BARCELONA



... krásné odpoledne (příspěvek nakonec dopisuju o den později, něco před půlnocí:)... tentokrát ze španělského pobřeží... z města Barcelona... kde jsem se tak nějak ocitla... docela neplánovaně... jak už to tak u mě někdy bývá...

... dneska se od rána pere nástup podzimu s doznívajícím létem... ani jedno se nemůže rozhodnout, komu bude od nynějška patřit nadvláda... ale ať tak nebo tak... je tu krásně za každého počasí... za těch pár dní, co jsem tady, zažila jsem slunce, déšť, bouření i silný vítr... všechno má své... kdyby bylo na světě pořád všechno stejné, asi by to byla trochu nuda... snad i proto nás něco žene k tomu měnit čas od času místa, města, pobřeží a některé z nás docela často i to stavení:)

... včera večer mi náhoda darovala možnost popovídat si tady v Barceloně s jedním Neapoletáncem, co tady žije... ... kdybych osobně nezažila, co to znamená žít v Neapoli, nebo v její blízkosti, nevěděla bych, o čem ten kluk tak upřímně mluví... proč si tady tolik stýská... ve městě, které je, stejně jako Neapol, usazené na samotném břehu Středozemního moře... je prošpikované histrorií, autentickým životem... temperamentními obyvateli... nádhernými budovami a výbornou kávou na každém růžku...

... jenže... jak jednou zažijete Neapol a odhalíte, co za poklad se za tím zběsilým chaosem a nepořádkem ukrývá, pak už vám na jiných, i zdánlivě podobných místech... bude vždycky nějaká špetka jakéhosi vzácného koření chybět... "Já nevím, co je to, co mi tady chybí...," rozpovídal se sympatický kluk, který v Barceloně žije terpve 5 měsíců... "nějak tu všichni chvátají...," dořekl a jeho duše se spolu s jeho pohledem proletěla nad rodnou zátokou... plnou chaosu... zmatku... hluku... nepořádku a taky... tolik plnou... života... opravdového plného autentického života, na nic si nehrajícího a v naprosto ničem nevyumělkovaného, který se dá přirovnat k vrchovatému talíři s láskou uhnětechý domácích těstovin pravou neapolskou mamma...

"Věř, že si Barcelona mezi velkoměsty stále drží, snad díky tomu moři, ještě hodně neuspěchaný ráz..." snažila jsem se chytračit, ale pak mi došlo, že nemá cenu obelhávat ani jeho, ale hlavně ani sebe... "ale přece... vím, co máš na mysli... je to tady... prostě tak velkoměstsky... trochu neosobní... odtažitý... nikdo si tě nevšímá, což je na velkoměstech super, ale vlastně také vůbec není..." "To je přesně ono! Tys to vystihla! Lidi si prostě nikoho a ničeho nevšímají... nemají na nic čas... ne, že by se nesmáli, smějou, usmějou se na tebe třeba v kavárně, ale tak jinak... neosobně... a taky třeba zuří, když nejede tramvaj, nebo když vlak má zpoždění...," rozvášnil se a v tu chvíli jeho oči jiskřily zrovna jako moře v Neapolském zálivu... a pak pokračoval:

"V Neapoli nic nefunguje, nic se neděje v čas... ale co! tak máme aspoň čas se pozdravit... v Neapoli je vždycky s kým se pozdravit... vždycky si můžeš s někým popovídat, i když ho vůbec neznáš, můžeš si dát cigaretu, než ten vlak konečně pojede... nebo něco dobrého... prostě... vychutnat si život... ale tady?... tady se pořád každej někam žene... a nikomu na druhým nezáleží..."... ... a já mu nemohla nic, než dát za pravdu...

... a zamyslela se nad tím, že dřív jsem daleko víc tíhla k velkým městům... toužila jsem po tom stát se jedním tím cool obyvatelem velkoměsta... který je svobodný, svobodomyslný, projíždí se krásnými ulicemi s vysokánskými stromy na parádním retro městském kole a dává si kávu v parádních moderních kavárnách, chodí na výstavy a setkává se s dalšími stejně uvolněnými svobodomyslnými lidmi... jenže... ... kromě toho, že jedním z mých největších snů od mala bylo žít na ostrově, což se s myšlenkou velkoměstského floutka jaksi zásadně neshoduje, neshoduje se to ještě v něčem... a to, že moje duše ve skutečnosti vůbec není supercool a nikdy nebude...

... jestli se někde budu projíždět na kole, pak to bude v klidné zátoce, kdy si místo kávy v pěkné moderní kavárně vychutnám radši západ slunce do moře... a na tu kávu potom zaskočím do toho nejnemodernějšího baru, kde místo trendy muziky bude hrát naplno televize pověšená u stropu a místní se budou hlasitě překřikovat...

... velkoměsta jsou krásná... a rozhodně inspirují... ale neměli bychom se v nich zapomínat... myslím, neměli bychom v nich zapomínat na to, že i když na sebe oblečeme nejmodernější oblečení, budujeme vysněnou kariéru, což je v pořádku, pokud po tom naše srdce touží... nebo zažíváme prostě jakýkoliv jiný vysněný příběh, pořád pod tím vším zůstáváme především lidmi, kterým by mělo záležet i na těch druhých...

... jen tak... protože my jsme těmi, kdo tvoří náš svět... a když se na sebe budeme víc usmívat, budeme k sobě vstřícnější, a to nejen na místech, kde se na to ještě nezapomnělo, bude to i na těch nádherných širokánských bulvárech lemovaných vysokými stromy ještě o tolik, tolik hezčí a inspirující... no zkrátka... ať jsme, kde jsme, snažme se na sebe být lidský...

... vím, že tímhle článkem asi hned neobrátím celý svět k lepšímu... ale přece.... kousek po kousku... každý za sebe může svým kouskem přispět... a když budeme věřit, můžeme určitě hodně k lepšímu změnit... je to na každém z nás... čím do našeho společného světa přispějeme... a tyhle příspěvky dokonce nikoho z nás nic nestojí, a kromě toho, že pomohou celému světu, pomohou v první řadě nám samotným... žít líp... žít dýl... protože, jak všichni víme... kdo se směje, dýl žije...

... a teď už, protože je po půlnoci, přeju všem nádherné snění... usmívání, objímání... celého světa a těch, co máme rádi, a ty, co vůbec neznáme, můžeme obejmout úsměvem darovaným ze srdce... ... posílám srdečný úsměv z "uspěchané", ale i tak velmi krásné a šarmantní... dámy Barcelony...


You can do anything you want and truly believe in.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon