AŤ JE KAŽDÝ DEN JAKO SVATÝ (VALENTÝN)



... krásnou sobotu a pár chvilek sdílení ze života na ostrově... ... jaro je tady, hlásí se neodbytně tím, že dny jsou tak trochu teplejší a teplejší... i když večery se pořád choulím do šály i do bundy... a ať člověk chce nebo ne, ať si naplánuje cokoliv, stejně vždycky podlehne volání přírody a skončí šťastný jako prase v žitě, v písku na pláži... a jen je... i když si s sebou v baťůžku donesl do svý otevřený kanceláře knihy a zápisníky, aby jen tak nelelkoval...

... tohle pěkný počasí je zároveň výhoda i nevýhoda života v přímořských oblastech... více slunečního záření určitě pomáhá k dobré náladě, i kůže a tak nějak člověk celkově se cítí po takovém odpoledni stráveném na slunci jako nabitá baterka... ale zároveň vás to svádí být tak trochu líní a přesouvat všechny vaše úkoly a vize a různé kroky na zítra a zítra na pozítří...

... takže, ač se to zvenčí nedá, bydlet na ostrově je vlastně velká výzva a cvičení v koncentraci... vyváženě dávkovat všeho, co naše duše žádá... proto si já dávkuju tyhle sdílení, ačkoliv už mě to pěkný počasí tahá zase ven... ale vím, že bez kroků, bez cihel, se žádný dům nepostaví... a bez jídla na talíři se ani žaludek nezasytí... a tohle psaní, sdílení, posílání poselství je jídlem pro mou duši... a nechci jí nechat hladovět... a stejně věřím, že třeba tím sluncem ve slovech zasytím trochu i váše chutě... ... a když mluvím o tom jídle, vzpomněla jsem si na valentýnskou večeři... a jeden z těch momentů, které jsou prostě za všechny peníze... a nemyslím tím zrovna teď pohled do očí a sdílení pěkných slov... ... s ostrovanem zastáváme názor, že den zamilovaných se slaví každý den... takže vlastně 14. únor není ničím zvláštní... vlastně je... už jen tím, že JE... stejně jako každý jiný den... ale i tak jsme zrovna ten večer dostali chuť na pizzu v restauraci... psala jsem, že jsem sama sobě s velkou chutí nastolila zase maximálně více ajurvédský řád... co znamená, kromě jiného... rovnováhu, poslouchat sám sebe... takže jedna pizza jednou za čas (maximálně 2x do týdne:)... je přesně to, co člověk, který se zrovna nachází v Itálii, potřebuje... ... vybrali jsme Ischia Porto, hlavní přístav ostrova, nyní příjemně vyprázdněný, tichý... líbí se mi procházet se těsně vedle velkých lodí, co sem vozí lidi i auta z Neapole... prostě si tak parkují u břehu a jejich obrovská vrata zůstávají i přes noc otevřená... typická místní uvolněnost v tom ohledu, že nikoho ani nenapadne, že by to mělo být jinak... stejně tak žasnu nad sušáky s prádlem vystavenými před vchodem domku prostě na chodníku... jako doma... kdo by něco kradl?!... vyjímkou nejsou ani klíče v zámku ve vchodových dveřích... co když chce soused skočit na kus řeči? tak aby nemusel zvonit... ... většina otevřených restaurací byla v ten večer vyparáděná jako pouťová atrakce... našli jsme ale jednu malou milou pizzerii bez přehnaných dekorací a jen s několika obsazenými stolky a číšníkem, nebo to spíš možná byl samotný majitel, co mi od první chvíle svým přeuctivým chováním připomínal postavu Hujera z Marečku, podejte mi pero!... ale i takové chování je často místním zvykem... náš host, náš pán... pro neznalce to působí jako přehnaný tyátr, ale jak ty lidi tady pozoruju, oni to dělají doopravdy, ze srdce... opravdu chtějí, aby jste se u nich cítili jako král, i když si vypijete jen espresso... ... chvilku po tom, co nás Hujer usadil, začal šikovný kytarista vyhrávat neapolské zamilované písně... na stolku byla ve váze červená růže... seděli jsme kousíček od moře, co bylo za igelitovou clonou i slyšet... o teplo se staral přímotop a oloupaná růžová zeď jen umocňovala romantickou atmosféru... a i když nejsem zastánce tradičních věcí a přehnané romantiky naservírované jako na talíři... někdy i mě, ať se moje divoká povaha vzpouzí, jak chce, ten kýč dostane... ... když jsme si po výborné pizze dovychutnávali sklenici vína a jen tak trochu povídali o naší vůbec první společné večeři a jak jsme pořád tady... upoutal mou pozornost jeden z číšníků, který se zapovídal s hostem u vedlejšího stolu... ... je místním zvykem, že lidé tady spolu povídají zapáleně, hned se přátelí a pomalu si vyměňují čísla a zvou se k sobě na letní prázdniny... tenhle host byl odněkud z pevniny, na Ischii jen na výletě se svou ženou... oslavit Valentýna... i když jim bylo dobře přes 60, stále mezi nimi byla cítit jiskra... ... a jak jsem si tam tak povlávala někde mezi vpomínkami a přítomností, zatímco jsem hleděla do ostrovanových očí říkajíc si v duchu: kluku jeden, ten život je tak záhadnej... jak to, že ses tehdy vyloupnul u tý lavičky, kde jsem o půlnoci seděla po tom, co jsem den před tím ukončila jeden místní příběh, a sama sobě přísahala, že tedy Italové, to není v žádném případě nic pro mně... mamánci jedni nedobrodružní... no... a teď tady s tebou sedím... uprostřed hotovýho kýče... že už kýčovitější to ani být nemůže... a plánujeme spolu odjezd za poznáváním toho mýho světa, kterej se i tobě zdá tak blízkej, i když úplně novej... to mi řekněte, kdo tohle vymýšlí??... kdo vede naše kroky, abysme se právě v danou chvíli octli tam, kde se octne někdo jiný... a pak spolu vedli další kroky společně?... ... a mezi tím najednou slyším, jak se číšník hosta ptá: "Jste věřící?" a zatímco host jen tiše přikývne, číšník se s hrdostí, ale zároveň naprostou upřímností svěří jako malé dítě, že on je taky věřící a na důkaz své oddanosti si nechal v místě, kde tluče jeho srdce vytetovat Otce Pia - místní všeobecně uznávaný patron... já jsem okamžitě plně v realitě... protože tohle je prostě bomba... svaté tetování... "Já ho mám přímo tady, bez tetování..." odpověděl srdečnému a oddaně věřícímu číšníkovi host s mírným pobavením v obličeji a já jsem si řekla... tohle se zase může stát jenom tady... nechat si vytetovat svého svatého ve jménu jeho oddané úcty... tomu se říká opravdová láska... místní zkrátka lásku vyjadřují svým způsobem... třeba odlišným od toho našeho, ale neméně upřímným... ať už hujerovskou uctivostí, láskou, se kterou hnětou těsto na pizzu... nebo připraví vaší kávu... s láskou, se kterou vás zdraví vaším křestním jménem, když se ukážete v jejich baru... ... prostě... každý máme jiné způsoby, jak se k tomu, co máme v srdci dostat, jak to předat, jak to dát najevo... ale všichni máme... v srdci spoustu lásky, kterou je třeba sdílet a šířit... a vysílat do světa... ať je každý den svatý... jako tetování na srdci... jako svatý Valentýn...

To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon