Všichni máme. Okolo sebe v těch nejobyčejnějších věcech. Přistihnu se třeba, že mi utíkají minuty a někdy i hodiny, když se ponořím do přemýšlení a zase se zaháknu jako ryba na udičku nahozenou myslí. Co myslí, že bych měla na to a to myslet. A ono je to hodně naopak.
Myslet neznamená vědět a už vůbec ne volit cestu, kterou máme jít. Která bude sama o sobě tak plná a nádherná, že budeme zapomínat na samotný cíl. Myslet je jako nasednout do letadla a nechat se odnést pryč, kamkoliv, pryč z toho, co se děje tady a kde, když doopravdy setrváme, dostaneme ty pravé odpovědi. Jen na pár kroků. Ale to přece stačí. Nepotřebujeme vědět, jako když otevřeme novou knihu, jak se celý příběh vyvine, kudy přesně půjde, a jak skončí? Potřebujeme jen cítit, „vědět“ srdcem, že tohle je „ono“, i když vidíme jen na pár kroků dopředu.
Důvěřovat, nechat se vést srdcem, ne myslí. Ta nic pořádného nevymyslí, jen nás bude tahat pořád dokolečka po té samé cestě, v těch samých kruzích, co už nám nic moc neříkají. Srdce touží po tom žít. Ochutnávat nové, zkoušet nové, objevovat.
Když jsem dnes po poledni šla nakoupit pár věcí, než zavřou v obchodě, zvolila jsem schválně „kočičí stezku“, jak jsem si jí pro sebe nazvala. Vede mezi zahradami a pozemky místních domků, potom do kopce, kolem kostela, zahnout do leva mezi bílé domky, balkóny prověšené prádlem třepotajícím se v mírném vánku, z oken se line vůně oběda, hlasy lidí, televize, rádia, hodně ticha. Sem tam toulavá kočka, hejno holubů, kluci kopající do míče, co se odráží od bílých zdí. Jásají, hádají se, nikdo je neokřikne. Život je spontánní. Zpoza starodávných kamenných zdí a rozpadajících se dřevěných bran se natahují větve obsypané obřími citróny. Výklenky ve zdích se svatými soškami, umělými květinami, opadané omítky, zarezlé zámky, tajemná zákoutí. Neskutečně magická procházka. Je to jako cestovat v čase i prostoru.
Pokaždé, když tudy jdu, nemyslím. Jsem plně tam. Děj je tak intenzivní – pro mně – pro jiného nejspíš tak obyčejný - že mně nenechá nikam utíkat. A tak, i když jde jen o cestu za běžnými ingrediencemi dní, mám pocit, že jsem byla pozvána na velmi speciální výlet, co nejde ani všemi penězi na světě zaplatit.
Dívat se na svět srdcem a ne skrze mysl dokáže stavět mosty k životu, co baví a chutná žít každým okamžikem.
Kommentare