné Baleárské ostrovy... tyrkysová voda... krásná hudba... ohnivá krev v žilách jižanů... zatoužila jsem se ale podívat dál, jak se žije u sousedů... proč v jednom životě nezažít různé životy? ... a tak jsem popojela... a zkoumám další způsob života na jiném kousku naší krásné země... uvidíme, jak dlouho mi to vydrží...

... a nyní jsem zaslechla z hloubi duše volání po návštěvě Španělského jihu... kde jsem ještě nikdy nebyla... a má báječná sestřenice na tom byla zrovna tak... setkaly jsme se ve stejný čas ve stejné náladě... ... když jsem jí zhruba přede 2 týdny zavolala a zeptala se, kromě jiného na to, jestli by mi pomohla odmoderovat blížící se křest mé nové knihy, protože ona je tím nejlepším možným člověkem, který u takové akce musí být, na čež spontánně odpověděla: „Jasně, jdeme do toho!“... a na další můj návrh: „Pojeď někam... teď“... mi odpověděla, že si právě teď hledá letenky „někam“...

... můj návrh "Španělsko" se setkal s nadšením, načež se hned pustila do sondování, v jakém městě bychom se už následujícího odpoledne (!) mohly setkat na kávu... když už, tak už... život se přece děje teď...

... než jsem dorazila domů, abych se pustila do hledání mého letu, trochu jsem vychladla z náhlé euforie, a když jsme si za půl hodiny zavolaly znovu, domluvily jsme se, že je také dobré se trochu na ten výlet těšit, a že se tedy na kávu setkáme příští týden... v Malaze... v Andalusii...

... následoval týden bláznivých esemesek... typu:

„Hele, víš, kde si už za pár dní dáme kávu??“ a tak podobně...

... a pak také týden ve jménu mé další výzvy, a to, že se mi podaří získat pro mnohé nemožné – sehnat bydlení s výhledem na moře... ... přála jsem si totiž na svůj španělský výlet odlétat z mého nového doma s výhledem na modré nekonečno... ... přála jsem si to, ale hlavně jsem sama sobě řekla, že o to z hloubi srdce stojím, a že to tak prostě bude... protože to je teď přesně to, na co má moje duše náladu... tak proč to JEDNODUŠE neudělat? tak jednoduše, jako koupit si letenku do jiné země... žádný rozdíl... obojí je stejné přání... prostě od srdce... ... a nemožné neexistuje... existuje to, co si dovedeme připustit...

... to byla sobota.... a ve středu večer jsem dostala klíče od bytečku nad mořem, kam je to moře i slyšet, a další sobotu ráno jsem celá šťastná doletěla na setkání s mou sestřenicí... „Proč ne teď, když můžeme?“ řekly jsme si, když jsme se velice hlučně vítaly v centru nádherného andaluzského městečka na pobřeží...

... tolik lidí může, ale prostě to neudělá... vymlouvají se a vlastně ani sami neví, proč...

„Jé, to ti úplně závidim,“ řekla prý mé sestřenici kamarádka, kterou pár dní před výletem potkala...

... ta kamarádka nemá prý žádné závazky, vydělává dost na to, aby si takový výlet, co nestojí žádné jmění, mohla dovolit, nic jí nebrání, svátek byl státní, takže prodloužený víkend celý k dispozici, nedostatek dovolené není důvodem... ale přece... ... „No, tak možná příště, když mě vezmeš s sebou...“ rozloučila se se sestřenkou s těmito slovy...

... jenže, to také není ono...

... nemůžeme čekat na to, že nás někdo vezme „někam“ s sebou a bude nám krůček po krůčku ukazovat, kudy šlapat... ať už na výletě po španělském pobřeží, nebo na cestě za vlastními výzvami...

„A co tam vlastně je? Co tam jedete navštívit?“ ... ptala se další... „Jedeme tam prostě na kafe! Jen tak být... Já nevím, co tam je, ale určitě to tam bude super!“ odpověděla moje sestřenice, která už si z takových dotazů hlavu nedělá...

... a taky to tam super bylo... bez plánu a bez toho, co tam musíme stihnout... co tam musíme navštívit... do cesty se nám doslova valily příležitosti... jako třeba gastronomické odpoledne na náměstí ukrytém pod vysokými palmami... kde jsme si za zvuku latinsko-americké hudby vychutnávaly „tinto de verano“... lehoučké červené víno smíchané s citronovou limonádou... pozorovaly místní ruch... obyvatele... a přidaly si jako jedny z nich...

... opravdu nevím, co všechno za muzea a významné pamětihodnosti Malaga skrývá a nabízí... ale vím, že se tam určitě vrátím... protože rytmus toho města, café con leche servírované v úzkých sklenicích spolu s pohledy zpod hustých tmavých řas... úsměvy od srdce... nádherné budovy, krásná architektura... mramorové chodníky... propojení historie s moderními prvky... vkus... Španělé i Španělky oblečení s citem a tak krásně přímořsky... jééééžiš... já se snad zase zamilovala!...

... snad v okamžiku, co jsme se v neděli odpoledne prošly na místním trhu, kde jsme ani jedna neodolaly pár kouskům z ručních dílen, a kdy mi jedna andaluzská babička, co jí mohlo být kolem osmdesátky, ale měla na sobě krásné květované šaty a v uších snad pravé perličky... řekla: „Ty jsi tak krásně elegantní... no tobě to tak sluší...“... chtěla jsem jí obejmout a zeptat se, jestli náhodou nemá nějaký pokojík, do kterého bych se potichu mohla nastěhovat po tom, co mi skončí mé přímořské ubytování na jiném pobřeží a užít si trochu víc těch café con leche... a báječně perlivé tinto de verano...

... no, kdo ví... žijeme teď a každý krok, který podnikneme právě teď za to rozhodně stojí... i když nám negarantuje doživotní záruku... ostatně, co je doživotní? ... přece život! ... život prožitý v každém okamžiku naplno!...

... a tak jdu užívat... právě teď... odešlu tenhle článek z kavárny, protože v mém mořském doma není internet... což je vlastně krásné... přála jsem si relax... jen tak být a trochu oddychnout po tom, co jsem dokončila novou knihu... být a žít... vnímat svět a všechny jeho záblesky a kouzla... magii každého okamžiku... ... a už teď jsem moc zvědavá, co mi další teď napoví a přinese... kam mě zanese?... třeba se sejdeme na andaluzském pobřeží?... kdo ví... jisté je... že žít je krásné...

... a tak žijte, skákejte, dělejte bláznivé věci... které vám vaše srdce radí... naplno a právě teď!

... P.S. a když ne dřív někde u moře, pak se na vás moc těším 6. 6. v Knihy Dobrovský na Václavském náměstí v Praze, a pak 7. 6. u Dobrovského v Brně...

... Hasta pronto!