ŘIĎ SVŮJ ŽIVOT PODLE TOHO, CO MILUJEŠ



... krásné odpoledne... a tady je pár odstavců sdílení nových postřehů a zážitků z března na ostrově...


... miluju spontánní rozhodnutí... jsou jako čerstvý vzduch, co se otevřeným oknem nažene do místnosti, která potřebovala vyvětrat...

... předevčírem ráno jsem ostrovana vzbudila slovy: chceš se mnou na nákup nebo se vypravím sama? ... neb poslední dny jsem tuhle "nutnost" odkládala ze dne na den, až se stalo, že v lednici, ani nikde kolem opravdu nic nezbylo... ani káva... a bez kávy se přece nedá jen tak vstoupit do nového dne...

... za 5 minut jsme byli oba venku s plánem, že před nákupem si vyzvedneme kávu v kelímku v nedalekém bárku, talíř ovoce vystřídá tohle ráno čerstvý croissant a než se vrhneme na tu "otravnou" záležitost jménem nákup, užijeme si snídani na pláži...

... bylo asi 10 ráno, když jsme usedli s horkou kávou do už vyhřátého písku... modré nebe a kromě racků nikde nikdo... ráj... modrý obzor... plynulé vlny... mírný vítr... a to teplo...

... a i když tam bylo krásně jako z obrázku, jak už to tak někdy bývá, moje povaha, co miluje změny a život... a pohyb a vidět nové, se navzdory té idylce začala vzpírat a dožadovat se "něčeho víc"...

... začala jsem se ošívat... a vrtět a cítila známou nervozitu, co mě navštíví vždycky, když se "dlouho nic neděje"... už to tak mám... byly mi do vínku dány toulavé boty a tahle touhla po dobrodružství se mě ne a ne pustit... a já jí miluju...

... usrkávali jsme kávu... ostrovan mlčky zahleděný na moře... v míru... a já čím dál víc nervní... cítila jsem doslova jak to ve mě bublá... kypí... sama sobě jsem se musela smát...

... "Ty jsi fakt praštěná! máš tady všechno, co jsi chtěla... a zase ti to nestačí..."

... prostě nestačí... nikdo nemůže tlumit svůj vnitřní hlas, když chce něco říct... něco žít... něco vidět... něco objevit... někudy jít... každý jsme jiný... a jen my sami dobře víme, co nám sedí... jak chceme žít... jak se cítíme, co potřebujeme... já do života potřebuju spoustu barev... chutí, vůní, melodií... když se něco začne příliš často opakovat, znervózním... vždyť na světě je tolik možností! tak proč pořád opakovat to samé?

... narušila jsem tedy tichou idylku svým nervózním vrtěním a dožadováním se rozhovoru o smyslu života... o objevech... o výpravách... o zkoumání... prostě akci... něco... život!

... chudák ostrovan má ze mě někdy těžkou hlavu... jeho dosud poklidná "dolce vita" na tomhle malém ostrůvku je nyní doslova otřesená mou potřebou a vizí, že je nezbytné využít na maximum každou minutu... nenechat nic jen tak beze smyslu proběhnout... což je vcelku odlišná filosofie od té, která je tady univerzálně v kurzu...

... strávit den na pláži? ano... ale po tom, co jsem zrovna dopsala novou knihu... týden nic nedělat a jen tak vydechnout? ano, ale po tom, co jsem měsíc a půl jezdila sama po Sardinii a potřebuju si nechat všechny nové dojmy doběhnout... zkrátka cítit se naživu... využívat život...

... začali jsme tedy povídat o nutnosti kontrastů v životě...


... den a noc... nádech a výdech... ticho a šrumec... pozorování a pohyb... jedno musí pořád vyvažovat druhé... když je jednoho moc, začne to být nuda... vždyť ani den netrvá pořád... vystřídá ho noc...

... a ačkoliv je celá tahle filosofie pro ostrovana vcelku nová, v duši cítí, že je i jeho... že ho baví... že i jeho dopuje... a tak jsme o chvíli později spontánně vykonstruoovali nový plán... nákup počká... ten není důležitý... důležitý je život... žít ho a zajišťovat, aby v něm bylo dost těch kontrastů, co se navzájem podporují a inspirují... co vám přinesou ty správné odpovědi, nad kterými třeba přemýšlíte a lámete si hlavu a ony ne a ne přijít... chce to změnu... uvolnit... vidět jiné úhly pohledu, barvy, chutě, rekvizity...

... a tak jsme se tak, jak jsme byli, učesaní jen v letu, oblečení pomalu v pyžamech, vypravili místo do obchodu, do přístavu, nasedli na první trajekt a odpluli strávit neděli na nedaleký sousední ostrov Procida... vidět jiné barvy, nadýchat se jiného vzduchu... pozorovat nové kulisy...

... a bylo to nádherné rozhodnutí... už na palubě trajektu jsem se zase cítila ve své kůži... na cestě... pirát na palubě... před sebou otevřený obzor a vítr ve vlasech... ostrovan to na mě viděl... ví, že mám touhu po objevech v duši... on taky, ale já jsem ten oheň, co zažehává jiskry...


... protože... stejně jako v životě... i ve vztazích jsou třeba kontrasty... protiklady... co se, ačkoliv se to logice příčí... díky zvláštnímu kouzlu magneticky přitahují...

... po tom, co jsme si v úžasně pitoreskním a nádherně barevném přístavu dali aperitivo na vyhřátém chodníku na břehu moře, zatímco jsme se nechali hřát sluncem, pozorovali rybáře spravující svoje sítě... jsme v jiném bárku vyzvedli plněné bagety s tuňákem a černými olivami, vypili silnou kávu a potom obešli ostrov kolem dokola...

... není to velká tůra... něco kolem 10ti kilometrů střídajících se panoramat s otevřeným obzorem, vzdáleným pobřežím, ostrovem Capri... s úzkými uličkami, většinou úplně tichými... výhledy do zahrad, kde vás okouzlí stromy obsypané pomeranči a citrony... na dlouhé pláži na protější staně ostrova jsme pozorovali, jak slunce zapadalo za kopce Ischie... prostě jiný úhel pohledu...

... byl to krásný den, co mě napumpoval vším, co jsem potřebovala... a oba jsme měli tolik energie, že jsme po příjezdu posledním trajektem o půlnoci zpátky na Ischii pomalu běželi do Cassamiccioly, odkud jsme původně vyrazli a kde jsme měli zaparkované auto, což jsou další 4 km po pobřeží... navíc jsme na trajektu zpět na Ischii potkali ostrovanova kamaráda, co nyní žije na pevnině a před časem se rozhodl vydat za svým snem... sršela z něj energie, radost, odhodlání... krátký rozhovor s tímhle člověkem byl jako třešinka na dortu toho dne a jen další potvrzení, že následovat v životě hlas srdce, ať už vás žene strávit nedělní odpoledne na vedlejším ostrově nebo vybudovat vlastní firmu, je prostě skvělá volba...