BARCELONA MĚ UČÍ


... nádherné ráno... z velkoměsta Barcelona... jsem stále ještě tady, i když původně měla tahle zastávka trvat jen pár dní... no jo... ale už se přece trochu známe... cesta s jednosměrnou jízdenkou zavání vždycky otevřeným dobrodružstvím...

... je deset ráno (dopoledne?) a zpoza jednoho z nádherných několikapatrových domů, z nichž ani jeden na náměstíčku uprostřed Barcelonety není stejný, vychází slunce... na stolku přede mnou odpočívá talířek zasypaný moučkovým cukrem a zbytkem něčeho, co nevím, jak se jmenuje, ale co chutná jako tenhle okamžik... opravdově... božsky... talířku dělá společnost sklenička s cafe con leche (baví mě, jak tady kávu servírují do tlustostěnných skleniček, chutná z nich úplně jinak)... zhruba milionté za tuhle už téměř 2 týdenní (!!!) zastávku... na sobě mám lehké kalhoty, tílko a lehkou bundu, pod tím plavky... jsme přece kousek od moře, a i když se to tady před pár dny zdálo na zimu, léto se ještě na chvíli vrátilo...

... chodím do téhle kavárny každé ráno... typický místní bárek na růžku... se židlemi a stolky rozmístěnými na plácku před kavárnou a zastíněnými korunami stromů a několika bílými plátěnými slunečníky...

... už mě tu znají a i já poznávám tváře spolusedících... každý přichází zhruba ve stejnou hodinu... 2 bohatě načesané seňory ve značkovém oblečení, může jim být okolo osmdesáti a každá z nich má červeně nalakované nehty na nohou... ezoterický muž se psem, co chodí na boso, pěkná dívka, co si sem asi chodí psát domácí úkoly... tmavooký a velmi pohledný hipster, co zřejmě pracuje v nedaleké půjčovně paddle boardů... a pak skupinky turistů... rozličných národností...

... pak taky sleduju kolemjdoucí, hloučky důchodců, co se zastavují před pekárnou naproti na kus řeči, s bagetami v podpaží... a právě teď kolem projíždí auto, co každý den umývá chodníky a přilehlé úzké silnice...

... připadám si v téhle části (Barceloneta), co je cítit mořem a čerstvě upečeným chlebem, jako v malé vesničce... a při tom jsem pár minut chůze od živého centra... nádherných čtvrtí jako je Born, Barri Gotic...

... stejně jako se už znám, že když někde přistanu s jednosměrnou letenkou, případně jízdenkou, obvykle se můj pobyt natáhne do neurčita... znám se taky v tom, že něco napíšu a snad aby si ze mě Vesmír udělal legraci, pár dní na to se ve mě probudí přesně opačné pocity...

... jak já ten náš Vesmír za tyhle hrátky miluju... nikdy není nic jisté, dokonce ani to, co sami napíšeme, nebo o čem jsme přesvědčení...

... tedy, ono je to jisté, ale jen v ten daný okamžik... a pak, se to může převrátit naruby, protože tak to prostě je... a co z toho vyplývá? ... že bychom doopravdy měli žít v přítomnosti...

... nedělat zbytečné závěry a prostě si naplno, ale fakt naplno a dosyta užívat a vychutnávat toho, co se děje právě teď, toho, kde jsme a s kým jsme... a pozorovat, co z toho vyklíčí... prostě být do toho doslova „zažraní“ – zhruba stejně tak, jako jsem byla „zažraná“ do každého sousta toho, co zbylo na pomoučkovaném talířku přede mnou... jo, přesně tak! ...

... oni to ti moudří lidé dobře ví, když tvrdí: žij naplno v přítomnosti a udělej z každého okamžiku ten nejlepší ve tvém životě... pak celý tvůj život bude zářit jako kometa... prostě moc nepřemýšlej a nedumej a nekoumej... „jak by... co by a aby... a jestli by... nebo kdyby...“... prostě JO... žij...

... nepolemizuj a cpi se sousty lahodného života, se všemi jeho příchutěmi právě teď... chvíli sladká, chvíli hořká... horká, studená... lahodná, kyselá... hmmmm... jak to všechno krásně... chutná a vzájemně se doplňuje a vyvažuje... nemusíme o tom moc přemýšlet... prostě jít a ochutnávat... hmmm, další doušek výborné kávy, co mezi tím na stolku vychladla...

... ale... tady nejsem v Itálii a tady není hříchem popíjet kávu třeba dvě hodiny... a jen tak u toho lelkovat... nebo něco psát... něco číst... s někým si s úsměvem na tváři povídat... tohle místo doslova hladí... na duši... sluneční paprsky na tváři... a blízká přítomnost moře na srdci...

... život je fakt krásný... a my lidi jsme někdy hrozně pitomý... když si to necháme unikat... a když o něčem tolik přemýšlíme... nebo dokonce lamentujeme!... ono to vyplyne... každá situace vyplyne... poskládá se... jen jí příliš nesvazovat logikou... a nakrčeným čelem a takovými těmi řečmi, kterými nic dobrého nepřitáhneme...

... ono jasné řešení vyjde na jevo... najednou... jako slunce zpoza střechy... zasvítí a je to... stačí se opřít do křesla života a nechat si slunce do obličeje zazářit... s úsměvem... a pak se rozběhnout, nabití, posilnění... uvolnění... do jasného řešení...

... a co jsem to vlastně původně chtěla říct, než jsem se tady v té barcelonské náladě docela rozplynula?

... jo, už vím... že jsem před pár dny napsala cosi o neosobních velkoměstech... ano, je na tom dost pravdy... ale pravdou taky je, že tohle město má něco do sebe... a že bych si tu sama sebe možná... na tom krásném starém kole, prohánějící se v uličkách, už zase dovedla představit... ha ha ha... směju se sama sobě...

... no, a tak to vidíte... nic není jisté... všechno se pořád mění... jisté je jen to, co se děje právě teď... a proto si jdu dovychutnat zbytek toho, co mám na talířku a objednám si k tomu ještě jedno báječné a horké cafe con leche v tlustostěnné skleničce...

... krásný den... ve velkém nebo malém městě, ve stodole, na pláži, v kanceláři, ve třídě... za volantem autobusu... kdekoliv... krásný den a celý jenom váš... je jen na vás, jak si ho kousek po kousku a doušek po doušku vychutnáte...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon