BEZ OMEZENÍ



... krásný den... tady dnes deštivý... je tu březen, skoro jaro... dny jsou delší... slunce svítí každý den o minutu dýl... jedna minuta se zdá zanedbatelná, ale když si to sečtete, za jeden měsíc už je to znát... a tak mě napadá, že stejně je to i s náma...

... někdy se nám zdá, že stojíme na místě... i když se tolik "snažíme" něco změnit, něco se naučit, začít dělat věci jinak... někdy máme ale pocit, že i když na tom "pracujeme", nemá to žádné výsledky... až najednou... ... přijde to jakoby znenadání... viditelný pokrok... změna ve vnímání... jednání... jenže ono se ve skutečnosti nic neděje samo o sobě... jsou to ty "minuty", co se jedna ke druhé sčítají, až je to najednou znát... musíme zasít, abychom mohli sklízet...

... to mám zase filosofickou... to ten déšť za oknem... a taky jeden zážitek z minulého týdne, co udržuju na paměti, abych ho nezapomněla sdílet... protože mě tak krásně zahřál na duši... a otevřel můj obzor o další kousek... ... a tak, než se pustím do dalších kroků renovace mého webu (vidíte, zatím to taky není vidět zvenčí a přece se to celé mění od základu!)... napíšu tenhle, věřím, hřejivý příspěvek...

... minulý týden, to ještě ostrov "sužovaly tuhé zimy"... tedy rozumějte, na místní poměry... a když pak jednoho odpoledne vysvitlo slunce, mraky se roztrhaly a vypadalo to, že zůstanou roztrhané až do večera, využila jsem příležitost, nabalila se, vzala velkou šálu do tašky a hurá na delší procházku na jednu pláž, co mám asi 3 kilometry pěšky... ... i když bylo větrno, byla to krásná procházka... čerstvý vzduch přinášel čerstvé myšlenky, pohyb pumpoval energii do těla... ... na pláž jsem dorazila asi čtyřicet minut před západem slunce... je tam jeden bárek, co je otevřený po celý rok... majitel tam prakticky bydlí, a i když si nikdy nezapomene postěžovat, že už to není, co to bývalo, myslím, že je ve skutečnosti moc rád za to, co má... a že je doopravdy šťastný... vždycky se usmívá jako pan Krkovička z večerníčku Jája a Pája, má červené tváře, kulaté bříško a v zimě nosí na temeni naraženého kulicha... ... toho odpoledne probíhaly uvnitř obyčejné restaurace typické ostrovní zimní úpravy... malování, smejčení a tak podobně, ale i přes to jsem si mohla poručit sklenku vychlazeného šumivého vína, kterou pan Krkovička vykouzlil zpoza igelitu zacákaného barvou... zabalila jsem se do šály a posadila se ven po boku restaurace, za vítr a kochala se pohledem na pomalu se snášející slunce do moře... ... jak vděčně jsem se cítila... i když mi byla zima... ten okamžik byl k nezaplacení... a jak jsem se tak kochala přítomností, kde se vzal, tu se vzal, zhmotnil se u mých nohou sympatický voříšek... valil na mě psí oči a vrtěl ocasem...

... na vysvětlenou... než jsem před pár lety dorazila na Ischii, psů jsem se hodně bála... jednou mě jeden pokousal (před tím proběhla klasická fráze majitelů - ten je hodný, ten nic nedělá.... a raf... od té doby psům zkrátka nevěřím)... jenže... to bych nesměla dorazit sem... ... tady nejen, že všichni milují všechny živé bytosti... a především děti a psi... ale psi tady mají stejná práva jako třeba kočky... to znamená, že si tady pobíhají volně... a nejsou to toulaví psi, jak jsem si ze začátku myslela... celá vystrašená... ... ale jak mě jednou poučila kamarádka: "Oni mají domov, ale jsou přece svobodní, tak se jdou proběhnout (opravdu třeba na několik kilometrů vzdálenou pláž) a pak se vrátí domů... jako kočky... vždyť je to stejné..." ... nikdy mě nenapadlo se na to takhle podívat... ... a tak jsem se tady na ostrově krůček za krůčkem pomalu začala svého strachu zbavovat... protože jestli se tady chci i já svobodně procházet, nemůže mi v tom bránit žádný strach... a už vůbec ne pes...

... a tak jsem toho voříška brala jako takovou pokročilejší lekci... po chvíli váhání jsem ho neobratně začala drbat na temeni... pozorovala jsem sama sebe... jak to neumím... a jak si v duchu říkám: "Jak se vlastně hladí takový pes?"... ale psovi se to líbilo... natolik, že mi po chvíli položil bradu na koleno a nechal se ode mě dál odevzdaně drbat... já jsem pomalu rozpouštěla další obavy a musela jsem uznat, že se cítím moc příjemně... ... slunce se blížilo k západu... bublinky ve skleničce si vesele perlily... a já odhazovala poslední zbytky svého strachu vůči sympatickým voříškům... a jako za odměnu mi voříšek zahříval promrzlé nohy...

... byl to jeden z nejhlezčích západů slunce, co jsem tady zažila... a i když mi po cestě zpátky domů byla pořádná zima, uvnitř mě hřálo nějaké nově otevřené místo... další uvolněný prostor v srdci, o kterém jsem si myslela, že zůstane už navždycky zavřený... ... a ten voříšek? šel kus se mnou... asi mě ještě doprovázel... a pak najednou zmizel... asi dostal po svém výletě hlad a tak se šťastně rozběhl ke svému domovu... a já věřím, že ho naše setkání potěšilo zrovna tak, jako mě...

... takže nad sebou nelámejte hůl, když se vám bude zdát, že stojíte na místě, a že se vůbec nic nemění... když budete kousek po kousku otvírat další obzory sami v sobě... jednoho dne poznáte, že jste se "nesnažili" zbytečně...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon