BÝT ŠŤASTNÝ JE PROSTÉ



... ještě jednou dnes... krásný večer prvnolednový... mám krásnou příhodu z dnešního podvečera, o kterou se s úsměvem podělím... úsměvů a inspirace pro život braný s lehkostí a pohodou není nikdy dost... a když je toho prvního ledna, tak si to zaslouží nějakou pěknou příhodu... takový dárek do nového roku...

... byla jsem pozvána na jednu výstavu, vernisáž výstavy obrazů jednoho místního umělce, kamaráda... hezkou věcí, kterou jsem o tomhle malém ostrůvku zjistila je, že je tady snad každý umělcem... možná za to může to malé místo... nepříliš možností rozptýlení a tak musíte jít dovnitř... hledat zábavu v sobě... proto tady snad každý hraje na nějaký hudební nástroj, něco sochá, maluje... ale to už odbíhám... zpátky na výstavu... ... tak jsem se tedy ustrojila do černobílé, pár parádních kousků z místního trhu, kde seženete za pár euro i originální koberec nebo cokoliv zrovna potřebujete... a tak nějak učesala i moje vlasy, co jsou po 4 měsících vynechané návštěvy kadeřníka vlastně taky "černo-bílé" neboli tmavohnědo-blond... naposledy jsem kadeřnici navštívila tuším v půlce srpna, když jsem byla v ČR... od té doby k tomu prostě nedošlo... nějak mi to nepřipadalo důležité... a vlastně mě ta postupná proměna baví... chvíli blond a chvíli na tmavo... ying a yang... od všeho trochu... den a noc... zkrátka balanc...

... a tak jsem vyrazila... upravená neupravená... učesaná neučesaná... odbarvená neodbarvená... prostě tak trochu pirát...

... propletla jsem se nádherně nasvícenými uličkami po slavnostním rodinném obědě už zase hojně zaplněnými místními i těmi, kdo si sem dojeli nasát vánoční veselí z pevniny... scéna přímo filmová... prosmekla jsem se další úzkou uličkou a potom po starobylých schodech nahoru do věže, která byla kdysi důležitým bodem, ochranou proti pirátským nájezdům... dnes, kromě toho, že je od ní nádherný výhled na širé moře i pobřeží, se ve věži konají výstavy... ... před vchodem se vrtěla skupinka lidí... i když jsem přišla již zkušeně zhruba o 20 minut později, ještě se neotevřelo... cca 15 minut a otevřeme, zněla slova pořadatele... v Itálii se nikdy nespěchá... a proč taky... vždyť se kolem sebe rozhlédněte... na světě je přece krásně... je zbytečné se kamkoliv hnát...

... opřela jsem se o zídku a kochala se nádherným rozhledem i celkovým uvědoměním, že je prvního ledna a já jsem právě tam, kde jsem... no prostě nádhera... život je jednoduše krásný... stačí se sem tam zastavit a pokochat se jím... ... po chvíli se ke mě přichomýtla jedna madame s pěkným kloboučkem posazeným na naondulovaných vlasech a jak už to tady chodí, bez ostychu, jako bychom se znaly celou věčnost, spustila rovnou přátelským tykáním: "Líbí se mi tvoje vlasy! No vážně, ukaž... to je pěkný... jak je to vzadu? no nádhera!" žasla tak, jak to Italové i Italky umějí... jako v divadle... a já jsem se tiše pro sebe smála... "Jak sis to nechala udělat? Taky jsem přesně o něčem takovém uvažovala..." pokračovala v pění chvály na můj super ying/yang účes... "No, já jsem nebyla 4 měsíce u holiče..." odpověděla jsem bez přetvářky podle pravdy... a madame spráskla ruce...

"Opravdu? A já byla přesvědčená, že je to nový trend! Je to opravdu úžasné... Ale ta blond je odbarvená, ne?"

... snad mi stále nechtěla věřit a snad si myslela, že před ní skrývám nějakou super moderní techniku zbrusu nového trendu v účesech...

... zkrátka, lidi někdy hledají za úplně jednoduchou a prostou věcí, která se stane samovolně a zkrátka tím, že jí necháte být a prostě jí neřešíte, protože pro vás zrovna není důležitá, zapeklité a složité řešení... někteří už pozapomněli na to, že dokonalost a pravé štěstí se skrývá za zdánlivou nedokonalostí... a že čím víc se o dokonalost snažíme, tím víc se od ní vzdalujeme...

... když občas necháme nějaké věci plynout, přestaneme na nich lpět, vyklube se kouzelné řešení... dokonce úplně překvapivé, oslnivé řešení, naprosto dokonalé řešení... které bychom snažením se o něj ani za nic nevymysleli... a možná vznikne úplně nová věc... a nemusí to být zdaleka jen nový trendy účes na hlavě...

... ještě chvíli jsme se potom bavily... ona i pár jejích přátel byli z Říma... ptali se, co tady dělám a jak se tady žije... svěřila jsem, že se tady žije pěkně... tak pomaleji... tak jednodušeji... tak nějak s málem a přeci se vším, co je důležité...

... madame kroutila hlavou a sama nahlas uvažovala, jestli by to "zvládla"... povídala, že Řím je na žití hektický, šílený... všeho moc a je to jen z práce do práce, pravila... ale na druhou stranu, když si představí bydlet tady, neví... asi by jí to za čas omrzelo... nic tu prý není...

... to už záleží na každém... i tam, kde nic není, může být vše... a stejně tak tam, kde je vše, můžeme cítit prázdno... je to vždycky na nás... život je sám o sobě krásný kdekoliv...

... ostrovy jsou krásné, Řím je nádherný a další místa stejně tak... záleží na tom, jestli nás dělá šťastnými to, jak žijeme, to, co se svým životem děláme... pak, jak je vidět, můžeme inspirovat i ostatní... i když nejsme dokonalí a perfektní, ale tím, co z nás září... tím, co ani nejlepší účes na hlavně, ani nejlepší make-up, ani nejlepší oblečení nesvede... tím, co se za žádné peníze nekoupí... tím, co jednoduše je... a tím je šťastné srdce...

Přeji všem nádherný rok... přeji všem napojení se na hlas vašeho srdce... to je to nejlepší, co pro sebe i pro ostatní můžeme udělat... Jsme úžasní a jsme dokonalí... Jsme báječní a zářiví...

... a s úsměvem a šťastným srdcem dokážeme cokoliv...