ÚSMĚV JE BRÁNOU DO RÁJE



... krásný den... také se dnes usmíváte? ... na krásný den, na každého... sami na sebe... na šálek kávy... jen tak? ... usmívat se je božské... je to krásná terapie, je to nejlepší make-up na světě... je to omlazující kůra pro tvář i duši... a nejen to, je to vir... který nakazí i ty okolo... usmívat se nic nestojí a je to o tolik lepší, než se mračit... kdykoliv...

... jak už jsem asi mnohorkát psala... učí mě to i místní život na ostrůvku poblíž Neapole... ... jsem od přírody duše pozitivně nalazená a tak se usmívám často, ale mám momenty, kdy se zapomenu... a vyměním úsměv za nakrčené obočí... když mě prostě něco překvapí, vyvede z míry... když se někdo zachová jinak, než očekávám... tak se zamračím... aniž bych se zamyslela nad pohledem z druhé strany...

... tyhle dny tohle moje chování pozoruju... a zkouším praktikovat nepatrné kouzlo "úsměvu", co zdánlivě ničím dovede změnit každý okamžik a každé setkání... ... a abych nemluvila tak abstraktně, dám třeba příklad pláže... kterou mám doslova před domem...

... protože už propukla sezóna, ta pěkná klidná plážička se od dopoleních hodin plní skupinkami lidí, početnými rodinami s mnoha malými veselými a velice nespoutanými dětmi... živými lidmi, co své projevy nemírní a projevují se tak, jak jim to jde ze srdce...

... musím přiznat, že první rok na ostrově jsem z toho bujarého nemírněného projevu života byla trochu vyvedená z míry... já, co ráda pozoruje přírodu v tichu... co ráda létá myšlenkama za obzor... rozmlouvá s hvězdama... a teď "tohle"???...

... ale každá situace je příležitostí otevřít svůj obzor, i životní prostor... a tak... tyhle dny... neutíkám na pláže, kde je lidí míň... dobře, neženu se ani do "víru dění" v tom největším ruchu kolem poledne nebo brzkých popoledních hodinách... ale počkám si, když největší nápor ustane a pak hurá "do učení"... rozprostřu si pareo přímo "v jámě lvové"... a jdeme na to...

... rozložité Italky usazené v plážových křeslech, s jiskrnými pohledy, okolo nichž běhá chumel malých dětí, mě nejdřív bedlivě skenují svými uhrančivými pohledy (a ty pohledy jsou ještě zpravidla nádherně vystínované a dotažené několika vrstvami černé řasenky...

... dřív bych se možná zalekla a posunula se do ústranní... ale už vím, že za těmi uhrančivými pohledy se skrývá obrovské srdce... schopné pojmout snad celou Neapol... a tak se prostě usměju... tak, jak jsem to odkoukala od nich... a najednou... stane se zázrak... ... stávám se členem místní komunity... pomalu přijatá do velikánské rodiny...

... uhrančivé oči mi vyšlou nádherný úsměv, který mě skoro porazí a spoustu lásky...

... ještě stále si tady na tyhle dary zvykám... zvykám si na to, že ten úsměv je pravdivý... že jde přímo ze srdce... a učím se posílat to dál... ... vřelost, kterou tihle lidé ve svých srdcích chovají, je opravdu až neuvěřitelná... a to je asi jedna z nejpodstatnějších věcí, co nás všechny, co jsme se tu octli, tolik fascinuje a zapříčiňuje, že se nám odsud vůbec nechce...

... i když naše oči tady občas zabrousí na nějaký ten nepořádek a chaos... a různé věci, na které u nás nejsme zvyklí, protože jsme se naučili žít v upraveném a možná trošku sterilním a neosobním prostředí...

... tohle speciální kouzlo - opravdová vřelost, které si tady lidi drží ve svých srdcích, je prostě zázrak... takový megadar...

... a člověk ho tu odkrývá postupně... třeba i v očích prodavače na trhu secondhandových věcí, kterému by se u nás možná radši vyhnul, protože svou vizáží působí jako drogový dealer... ... ale i ten, když vás znovu vidí, protože k němu mnohá úterý zavítáte, už zdálky na vás mává a ptá se, jak se máte... a myslí to opravdu upřímně...

... to se vyčte v těch očích, které byste si nejradši vyfotili a ve chvílích, kdy je vám smutno, byste se na ně dívali...

... to jsou poklady k nezaplacení... a to jsou poklady, které se vrývají do srdce a už tam navždycky zůstanou... a způsobujou to, že i vy chcete na okolí působit zrovna takhle... že chcete tenhle poklad šířit dál...

... teď už chápu, proč tolik lidí opěvuje Neapol... protože i přes ten všechen chaos a zdánlivé nebezpečí na každém rohu, zůstala opravdově živou...

... žije opravdovým životem, syrovým, nepřibarveným, nevyumělkovaným... a to nás všechny asi jednoduše probouzí... to se dotýká hlubokých míst v našich srdcích...

... a tak... kdo chcete... vysílejte tuhle vřelost, šiřte tenhle vzácný poklad, kudy chodíte... ať se náš svět rozzáří, ať rozmrá... a ať se nám tu všem jednoduše co nejlíp žije...


To live a happy life is not a coincidence, it is a choice.

Katy Yaksha

YOU CAN DO ANYTHING YOU WANT

© 2020 KATY YAKSHA

  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon