A ZASE NA CESTĚ



... včera jsem po 5-ti týdnech opustila ostrov ISCHIA... a můžu říct, že s těžkým i lehkým srdcem... těžkým proto, že se mi ho opouštět nechtělo a lehkým proto, že jsem se těšila na další objevy nejen po téhle cestě směrem k nám... ale tak... na další objevy na cestě života... ... rozhodla jsem se, protože to nebylo poprvé, co jsem cestovala autem, že tentokrát prozkoumám pobřeží na straně Neapole směrem nahoru... a uvidím tak další kousek evropského světa... no a AŽ se na Ischii budu VRACET!... ano, správně, já se tam zase budu vracet!... kdo by si to byl pomyslel... nelžu, já před těmi 5-ti týdny upřímně a opravdu ne... měla jsem za to, že tohle bude poslední návštěva, že prostě něco ukončím a dokončím, poděkuju za to, co mě ostrov dal a naučil, zamávám a pak se podívám dál... ale... vždyť víte... hlas srdce a tak podobně... a jasně, že v tom má prsty láska... moje láska k moři... sen o tom najít ostrov, kde se budu chtít "usadit" a mít svoje doma... no a pak "tamta" láska... jsem prostě neúnavný a nepřemožitelný romantik... a i když někdy hodně brečím, nenechám si vzít naivní a pohádkovou představu o světě i o životě... víru, že snít za to stojí a že pravá láska, prostě láska... existuje... a tak jsem na to všechno zvědavá...

... takže AŽ SE NA OSTROV BUDU ZA PÁR TÝDNŮ VRACET... ha ha... už jen z té myšlneky se mi chce smát... vezmu to po protějším pobřeží...

... loďí jsem tentokrát doplula do menšího přístavu Pozzuoli sousedícího s Neapolí a odtud hurá po neznámých březích za novými objevy...

... pár desítek kilometrů směrem od Neapole nahoru bylo překvapivých... klasický chaos, jeden zchátralý domek nalepený na druhém, pravidla silničního provozu tu fungují ještě méně než na Ischii, každý druhý za volantem rozpadlého Mercedesu vypadá jako kmotr... trochu se bojím, ale tvářím se drsně... zároveň přemýšlím, čím si obalím hlavu, protože moje blond hříva září i zpoza autookénka jako neon v tom zaprášeném zapomenutém kousku země...

... ale i přes to... když se ztratím a moje mapa, která je spíš zevrubná, to místo, kde se právě nacházím, nelokalizuje, musím chtě nechtě zastavit a zeptat se na cestu... zastavím staříka v odrbaných džínách a s několika zbývajícími zuby v otevřeném údivu... kouká na mě jako na zjevení, když se ho ptám, jestli se tudy dostanu do Říma?... nakonec pochopí, že se mu nezdám a prstem ukáže kamsi za sebe... vyrozumím, že se musím kus vrátit, někde tam prý najdu kruháč, na tom se dám mírně doleva a pak doprava... dál kousek rovně a ještě jednou doleva... a pak už pořád za nosem... prý je to úplně jednoduché... což se nakonec neukáže být úplně pravda... ale v tom okamžiku slyším slovo "jednoduché" hodně ráda... poděkuju, nastartuju své hodně leté audi a s lehčím srdcem a pocitem opravdového dobrodruha se vydávám dál...

... cestou necestou, nevím, kolik kilometrů... líbí se mi to... krajina, poetické obrázky... co najednou otevře v široký bulvár lemovaný opuštěnými vysokánskými stavbami snad kdysi velkolepého turistického střediska... neklamný znak toho, že se nacházím v blízkosti moře, které bohužel nevidím... za to vidím spoustu postav černé pleti... jsou to ženy postávající u cesty... nová scéna mi vrátí pocit sklíčenosti a touhu umět se proměnit v neviditelnou... je mi líto toho, že na světě existují taková místa... a tohle místo rozhodně ještě nic není... to je mi jasné... krčím se za volantem a modlím se, aby si auto právě teď nerozmyslelo, že si chce dát pauzu... má už přece svoje roky...

... nakonec jsem to smutné území přejela ve zdraví... a odměnou mi bylo přivítání se siluetou pobřežního historického města Gaeta... konečně něco, co jsem si představovala... všechno patří k cestě... hezké výhledy... ty méně hezké... abychom si uvědomili, jak moc si musíme vážit naší země a našeho života... a snažit se udělat s ním to nejlepší...

... v Gaetě jsem konečně zastavila... potřebovala jsem si odpočinout a měla jsem chuť na jednu kávu... a potom, co jsem na mapě prozkoumala, kde se tedy přesně nacházím a po zjištění, že je šest večer jsem najednou měla pocit, že dnes už jsem toho viděla dost a že bych kromě kávy snesla i procházku po pobřeží a chvíli naslouchala mořským vlnám... rozhodla jsem se, že dnes zakotvím v Gaetě a jen co se projdu a osvěžím se kávou, najdu si tady ubytování na dnešní noc...

... prošla jsem se po promenádě, která se v podvečerní hodinu hemžila nastrojenými Italy... dala jsem si slibovanou kávu a bylo to pěkné, ale přeci jen... jsem zatoužila po ještě větším tichu... po prázdnějším pobřeží... a tak jsem znovu osedlala oře a za kopcem se pro mě znovu otevřel širý obzor... a nádherná dlouhatánská pláž zakončená vysokánským masivem po pravé straně... to bylo ono... slunce se právě vzhlíželo ve vlnách... za chvíli zapadne... zaparkovala jsem u silnice a šla si rovnou sednout do písku... přesně to jsem potřebovala... hmmmmm... cestování je krásné... dobrodružné... a zajímavé... a cestovat o samotě a navíc autem, má ještě další rozměry... výhody i nevýhody... ale rozhodně to stojí za to...

... na pláži jsem načerpala energii a zhruba po půl hodině jsem se vydala o pár kilometrů na zpátek, kde jsem po cestě na tuhle nádhernou pláž zahlédla malou zátoku s rozesetými domky... a tam jsem potom v devět večer v jedné kavárně, kde jsem se mohla připojit na wifi, našla pokojík v obyčejném hotelu u pláže... k večeři jsem si dala vydatnou procházku v písku... pozorovala hvězdy na obloze, světlo majáku a přemýšlela o různých věcech, které se mi v tom prostoru míhaly myslí... o cestování... o lásce... o dobrodružství... o životě... o tom, jak je to tady krásné... a jak je úžasné cestovat bez přesného plánu a objevit a zakotvit tam, kde to srdci sedí... usnula jsem jako nemluvně... s radostí dítěte, které se nemůže dočkat toho, co další den zase objeví...

#Cesty #Životsúsměvem #Tadyateď #Itálie #Objevování

To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon