BÝT SÁM SEBOU JE ORIGINÁLNÍ



... krásnou neděli... k poobědové siestě... dárek slovní, který jsem spontánně vytvořila včera večer... určitě si k tomu čtení uvařte velkou kávu, protože tentokrát je to opravdu hodně dlouhé... ale co... čas je přece všechen náš... krásné čtení, snění... inspirativní zamyšlení...

... krásný večer... za dveřmi bouří moře... jen pár metrů od místa, kde právě sedím... zabalená do parea posetého hvězdičkami, co jsem ulovila na místním trhu za dvě eura... má pár trhanců a je tak krásně autentické a já ho mám ráda od první chvíle, co se ho moje ruka dotkla...

... jediným světlem je svíčka, co hoří uprostřed stolu posázeném knihami, časopisy, rozloženou mapou Malagy, vzorkem vůně Mon Paris od YSL, která mi magicky učarovala, a která byla přilepená na jedné stránce španělského Vogue, který se mnou přiletěl z výletu do Andalusie... a který je na stole také... a pak také pár mušlí... no, ještě že je ten stůl docela veliký...

... život je kouzelný... a je na nás, jestli ho tak chceme vnímat... je na nás, jaký svět si kolem sebe vystavíme, jaká pravidla-nepravidla si vymyslíme, a v jakém světě se krok za krokem pohybujeme...

... nemám dokonce puštěnou ani žádnou hudbu, i když jsem velký hudební příznivec... všech možných žánrů podle momentální nálady... teď jen zvuk přírody, zvuk naživo... přímé spojení... s hlasem moře... který je jakýmsi zvláštním způsobem nalazen na stejnou frekvenci jako moje srdce... moje srdce, které mě za jeho hlasem vede od malička... ... stejně jako srdce každého z nás... vede nás po naší frekvenci...

... pro každého je jiná... a každý víme, kde se ta naše nejlepší vlna nachází... víme to... uvnitř své duše... je to tam vyryté jako jméno nejhlavnější ulice ve městě, kde jsme se narodili... nejde ho nikdy nadobro zapomenout...

... dnešek jsem strávila většinou posloucháním té mojí frekvence... pořádně jí prosytit každý atom mé existence... poslouchat její sdělení... nechat se jí přímo opít... napojit se... ... odpoledne jsem se šla projít na kávu... a taky zaplatit sekyru za včerejší večeři, na kterou jsem se po odpoledni stráveném na blízké pláži spontánně zastavila, ale v okamžiku, co jsem dosedla, jsem zjistila, že jsem si zapomněla doma peníze... jaká nepodstatnost...

„Nic se neděje, jen se v klidu najez a doneseš to zítra... nebo jiný den...,“ zněla slova číšníka, co mi přinesl menu a co mě tam neviděl poprvé, ale stejně tak neměl žádnou záruku, že se vrátím i po třetí...

... jak krásně je na světě, když se lidi tolik nebojí... že něco ztratí... když prostě věří... že v lidských bytostech dobro stále bydlí...

... šla jsem dnes cestou na pláž zasněně... cestou mezi zahradami skrytými za kovanými brankami... zarostlé zelení... omamně vonící stezka... lemovaná bujnými rostlinami... ... je krásné pozorovat živoucí energii přírody... živlu, kterého jsme nedílnou součástí... pořád něco kvete, stále se nám něco nového před očima promítá... každý den dostáváme nové dary... jen si jich všímat... zastavit se... užít si jich... pokochat se jejich nádherou...

... šla jsem a žasla... jako bych tam kráčela poprvé... lidé, co mě míjeli, museli si myslet, že jsem na ostrov dnes dorazila úplně poprvé... a přitom je to už víc, jak dva roky... tak mě baví, když se napojím na tuhle linku čistého bytí, žasnutí, naprostého okouzlení každým lístkem, každým krokem, každým nádechem, každým pohledem... je to čiré zamilování se do každého okamžiku... každý moment, jako byste byli poprvé...

... prosté bytí... pocit tak plný, že vám plní každou buňku v těle... čirým štěstím... nepopsatelné... ale tak snadno dosažitelné... pro každého z nás... jen se zastavit, nadechnout se a rozpomenout na tuhle schopnost... přirozenost... naše privilegium... vnímat, uvědomovat si, dýchat spolu se životem... prostě být...

... být tam, kde si naše srdce přeje... být tím, co nám naše srdce radí... být... prostě být... člověkem... lidskou bytostí se srdcem na pravém místě... otevřeném pro sebe, otevřeném pro všechny... otevřeném pro přijímání nejkrásnějších darů prostých okamžiků...

... a tak jsem si šla... oblečená do dlouhé bílé sukně a světle modré košile, taky z trhu... šla a užívala krásný modrý den... ... jak mě baví hrát si zase na princeznu jako když jsem byla malá... pomalu jsem zapomněla, jak je to pěkné užívat si toho, že jsem žena a nosit sukně... dlouhé, krátké... rozevláté i pěkně na tělo... i tohle mi pobyt v Itálii připomněl... nehalit se pořád do kalhot... ... jak pěkně se mi v jejích volánech tou zarostlou ulicí a s modrým nebem nad hlavou kráčelo...

... modrá a bílá pro mě ztělesňuje barvy ostrova... i když kupodivu barvou, do které se tu halí místní, zůstává i v létě převážně černá... ... každému toho, co mu nejlíp sedí... i když si někdy (tady) říkám, proč jsou všichni tolik stejní? copak jim to nevadí? copak se cítí dobře, když je od sebe pomalu nejde odlišit? ... prostě to tak mají... snad uvěřili tomu, že když se budou jeden druhému podobat, nevybočovat z davu, bude to tak správně... nebudou vyčuhovat a nikdo si jich nevšimne... nikdo si z nich nebude utahovat, že jsou jiní, že nejdou s módou, že jsou mimo... že jsou divní... že jsou... originální...

... nikdy mi to nešlo do hlavy... ani tady, ani jinde, ani jindy... ... když pozoruju lidi, co se jeden po druhém opičí... když pozoruju lidi, co si fotí svoje obličeje „správně nastavené“... holky, ženy, kluci, muži... stejný výraz jeden jako druhý... co z toho ti lidé mají?... ... jak ráda potkávám ty, co je baví tvořit... tvořit a zkoumat, kým doopravdy jsou... co mohou přinést naší krásné zemi... čím ji obohatit... probarvit a rozsvítit...

... nikdy mi nešlo vmísit se mezi dav... dělat to, co ti druzí... opičit se... proč to dělat? Když to mému srdci nesedí?... a tak jsem si připadala kolikrát nemístně... nepatřičně... kolikrát i trapně... za to, že se vymykám...

... někdy se seknu, ale radši zkouším najít svojí cestu... cestu podle srdce... a ne diktát zvenčí... ať už diktát toho, co se zrovna nosí, nebo diktát toho, jak se věci „správně dělat mají“...

... diktát hlasu srdce seděl mi vždycky o tolik líp... i když vždycky nebylo lehké si ho prosadit... ale naštěstí dnes vím, že to bylo dobře... a že je to dobře vždycky... ... ať si kdo chce co chce říká... sami nejlíp víme, co nám sluší... co nás dělá doopravdy krásné... tam uvnitř... na duši... co září z našich očí světlem, které je tím nejoriginálnějším módním hitem šitým pro nás na míru...

... jen naším, kterým můžeme inspirovat ostatní... aby i oni probudili své srdce... zahodili stereotypy a nechali zazářit svou duši... svou originalitu... své vlastní já...

... a spolu s jasem v očích si užívali krásné bytí tady na zemi... krásné okamžiky... ty nejkrásnější snímky vyfocené naší myslí... nejlepší selfie, které je krásné sdílet s ostatními naživo...

... probuďte v sobě originální já... nechte je, ať vás inspiruje... ať vám poradí, co vám nejvíc sluší... co vás nejvíc baví... co vám vdechne růž do tváří a jiskru do oka...

... zažehněte v sobě plamen, co čeká na vaší pozornost...

... pojďte zkoušet, hrát si, experimentovat se životem... nebojte se být „jiní“... být sví... být sami sebou... tak, jak to uvnitř srdce cítíte... nebojte se stát si za tím, co vám sedí... i když se to ostatním zdá „divné“... vždyť je to zábava objevovat a vytvářet vlastní verzi života...

... pak se v žádném okamžiku ani nebudete nudit... pak se už vždycky budete ze všeho jako malé děti těšit... ve všem uvidíte příležitost zkoušet, zkoumat, objevit, co vám nejvíc sedí... budete se zkrátka v každému okamžiku bavit a hlavně, budete se cítit výborně... sami ve své vlastní kůži...

... pusťte ke slovu srdce... nejlepšího poradce ve všech oblastech vašeho života... věřte sami sobě a sdílejte s druhými vaše originální verze... vaše živé nápady... rovnou... na ulici... v životě... neztrácejte čas kopírováním... neztrácejte čas sdílením kopií... buďte... žijte... svůj život s čistou láskou a podle sebe...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon